Ostře sledované vlaky
Bohumil Hrabal
Hrabalův básnivě obrazný jazyk má moc uchvátit čtenáře i posluchače, takže strhující děj knihy sledujeme téměř bezdechu. Příběh je monologem mládence, nadšeného eléva Miloše Hrmy, který sleduje a komentuje katastrofy konce války na malém českém nádraží a současně prožívá milostné trápení svými panickými skrupulemi. Vnitřní problémy Milošovy se prolínají s realitou války v tragikomické směsici. On sám i další lidsky uchopené figurky jeho spolupracovníků - přednosty stanice, konduktérky Mášenky, telegrafistky Zdeničky a výpravčího Hubičky, řeší umanutě směšné každodenní problémy a vzápětí jsou jakoby mimochodem schopni nevšedních hrdinských činů.... celý text
Přidat komentář
kniha mě nebavila, ikdyž se jedná o velmi malou knížku, četla se mi velmi špatně, děj mi přišel nutný o ničem a nebavil mě.
Kniha mě nebavila, děj byl nudný. Často jsem se ztrácela v příběhu, kdy se skáče od jednoho k druhému.
Viděla jsem i film, který byl o něco lepší než kniha, ale přesto mě dílo nezaujalo.
Nic co bych doporučila k maturitě, v kánonu se najdou určitě lepší knihy.
Přesto na autora úplně nezanevřu a zkusím v budoucnu i jeho další tituly.
Dospívání v časech druhé světové války aneb co je pro jednoho odvaha v prvních sexuálních krůčcích, to pro druhého účast v ozbrojeném odboji. Vše lehké, lidské, slovně plynoucí, erotické, přitom nesklouzávající k vulgárnosti. Ve všech těch popisech zní až vesnická poetika... Nerozumím, proč nám ve škole neříkali, že knížka není "novela z doby druhé světové války", ale spíše o razítkování ženské zadnice, milostných problémech a odvaze. To bych se do ní jako gymnazista pustil a nedostal se k ní až teď...
Zároveň musím říct, že velkou část mého dojmu tvoří skvělá interpretace Jaroslava Plesla ve verzi autioknihy. Radost poslouchat... Například výměna Miloše s paní přednostovou bude pro mě nezapomenutelná.
Přemýšlím, jak to popsat knihu, kterou jsem kdysi s nechutí četl v rámci povinné četby. Kterou jsem mám rád jako film, ale jeho zhlédnutí četbu nenahradilo, kvůli mnoha podstatným rozdílům. Nakonec jsem se k ní vrátil jako k audioknize a byl jsem uchvácen. Možná je to jedna z knih, ke které musí člověk dozrát. Protože je milá, lidská (někdy až moc) a celkově je to taková epizodka, která byť krátká, obsahuje mnoho z osudů svých postav.
Zjistila jsem, že znalost tohoto základního díla mi uniká a neznám ani film, ale raději jsem zvolila novelu. Text se četl sice hůř, ale děj zajímavý, ne uchvacující, znova určitě číst nebudu, ale dalšímu Hrabalovi šanci dám.
Četba k maturitě, co k tomu říct, četl jsem lepší, hrabal není úplně moje, jeho styl mi nesedí. Ta souvětí fakt strašný. ;-d
Jsem dost ráda, že jsem si knihu přečetla. Na to jak je krátká, tak mě dokázala zaujmout (hlavně v druhé polovině). Styl psaní mi ani moc nevadil (zase je to něco jiného) a asi se pustím i do knihy Obsluhoval jsem anglického krále. Obsaženy byly i vtipné části a konec mě zasáhl více, než jsem čekala, že by mohl.
Hrabal se mi čte všeobecně špatně a jaksi vláčně. Není to můj autor, ale za atmosferický vygradovaný konec knihy ho musím pochválit. Závěry jsou často spisovatelským oříškem. Ale Hrabal to má vymyšlené dobře.
Také bych vyzdvihl napínavou scénu, kdy hlavní hrdina jede ve vlaku s nacistickým důstojníkem. Jinak mi ale kniha přijde nezáživná.
Někdo nazývá autorův styl osobitým, ale těžkopádná souvětí přes půl strany plná jednoduchých vět spojených spojkou a mě úplně neberou. Celé se to četlo jako koncept k potenciálně lepší knize, rozhodně ne jako hluboké dílo hodné rozboru a studia. Pokud se někdo dostatečně snaží, najde ušlechtilé myšlenky v sebevětším blábolu, ať si tu na něco hrál už autor, nebo si skupina češtinářů sedla a spokojeně mlaskala nad tím, jak jsou inteligenčně na výši, protože v tom vidí, co spoustu lidí ne. Cookie-cutter protiválečné myšlenky se dají najít i jinde a tohle "dílo", o tomhle rozsahu v podstatě e-mail, může jakýkoliv student před maturitou s klidem přeskočit.
Doba dospívání je problematická vždycky. A doba dospívání v takových kulisách se nedá úplně pochopit. Dá se do ní ale alespoň částečně vcítit.
Hrabal mi k srdci asi nikdy nepřiroste. Moc nechápu, proč je zrovna tato kniha vnímána jako jedna z největších novodobých českých klasik.
Děj je hodně jednoduchý a věci, které se dějí, jsou dost často až lacině vulgární. Nemám nic proti sexuálním scénám a koneckonců ani proti naturalistickým scénám (sám mám rád Zolu), ovšem Hrabalovi se to tam nějak...nehodí. Je to tam nacpané na sílu a proto to působí nevkusně a až vulgárně.
Možná je to jenom můj pocit. Když si tohle odmyslím, tak Hrabal nepíše zle - ovšem tedy ten děj samotný taky žádnou výhrou není. Takže se obecně není moc o co opřít.
Ztrácela jsem se v příběhu, tak jsem se podívala na film a zkusila přečíst znovu. Absolutně nezajímavé, o ničem. Ze scén se zvířaty mi bylo nevolno, navíc tam vůbec být nemusely.
(SPOILER) Přísahám, že se na každé knize snažím najít alespoň něco pozitivního. U Ostře sledovaných vlaků snad lze vyzdvihnout autorův specifický literární jazyk, ale po obsahové stránce je kniha tak zoufalá, že to už sebevytříbenější sloh nezachrání. Hlavní hrdina má velké trápení (nestojí mu to), což samozřejmě nejlépe vyřeší tím, že si podřízne žíly. Celá kniha se pak odehrává v jediném dni, kdy se Miloš vrací po pobytu v léčebně zpět do práce u železnice. V příběhu se donekonečna popisují tři motivy: průjezd vlaků s německými vojáky, explicitní surovost vůči zvířatům (můj žaludek možná zvládne horory Stephana Kinga, ale tohle už je příliš) - zřejmě zamýšleno jako důkaz nacistické špatnosti, až na to, že násilí na zvířatech se v knize dopouští stejně dobře Němci jako Češi - a propírání trapné eskapády místního výpravčího, který si v noci užíval s telegrafistkou (koho tato rádoby vtipná a hlubokomyslná dějová linka obohatila, ruku nahoru...nehlaste se všichni). Vyvrcholením děje je pak Milošova dohoda s výpravčím, že se pokusí vyhodit do vzduchu německý vlak, což není prezentováno jako nějaké hrdinství nebo odůvodněný zásah proti Němcům, ale vyzní to tak, že se výpravčí s Milošem v noci na stanici nudí, a tak se prostě rozhodnou shodit do vlaku rozbušku, aby bylo co dělat. Při tomto činu přijde hlavní hrdina o život a když si v takové situaci pomyslíte: ještě že tak, už mi šel pěkně na nervy, je asi něco špatně. Dílo je plné železničářských výrazů a popisů, které nejsou nijak vysvětleny a čtenář si je tudíž jen obtížně představí - ruku na srdce, kdo dnes zná vybavení železniční stanice v polovině čtyřicátých let a ví, jak fungovalo? Samotný děj je často také nepochopitelný (na to, abych pochopila, proč němečtí vojáci vyvlekli Miloše do vlaku a pak ho milostivě propustili, mi zřejmě chybí dostatečná mentální kapacita). A hlavní postava se chová už úplně na facku - nevím, zda měl trpět autismem, nějakou duševní poruchou anebo co měl za problém, ale vám se snad zdá normální, že když hrdinně umírá vedle absolutně nehrdinně umírajícího vojáka, jediné, co ho zajímá jsou vojákovy kopající nohy a všechen svůj zbývající čas a sílu se rozhodne využít k tomu, že se mu je pokouší svázat k sobě? Hele, ještě se hýbe, co se asi stane, když mu ty nohy zavážu? Zřejmě neoplývám dostatečnou inteligencí, abych pochopila, co tato plytká, citově prázdná kniha dělá na seznamu povinné četby - zřejmě se kvalifikovala tématem druhé světové války a tragickým koncem. Nikdo mi nevymluví, že si Ostře sledované vlaky jen hrají na něco, čím nejsou, a snaží se o něco, na co zkrátka nemají.
Hrabal patří mezi naše klasiky a tahle kniha se určitě řadí mezi ty lepší, co napsal. Není příliš dlouhá, takže se dá přečíst jedním dechem. Všechny postavy jsou tragické a zároveň vlastně komické.
Hrabal mně nikdy nebral. Jeho knihy jsem nemohla nějak pobrat. Přečteno v rámci povinné četby a příprava na maturitu, jinak za mně ztráta času, bohužel.
„Nikdy jsem v životě nic nedělal s takovou láskou jako službu na nádraží. A když byla noční, žasnul jsem nad tou slavností, jak staniční pomocník rozžíhal petrolejové lampy a lucerny, jak ve staniční kanceláři neustále hrkaly a cvakaly a pípaly a vrněly telefonní a telegrafní přístroje a vybavovala se kolečka v bezpečnostním bloku, tak jsem pořád měl dojem, že jsem v hodinářském krámě, anebo v obchodě se zpěvným ptactvem. Kdybych si měl zvolit jedno zaměstnání, která jsem kdy měl, zase bych chtěl být panem výpravčím.“ (Bohumil Hrabal)
Pan Hrabal byl (díky svému životnímu osudu) mužem mnoha profesí, a protože se uměl dívat na věci kolem sebe a psát o nich … „tak, jak jsou, ne, jak by měly být“ a protože, byl známý, jako častý návštěvník hospod, kde se rád účastnil debat a vyprávění, a příběhy, které si vyslechl pak dokázal zpracovat ve svých příbězích (byl totiž neskutečně vnímavý postřehnout ty nejjemnější detaily), byla nám, čtenářům, dána možnost vyslechnout si jeho „verze“ příběhů … plných kultivované obraznosti, a zamyslet se … nad jejich tragikomickým obsahem.
Jedním z takových příběhů je i tato krátká novela o přerodu chlapce v muže.
I její slova jsou plná hrabalovské hravé pábitelské poetiky, která si mj. uchovává kouzlo lidové mluvy, tedy, TO kouzlo toho lidsky prostého v nás.
V tomto příběhu pan Hrabal konfrontuje osobní drama - intimního života jednoho nezkušeného mladého muže a jeho strastí s láskou, nebo spíš, s nezvládnutou erotikou – s tragickou realitou války, s jejím vlivem právě na obyčejné životy obyčejných lidiček, kteří nejsou žádní hrdinové a přesto jsou konfrontování s hrdinstvím odboje, a pak, s paradoxem soucitu - soucit si totiž může zasloužit každý, ať už je na jakékoliv straně přítel/nepřítel – i ten totiž může trpět válkou úplně stejně. Nevinní jsou většinou na obou stranách!
Je to příběh hodně dojemný, prostý a neskutečně lidský!
PS: Pábitel, je podle pana Hrabala, někdo, kdo hodně slyšel a zažil, kdo říká věty, o kterých prý rozumní lidé říkají, že jsou nerozumné, kdo dělá věci, o kterých prý slušní lidé říkají, že jsou neslušné, … ale hlavně … kdo shledává věci lepšími, než připadají jiným! Prostě, člověk něčím zvláštní, který má potřebu sdílet svoje dojmy s ostatními … ještě, že tak! :-)
Štítky knihy
sex druhá světová válka (1939–1945) nacismus zfilmováno partnerské vztahy dospívání železnice maturita bombardování protifašistický odbojČást díla
Autorovy další knížky
2000 | Ostře sledované vlaky |
2009 | Postřižiny |
2007 | Obsluhoval jsem anglického krále |
1978 | Slavnosti sněženek |
1964 | Taneční hodiny pro starší a pokročilé |
Uff, toto bylo opravdu náročné čtení.
Rád bych se vyjádřil k příběhu, ale ono to popravdě moc nejde, protože v knize téměř žádný příběh není. Celou dobu máte pocit, že čtete jedno velké nic a v ději se ani nedokážete zorientovat. Až tak moc to bylo zmatené.
Autor s psaním různě experimentoval, čímž pro mě vše jen zhoršil. Kniha má strašně dlouhé souvětí s notným využitím asyndetonu, a to především spojky a, na kterou jsem po těchto 76 stranách alergický.
Na začátku jste v hozeni do shluku naprosto nesmyslných informací, a když máte konečně pocit, že se chytáte, tak vás autor na dalším odstavci vhodí někam úplně jinam a většinou vás na to ani nijak neupozorní.
Je pravda, že jsem nad bodovým hodnocením chvilku přemýšlel, protože jsem si nebyl jist, jestli to bylo tak hrozné, abych udělil jen jeden bod. Pak jsem ale došel k závěru, že jediné dobré bylo, že se jedná o opravdu krátkou knihu, za což ten bod navíc opravdu nedám.
Určitě je možné, že si kniha své příznivce najde, protože má velmi osobitý styl, který si můžete zamilovat nebo ho nenávidět. Je asi jasné, do jaké kategorie spadám já.