Ostře sledované vlaky
Bohumil Hrabal
Hrabalův básnivě obrazný jazyk má moc uchvátit čtenáře i posluchače, takže strhující děj knihy sledujeme téměř bezdechu. Příběh je monologem mládence, nadšeného eléva Miloše Hrmy, který sleduje a komentuje katastrofy konce války na malém českém nádraží a současně prožívá milostné trápení svými panickými skrupulemi. Vnitřní problémy Milošovy se prolínají s realitou války v tragikomické směsici. On sám i další lidsky uchopené figurky jeho spolupracovníků - přednosty stanice, konduktérky Mášenky, telegrafistky Zdeničky a výpravčího Hubičky, řeší umanutě směšné každodenní problémy a vzápětí jsou jakoby mimochodem schopni nevšedních hrdinských činů.... celý text
Přidat komentář
Nevím, kde se stala chyba, ale nějak jsme si s Hrabalem nesedli. Nejspíš to bylo tím propojením laškovného milostného příběhu s neustálými přehnanými krutostmi. To první bylo skvělé, ale to přeskakování od orazítkovaného zadečku k uskříplým nohám a vypíchlým očím, to bylo... zvláštní.
Já vám nevím. Musím říct, že jsem od knihy čekal maličko více, celkem jsem se na ní těšil. A nakonec jsem z ní celkem rozpačitý.
Upřímně musím říci, že text samotný se mi nečetl dobře. Možná za to mohla edice, která se snažila vměstnat příliš textu do příliš malých stránek, možná samo dělení do odstavců, kterými bylo zbytečně šetřeno. Nebo mi možná prostě nesedí sloh panem Hrabalem užívaný. Každopádně se mi kniha nečetla lehce a měl jsem chuť text přeskakovat, nebo knihu prostě odkládat.
Tok textu tomu také zrovna nepřidával. Nic proti občasnému vracení se do minulosti, ale mohlo by se to snad dělat poněkud více elegantně, plynule, ne? Příběh sám nebyl špatný. Jenom byl maličko nepoutavě vyprávěn.
V čem musím pana Hrabala velice ocenit, to je schopnost famózního popisu citů, nebo extrémně citlivých scén. Minimálně dvě takové kratší epizodky (z nichž jedna je závěrem knihy), jsou napsané tak, že se vám vryjí pod kůži. Ale celou knihu to pro mě nezachraňuje, prostě jsem si to neužil.
Následuje malé vyzrazení děje.
V jedné učebnici jsem četl srovnání knihy Na západní frontě klid, od pana Ericha Remarqua s Ostře sledovanými vlaky. Cituji: „Budeme-li pozorně číst knihu Bohumila Hrabala Ostře sledované vlaky, najdeme v ní scénu, jež je dosti podobná předchozí ukázce. A rozhodneme-li se obě literární ztvárnění porovnat, musíme konstatovat, že Hrabalův text je sugestivnější a literárně náleží do vyšší kategorie.“ Onou „předchozí ukázkou“, byla scéna, ve které se hlavní hrdina knihy ocitá v jámě s francouzským nepřítelem, který umírá – jeho rukou. Jedná se o scénu jakéhosi uvědomění, či humanizace nepřítele. Na konci Ostře sledovaných vlaků, je sice velice podobná scéna a možná je realističtější, či lépe opravdu sugestivnější, ale myslím, že se nedá tak úplně srovnávat. A upřímně se mi Remarquovo podání líbilo více. Umění není – podle mě - nutně tolik o zachycení skutečnosti, jako spíše o vyjádření myšlenky, filosofie, názoru a tak dále, nebo o vytvoření velice specifické atmosféry. A to se podle mě povedlo více panu Remarquovi.
A málem bych zapomněl na sexualitu celého díla. Nevím, nevím. Nemám nic proti erotičnosti, či přímo sexuálním scénám, ale budovat na tom tak velkou část knihy, jako to učinil pan Hrabal, se mi zdá býti poněkud levné. Pravda, hlavní hrdina byl na tomto prakticky postaven, takže se tomu nebylo lze vyhnout, ale nyní tedy vyvstává otázka, zda bylo nutné postavit hlavního hrdinu takto...
Tak hned na začátek musím říct, že styl Bohumila Hrabala se mi strašně špatně četl. Spisovatel používá až moc dlouhá souvětí, ve kterých se ztrácím. Dělá jednoduše znatelně více čárek, nežli teček. Přišlo mi, že skáče z jednoho vyprávění na druhé a zase zpět, proto jsem občas vůbec nevěděla, o čem to zrovna vypraví. Ovšem když jsem si to vše ujasnila, tak to bylo vlastně obsahově velice zajímavé. Avšak hlavní postava Miloš Hrma jakoby neměl skoro žádnou auru, na druhou stranu, ono se toho nedá moc stihnout za 85 stránek. Byla zde poukázaná druhá světová válka zase z úplně jiného pohledu. Ostatní postavy měly skvělý charakter a činnost, jako například chov holubů, dokáže čtenáře zaujmout.
+ obsah skvělý
+ druhá světová z jiného pohledu
+ nápaditost
- málo rozvinutá hlavní postava
- příliš dlouhá souvětí
Knížku jsem četla už po druhé díky její útlosti. Opravdu jde přečíst velice rychle a v MHD vás zabaví. Některé situace byly hodně skokové v ději a plně sem jim neporozuměla, za mě by tam vůbec nemusely být, nebo měly být lépe ztvárněny.
Tato útlá knížečka potvrzuje dvě skutečnosti:
1) není třeba popsat 500 stran, aby příběhu nic nechybělo,
2) zachytit v bezmála jediném odstavci přeměnu z naivního chlapce na muže, který má v rukou osud dalších lidí, vyžaduje opravdového génia.
Hrabal není jednoduché čtení. Jeho dílo vyžaduje koncentraci, pochopení pro běžné věci a empatii k problémům, které nám nemusí být vlastní, nebo je dokonce za problémy vůbec nepovažujeme. S tímto se člověk většinou nerodí, zpravidla k tomu dospěje. Umím se proto vcítit do mladších ročníků, které nabyly dojmu, že četly pár desítek stran o ničem. Za mě si však Hrabal zaslouží veškeré pocty, kterých se mu kdy dostalo.
Moje druhé stretnutie s Hrabalom dopadlo podstatne lepšie než to prvé. Vyhovoval mi štýl rozprávania, tempo príbehu a jeho rozsah. Je priam fascinujúce zistiť, koľko toho autor vtesnal na pár desiatok strán, príbeh je plnokrvný nič v ňom nechýba. Čitateľ si to ani nejako nevšíma, plynie to všetko akoby samo. A pritom je novela plná postáv, deja, retrospektívy a mnohých archaických slov. Pre mňa lahôdka. Pomerne veľa je tu však vystavaného na erotike a to nemusí každému sedieť. Film som nikdy nevidel, takže neviem porovnávať.
Klasika, i za války lidé milují, či mají milostné problémy. A ti zdánlivě nejslabší se nakonec ukážou jako nejsilnější.
Knihu jsem četla jenom kvůli maturitě z češtiny a to já mám pribehy z druhe světové za velmi oblíbené , ale nakonec musím říct, že se mi příběh moc líbil akorát jsem nerozuměla úplně všemu.
Tohle je jediná Hrabalova věc, kterou jsem přečetla celkem s chutí a u níž jsem viděla smysl, proč ji číst. Jiné jeho věci mi bohužel nejdou. Nesedí mi jeho styl vyprávění, fakt nemusím dlouhé věty přes celou stranu, kde se vlastně nic moc pořádného neuděje... a ani jeho hrdinové, každodenní osůbky, mě nedovedou tolik strhnout. Tady mě strhlo alespoň prostředí a období, kdy se to odehrává, a konflikt mladého kluka a jeho touha po vybití a udělání něčeho velkého... Takže tohle šlo. Nebylo to úplně to fascinující a ohromující, co bych musela číst znovu... ale špatné to nebylo. Pěkné a zasloužené tři.
Kniha je nejvíce atypická ve svém stylu vyprávění, který se jakoby odehrává v pivním oparu, vyprávěný chlapíkem v hospodě, který vzpomíná na svoji ranou dospělost. To může vypadat lehce zmatečně, ale čtenář si na to zvykne. Zvláště dobrou volbou je si poté pustit i film, který je obdobně dobrý. Kniha sice nedává čtenáři nějaký pompézní děj o Druhé světové válce, ale to ani nemá a spíše se na ni divá tak nějak úkosem a hlavně se soustředí na hlavní postavu- Miloše a jeho trable. Kniha mne bavila a určo zařadím do maturitní četby.
Osobně si myslím, že na styl vyprávění knihy si čtenář musí napřed do určité míry zvyknout. Mně například (především ze začátku) činily největší problém plynulé přechody mezi chronologickými a retrospektivními dějovými úseky a orientace v pořadí jednotlivých retrospektivních pasáží (jak se staly za sebou).
Pokud bych tedy měl knihu někomu doporučit, poradil bych mu, aby si napřed našel „o čem“ kniha, alespoň rámcově, je, a teprve potom začal se samotnou četbou.
Na začátku jsem se vůbec nemohla začít. Hlava plná myšlenek (o tom, jak knihu budu rozebírat), čtení také příliš nepomohla. V polovině se to ale zlomilo a text mě začal bavit. Nejlepší (pro čtenáře) a zároveň nejhorší (z hlediska děje) je konec. Baví mne Hrabalovy texty zdánlivé lehkosti a nicotnosti. Ovšem toto za mě není obvyklý text Hrabala. Doufala jsem marně v něco jako Příliš hlučná samota. Bohužel...
Zpočátku mi kniha přišla taková nijaká, pořád jsem čekala nějaký velký příběh, ale posléze jsem se do Hrabalova stylu vžila, a nakonec mě knížka bavila. Ačkoliv Hrabal napsal závěr opravdu nádherně a byl to přesně ten typ konce, který miluji, do konceptu celého díla mi tak nějak vůbec nezapadal. I přesto, že to není to nejlepší, nejnapínavější a nejzajímavější co jsem kdy četla, musím uznat, že kniha se mi nakonec líbila.
Příběh je zajímavý, kdysi jsem viděla film. Dobře se mi kniha četla, způsob jak byla kniha psaná mi vyhovoval a byla jsem překvapená jak se tento příběh mohl vejít na 83 stránek. Spokojenost obrovská.
Štítky knihy
sex druhá světová válka (1939–1945) nacismus zfilmováno partnerské vztahy dospívání železnice maturita bombardování protifašistický odbojČást díla
Autorovy další knížky
2000 | Ostře sledované vlaky |
2009 | Postřižiny |
2007 | Obsluhoval jsem anglického krále |
1978 | Slavnosti sněženek |
1964 | Taneční hodiny pro starší a pokročilé |
„Měli jste sedět doma, na prdeli...“
Literární tvorba Bohumila Hrabala rozhodně nesedne každému čtenáři a k jeho stylu vyprávění si člověk musí najít cestu. Ne, že by se před šedesáti lety psalo lépe, ale v okamžiku, kdy začnete mít plné zuby všech těch rádoby tragikomických krizí středního věku à la Patrik Hartl, Radka Třeštíková či Michal Viewegh, jste s panem Hrabalem na správné cestě za štěstím. Tohle je úplně jiné počteníčko, podmanivé dobovou atmosférou absolutní bezradnosti z válečných krutostí, proti nimž byl obyčejný človíček takhle maličký, a nádherné v banalitě problémů osobnějšího charakteru, ať už šlo o lásku nebo kariéru. Přičemž Ostře sledované vlaky jsou dokonalým příkladem toho, jakým způsobem dokázal autor kombinovat syrovou realitu s básnickou poetikou. Ano, dějová zápletka se tu hledá komplikovaněji, protože je zašifrovaná v množství druhořadých epizod, ale mnohem důležitější je ta upřímná radost ze života i umírání a to za časů kdy lidem dobré vůle bylo nejhůře.