Ostrov
Robert Merle
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/12234/bmid_ostrov-fN1-12234.jpg
4
245
245
Posádka britské lodi Blossom plující směrem k Polynésii se vzbouří krutému velení zabitím kapitána a druhého důstojníka. Podle britských zákonů jsou ovšem všichni vzbouřenci vystaveni trestu smrti. Proto, po doplutí na Tahiti, se skupinka mužů, kteří nechtějí padnout do rukou zákona, a několik Tahiťanů a Tahiťanek, jež se po obeznámení se situací dobrovolně přihlásili, vydá opět na moře se záměrem najít pustý ostrov a dožít na něm až do smrti. Takový ostrov najdou, ale už na začátku společného života se objevují potíže....... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1964 , SNKLU - Státní nakladatelství krásné literatury a uměníOriginální název:
L'Île, 1961
více info...
Přidat komentář
Kniha na doporučení. Téma po kterém bych normálně nesáhla. Příjemné knižní osvěžení. Obsahově smutny a někde bohužel stále platný přístup společnosti o nadřazenosti, která zavede všechny jen špatným směrem.
Téma knížky se mi líbilo. Představa, že se ocitnete na pustém ostrově spolu s dalšími lidmi, z nichž většina nebude s vámi v lecčem souhlasit a vám třeba i způsobovat nepříjemnosti kvůli jejich počtu, je pro mě z velké míry děsivá. V podstatě jste na místě, odkud není úniku a proto musíte se snažit vyjít s ostatními a nerozdmychávat nějaké konflikty.
Všechno to politikaření o moc nad ostrovem. Všechny ty problémy, které si ti lidé způsobili vlastní hamižnosti a nespravedlivým zacházením s pro ně podřadnými lidmi je zrcadlem lidské přirozenosti. Tato kniha je jen důkazem, že se lidské myšlení nikdy nezmění, pouze se mění doba a její vymoženosti a konkrétní problémy.
Rozhodně doporučuji. Pan Merle je velký spisovatel a jeho způsob vyprávění a líčení se mi tady velmi líbil jako i u jiných jeho knih. Navíc bych řekl, že kniha má i nějakou hlubší myšlenku, o které může člověk přemýšlet a něco si z ni odnést.
Námět i prostředí velmi zajímavé, zpracování už bohužel nikoliv. Neskutečná rozvláčnost, táhlý děj, a především všudypřítomné zbytečné, stereotypní dialogy plné skřeků Tahiťanů. Mimořádně užvaněná kniha...Z postav mi k srdci nepřirostl nepřírostl nikdo, žádné sympatie nevznikly, hlavní hrdina Purcell spíš svým svatouškovstvím iritoval. Chybělo mi více popisu exotického protředí, které bezpochyby má své kouzlo. Škoda. Namísto toho je tu habaděj popisu mimiky, gest postav, a do toho neustálá fascinace ňader Tahiťane (nejen Omaata). Neuzavřený konec mi také moc neseděl.
Jiné knihy R. Merleho jako např. Malevil byly na jedničku, takže pro mě je tahle kniha zklamáním.
Po zhlédnutí klasické Vzpoury na Bounty jsem sama sebe přesvědčila, že (přes mimořádně depresivní realitu) je už konečně čas pustit se do (očekávaně depresivního) Merlova Ostrova.
Autor předesílá, že se inspiroval touto událostí jen volně (mj. jiná jména i osoby: Bounty jako Blossom, "Adamo" jako Adams?), ze vzpoury zbyl v úvodu jen jeden mimořádně ohavný kapitánův čin (obecně, před lety - napsáno 1962, by asi k vysvětlení nenávisti čtenáři bohatě stačil i bez dalšího kontextu, ale realita nás od té doby už poučila a bez vazby na známý děj na lodi by nám asi tohle konání pro okamžité, samozřejmě zasloužené, kapitánovo zabití na palubě asi přeci jen nestačilo), a po pár stranách může autor rozvinout svou fantazii na ploše zbylých 550 stran ohledně dění na ostrově, kde se vzbouřenci usadili.
O jejich životě v prvních deseti dvaceti letech není nic známo, takže to autor mohl pojmout po svém, náležitě depresivně, jistě dobrodružně, ale že by hravě (jak nám podsouvá anotace)...? Nejen podmínky, ale i pocit trvalého vyřazení ze společnosti (ne že se nechtěli vrátit domů do Anglie, oni nemohli, nehodlali přijít o vlastní krk, což bylo frustrující v každém případě), nedůvěra mezi námořníky (žádní svatouškové a už se dobře znali, kdo byl čeho schopen) a navíc smíchání ras Evropanů s Tahiťany, navíc i ženami, nic z toho nemohlo, ani za velké osobní snahy ani pomocí křesťanských principů, nikdy vést k udržitelné společnosti. A jak se zhoršovaly podmínky (nedostatek jídla), tak se nevratně zhoršovaly vztahy...
"Má-li být člověk šťasten, musí si svoje štěstí uvědomovat, ale ne příliš. Je třeba najít správnou rovnováhu. A být lstivý sám k sobě. Vědět, že jsem šťasten, ale rozhodně si to nepřipouštět."
Pozn.: velmi mi vadil otravně archaický překlad - starý přes půl století se hemžil neskutečnou armádou přechodníků. Zasloužilo by si to modernější přístup.
Skvělá knížka o začátku nové společnosti a střetu dvou civilizací. Osobně mi ale přišly některé pasáže trochu zdlouhavé:)
Jako všechny knihy Roberta Merleho se i Ostrov četl příjemně. Mám ráda jeho vyprávění, popisy dramatických situací a umění vtažení čtenáře do děje. U Ostrova mi vadilo obsáhlé rozebírání obyčejných věcí. Děj mohl být kratší a ke konci bylo náročné knihu dočíst. Závěrečný boj s mořem byl ovšem skvělý.
Velice příjemné dobrodružné počtení se zajímavými myšlenkami o náboženství, střetu civilizací, morálce. Robert Merle si zde vypůjčil vzporu na lodi Bounty a přežití jediného námořníka na Pitcairnu. Udělal z toho jen kulisy, přejmenoval loď, postavy a vymyslel si vlastní originální příběh, co se mohlo stát. Střet mezi důstojníky, námořníky a Tahiťany – tři odlišné skupiny a do toho ještě bezstarostné tahitské ženy.
Všichni chtějí jen svou svobodu, svá práva – ale na úkor ostatních, protože ti ostatní jsou druhotní a svá práva si nezaslouží.
Jediný přeživší vzbouřenec, který na počátku odmítá jen držet pušku, který chce žít podle Bible nakonec dochází k poznání, že někdy je potřeba pušku použít a vystřelit.
Kniha zaujala a bez obav ji mohu doporučit.
Umístěte pár lidí na prostor ohraničený mořem a sledujte, co se bude dít...Takový předchůdce Big Brotheru. V nadsázce.
Jak ty různé charaktery a motivace vyplouvají na povrch je fascinující. Merle opět nezklamal.
Poutavé a inspirující, dobrodružné, poučné, opravdu dobrý román.
Kniha má více vrstev - námořní, etnologickou, politickou, morální, .. víceméně souhlasím s obsáhlým komentářem od milan3144.
Chtěl bych vyzdvihnout jednu podobnost s Malevilem: podle mého soudu autor v zásadě stejně chladně a až s matematickou přesností hraje partii s postavami románu. Ve fiktivním a uzavřeném herním poli studuje jednotlivé postavy, jejich psychiku, touhu po moci, hledání "alfa-samce", ustanovení pořádků atd. Zde obohaceno o rasismus a střet myšlení Angličanů a Tahiťanů.
Dále bych chtěl vyzdvihnout působivé a znalé zobrazení tehdejší mořeplavby a to včetně závěrečné scény v bárce.
A ještě jeden moment: proměna a nejistota Purcella ke konci románu, ač zůstal věrný svým zásadám, do duše se mu vkradly sžíravé pochyby, které hraničily ze šílenstvím.
Ano, doporučuju.
Představte si množinu lidí, kteří se vylodí na neobydlený ostrov. Tato množina má ještě další tři podmnožiny a to Tahiťany, Tahiťanky a námořníky. Tyto podmnožiny se ještě různě prolínají a mají tedy své průniky. Na konci dojde k velkému sjednocení, ale ze dvou původních podmnožin zbude jen po jednom prvku a třetí podmnožina také utrpí ztrátu. Schválně jestli uhádnete kterých se to týká... Tak asi poprvé jsem skutečně v praxi k něčemu použil učivo, které se do mě snažili dostat (už nevím v kterém ročníku) na ZDŠ. Fakt mě tahle podobnost při čtení napadla. No ale radši toho množinování nechám, protože by mohla normální čtenáře odradit a to by byla škoda.
Knížka ve mě pomalu, ale zato s každou strnou o trochu více a více, vzbuzovala čím dál tím větší zaujetí a asi v půlce dosáhla vrcholu, kdy jsem jí už přisoudil pět hvězd. Pak to trochu zakolísalo, ale přeci jen se v mém hodnocení jedním drápkem na té páté hvězdičce udržela.
Kniha je vlastně takovou fikcí na osudy osádky lodi Bounty. Do té doby jsem o tomto příběhu věděl jen to, že to byla loď na které došlo k nějaké vzpouře a že se posádka vylodila na ostrově, aby tam žila dál. Dokonce jsem si myslel, že tím ostrovem bylo Tahiti. A to bylo vše. Všechny ostatní informace mě bezpečně míjely. Že to pravé drama je vlastně především onen pobyt osádky složené v té době už i z Tahiťanů, na Pitcarinově ostrově, jsem vůbec netušil.
Autor, dle mého soudu, velmi zdařile rozehrává vícevrstvé drama, kdy se na ostrově má vlastně zrodit zcela nová, od světa odříznutá společnost. Při pokusu zavádět v tomto, pro ně novém domově, jakýsi pořádek a společenský řád se zákony, na sebe ihned od počátku narážejí naprosto odlišné kultury, zájmy a morální zásady aktérů. Ač Merle technické stránky, jako stavba obydlí a společně užívaných zařízení, obstarávání potravy a péči o plodiny, příliš nerozvíjí, tak v popisování vztahů fungující uvnitř této společnosti se dostává do role mu vlastní a v jeho podání mistrné. Stručně řečeno je zde zastoupeno rasistické rozdělení a nadřazenost "bílých" nad Tahiťany, na druhou stranu jejich takřka živočišný, do jisté míry bezstarostný a radostný pohled na život, s intuitivním vnímáním spravedlnosti a zcela jiným poměrem k vlastnictví. Vedle toho tu vystupuje i vysoká morálka i zásadovost, která se snaží vše řešit smírem a odmítá vzít do rukou zbraň k prolévání krve. Paradoxně tento přístup lze označit za jeden z důvodů, proč právě nakonec k tak tragickým koncům vše dospělo.
Váhal jsem mezi čtyři a pěti. Vzhledem k tomu, ale že jsem prvním třem knihám v sérii Dědictví otců od stejného autora, dal čtyři, a vždycky si říkal "však ono to pravé teprve přijde" a ve čtvrtém díle to pak vzdal, tak tohle je prostě mnohem lepší a proto ten rozdíl chci zohlednit, byť alespoň jednou hvězdou.
Absolútne sa mi nepáčil už Merleho Malevil. Asi som voči Majstrovi trochu zaujatý. Ostrov mi pripadá ako vykrádačka príbehu lode Bounty. K tomu ženy plocho načrtnuté a postavené do role pre Merleho diela typickej, nebudem vysvetľovať, kto čítal Merleho, vie, za čo Majster ženy pokladá. Zámienka na vzburu - veeeľmi stará vesta, to isté už použilo toľko autorov, že... Nepáčilo sa mi to a čítal som to nasilu.
Už je to hodně dlouho od přečtení poté, co kniha vyšla v Klubu čtenářů, takže se neodvažuji detailně hodnotit. Ale vím, že je to po čertech dobré čtení.
Zajímavé zamyšlení nad lidskou povahou a morálkou. Hodně mi to připomíná vzpouru na Bounty, jíž se Robert Merle možná inspiroval, ale to mi nevadí.
Kniha mě vtáhla a nepustila,dokud jsem ji nedočetla...o tom, kterak se plány na společné budování nové budoucnosti, byť sebelepší a sebeušlechtilejší, srazí se syrovou realitou ne vždy dobrých a ušlechtilých lidských povah...zbytečná a nevratná fatální zkáza prolínající se celým příběhem způsobená hloupým lidským egem...a to vše bohužel bez možnosti úniku...moje první kniha od Merleho, už se těším na další ;)
Variace na "Vzpouru na Bounty," což je příběh poměrně profláknutý, ale obestřen různými taji :).
Autor si řekl, že si je hezky rozlouskne po svém. A dle mého názoru se mu to povedlo velmi dobře.
Není to bez chyby, ale autor výborně vystihl lidské vlastnosti a chyby a zasadil je do konkrétního děje na zmenšeném prostoru. Alespoň u mužských charakterů, u žen mi to tak úplně nepřišlo. Kniha se četla poměrně dobře, některé pasáže ale byly zdlouhavější. A nutí k zamyšlení, což je vždycky dobře. 3-4*
Moje asi 15. kniha od Merleho, a opět skvělá.
Sen o společném životě na ostrově se rychle rozplynul.
Merle zde popisuje soužití Tahiťanů s Brity, včetně rasismu, touhy po moci, lásky. Smutný příběh, protože je až příliš naturalistický.
Štítky knihy
multikulturalismus střet civilizací a kultur Bounty (britská loď)
Autorovy další knížky
| 2005 |  Smrt je mým řemeslem |
| 1974 | Malevil |
| 1989 | Dědictví otců |
| 1974 |  Až delfín promluví |
| 1989 | V rozpuku mládí |
Kniha je pro mě bohužel zklamáním, od Merleho jsem čekala víc.
Postavy mi nebyly sympatické, ani Purcell. Ten mi šel svou dobrotou a laskavostí neskutečně na nervy a ta jeho naivita mě doháněla k šílenství. A to mám klaďasy vesměs ráda. Až moc se tam mluvilo, smálo, pusinkovalo a objímalo, jako nic proti tomu, ale k jejich situaci mi to prostě nesedlo.