Ostrov Sukkwan
David Vann
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/123434/bmid_ostrov-sukkwan-C4P-123434.jpg
4
247
247
Otec se synem odjíždějí na opuštěný ostrov u aljašského pobřeží, aby na čas unikli civilizaci i složité rodinné situaci. V poklidné zátoce je čeká dřevěný srub, v lesích pobíhá spousta lovné zvěře, moře se hemží rybami. Vyrovnat se s vnějším nepohodlím a přežít nástrahy počasí nebude až takový problém, mnohem větší nebezpečí se skrývá v hlavách obou osadníků. Samota na oba doléhá nesnesitelnou tíhou a pobyt na ostrově se brzy mění v bitvu o duševní zdraví a posléze i o holý život.... celý text
Přidat komentář
Téma mě zaujalo neboť můj vztah s otcem rozhodně není učebnicový. Divokou panenskou přírodu jsem nasával s chutí a líbila se mi i všudypřítomná syrovost situací. Autor se snaží popisovat realitu velmi věrně ale ocenil bych více detailů při řešení prekérních situací. Hlavní protagonisté mi přijdou velmi nezodpovědní, ne-li hloupí. Při jejich pochodech sněhem kamsi do hor, kde si až při stmívání uvědomí že se ztratili, jsem si klepal na čelo. Marnosti a deprese jsem si ale užil dosytosti. Druhá část knihy mě bavila o něco méně. Autor píše lehkým a čtivým stylem ale chybí mu hloubka a jiskra.
Knihu jsem dočetla s donucením. Čekala jsem, že když je tady tak vychvalovaná, že to třeba teprve přijde a chytne mě to, ale ono to nepřišlo. Námět určitě úžasný, i když teda dost depresivní, bohužel možný i v reálu. Literární zpracování mě ale příliš nenadchlo, chvílemi mi přišlo těžkopádné a jakoby psané násilím, chaotické. Pocity po přečtení jsou opravdu rozporuplné.
Jedna z knih, která mi natrvalo uvázla v paměti, třeba jako Betonová zahrada či Dívka od vedle. Za hluboký psychologický vhled, popisný styl a vytříbenost psaní dávám 90%.
První polovina knihy dokonale vystihuje napětí ve vztahu špatný otec - pubertální syn. Už tak se jedná o výbušnou kombinaci, která je ještě umocněna pobytem těch dvou na opuštěném ostrově. Z textu sálá přímo fyzická nechuť na ostrově zůstat a neutuchající pocit, že něco visí ve vzduchu. Druhá půlka knihy se odehrává v duchu absurdna a nechutností tarantinovského ražení. Každopádně se jedná o silný čtenářský zážitek.
Co k takové knize dodat ? Po předchozích komentářích , které už dílo dostatečně rozebraly mi nezbývá než napsat , že konečně se našel americký autor co píše něco pořádnýho. Není to typický americký styl předvídatelného děje a happyendu ,ale syrový a překvapivý svižný příběh s dramatickým rozuzlením. Na mnohé čtenáře jistě působí ještě značnou dobu po přečtení.Díky za něj.
Sníte o roční dovolené na opuštěném ostrově uprostřed panenské přírody? Pozor, aby se váš sen nesplnil a nestal se spíše noční můrou...
Syrový až na dřeň, takový je příběh Roye a jeho otce. A velmi nesouhlasím s mnohými komentáři níže, pohoršující se nad tím, že tohle už je "příliš", že otec a jeho chování je příliš nepochopitelné, divoce vykonstruované a prostě až moc "divné". Že to nebyl příběh o dovolené na ostrově.
Ne, to opravdu nebyl. Ten ostrov tam, dle mého, nebyl až tak úplně důležitý. Tento příběh se totiž dost dobře mohl odehrát (a věřte, že i v reálu odehrává) i uprostřed civilizace. Vann toto prostředí použil jako dokonalou kulisu, která ještě více zdůraznila a podtrhla samotu a zoufalství. Nicméně tohle byl prvotně příběh o lidských nitrech, duševní trýzni a bolesti, o vztahu mezi slabošským (a zřejmě psychickou nemocí sžíraným) otcem a synem, který na sebe pod tíhou okolností a pod výrazným pocitem viny přebírá zodpovědnost za život svůj i otcův. není to situace až tak neobvyklá a neuvěřitelná, jak by se mohlo zdát. Jen se o tomto příliš veřejně a nahlas nemluví. Ale takových (narušených) jedinců a patologických vztahů je ve skutečnosti více, než by se nám líbilo.
Klobouk dolů před zpracováním tak náročného a navíc autobiografického tématu.
První část sledujeme z pohledu Roye - ač je vyprávění úsporné a zbytečně se nepitvá v psychologických rozpoloženích, proniká svou mrazivostí až do srdce.
Druhá část je vykreslena z pohledu otce - tady je zřetelně poznat, že se autor pustil na tenčí led, nepopisuje již pocity syna (tedy přeneseně pohled z vlastního úhlu), ale otce (fabuluje, jak se asi cítí). Je to maličko slabší, ale stále uvěřitelné.
Závěr: někteří lidé by opravdu neměli mít děti....
Zajímá Vás co se stane, když si vezmete svoji minulost s sebou na ostrov, kde nikdo jiný nežije a kde jste odkázáni jen sami na sebe? Než to vyzkoušíte, radši si přečtěte tenhle Vannův román. Už v momeňtě, kdy otec a syn dorazili na ostrov s holejma rukama a plno iluzema jsem věděl, že tohle bude drsný. No nedá se k tomu víc říct, to si musíte přečíst, každopádně mě to přišlo naprosto uvěřitelný. Pokud máte šrámy na duši, věřte, že byste v tej dřevenej chajdě brečeli úplně stejně. V téhle knize mi bylo líto úplně všech postav, kromě chlapa, kterej se za nima jednou za čas stavil na ostrově. Bezvýchodnost, nic a zima téměř všude.
Je to hodně temná kniha o marnosti života, od ctitele a možná i plnohodnotného nástupce McCarthyho. Už teď vím, že si Ostrov Sukkwan budu chtít přečíst znova. Jsem nažhavenej na Vannovo další příběhy, rozhodně je to autor který má co říct.
Snesu různé knihy, i dost černé, depresivní, ujeté, ale tohle mi přišlo už příliš; snad i jako matce dvou synů. Ten kontrast - zprvu trochu dobrodružná robinsonáda - a pak...
Po přečtení doslovu chápu, že kniha mohla být pro autora dobrou terapií, ale pro mě tedy ne dobrým čtením. Na druhou stranu ano, takovou hrůzyplnou (doslova) knihu může napsat jen člověk s vnitřními běsy, na tohle prostá spisovatelská fantazie nestačí…
Nakonec nehodnotím, protože druhou část knihy, jejíž první stránky byly pro mě asi to nejhorší, jsem pak už vzala stylem rychločtení, už jsem to chtěla mít za sebou.
Syrové a surové drama, kde se veškerý akční děj odehraje ve 2 větách. Hluboký zážitek, nevím jestli čtenářský, ale určitě psychický. I když konec byl na mě příliš odtržený od příběhu. POZOR! Kniha, která vás doslova doj...
...a jestli autor tvrdí, že nenapíše ani jedinou tak dobrou větu jako McCarthy, pro mě to dokázal. Ostrov Sukkwan je pro mě ještě mnohem silnější zážitek než Cesta, zejména díky té změně perspektivy. Absolutně mě dostala autorova schopnost vyjádřit nehostinnost a drsnost lidského nitra jako krajinomalbu, jako dění v přírodě, která dokáže být neúprosně drsná i božsky jemná. Čtenáři, nezapomeň na doslov. 100%
Fotřík se synem jedou na ostrov, páč otec klátil prostitutky a teď chce spíš klátit stromy a sekat pokání. Syn taky seká, ale dřevo, prostitutky bohužel na ostrově nejsou.
První polovina knihy je tak o tom, jak dva maníci staví v přírodě špajzku a přístřešky, loví ryby a povídají si, takže jsem měl často chuť hodit knížku do rohu mé latríny a nešpinit si Playstationem a pornhubem vybroušený lajfstajl. Poslední věc co potřebuju je číst o tom, že stromy jsou taky lidi. Walden a šáteček. Jenže pak přišla část druhá a já byl rád, že kadím. Páč jsem se pokaděl, jak to bylo dobrý. Po šokující stránce 89 totiž nastoupil jiný vypravěč a kniha konečně dostala náboj(hahaha). Revenant hadr se rozjíždí na plný kule a pocit zmaru dosahuje levelu Lenka Kořínková ve škarpě. No a všechno vyšperkoval závěr, páč tam už to šlo do pekel úplně. Myslím, že se takhle bídně necejtil ani Jirka Krampol, když mu zavolali, že jeho manželka krade v nákupáku.
Pět hvězd, i když bych možná chtěl dát čtyři.
Závěrem bych chtěl autorovi pogratulovat k jeho rodině a popřát mu hodně úspěchů při budoucí sebevraždě.
Příroda Aljašky a to, že jsem nikde nenašel přímo napsané, CO přesně se na odlehlém ostrově mezi jeho obyvateli - otcem a synem - stane, mě donutilo si knihu přečíst. Není to lehké čtení. Na jedné straně tu je aljašská divočina, zeravové lesy, kapradí a trouchnivějící dřevo, mořské pobřeží a vrcholky hor v mracích. Na druhé straně neuvěřitelná nejistota a samota. Postupně přicházelo napětí, pak stísněnost, které vygradovaly až v odpor, naprostou bezvýchodnost. Nakonec ale zůstala jen lítost. Lítost nad zpackanými a zmařenými životy, za což si hrdinové příběhu občas mohli a občas asi ani tak ne... Smutné.
Lehký SPOILER: opravdu jsem ještě před tím, než jsem začal číst, chtěl vědět, co tak hrozného se může mezi těmi dvěma odehrát. Vzhledem k událostem ve Vannově životě jsem čekal to nejhorší. A to taky přišlo. Ale na koho a jak, to jsem snad čekal úplně nejmíň. Moc smutné.
Taková plíživá hrůza. Navenek se neděje nic tak děsného, žádné výrazné ubližování, ale ta naprostá neschopnost otce vnímat cokoli jiného než sebe, která dovede syna tam, kam ho dovede, je prostě šílená. Dost často jsem měla pocit, že mít ho po ruce, něco bych mu provedla.
Drsné čtení, ale vynikající.
Depresivní čtení a mé první setkání s tímto žánrem, takže nemohu s ničím porovnávat. Zhruba do poloviny jde o slušnou knihu – poznáváme přírodu, hrajeme si na Robinsona, řešíme problematické vztahy mezi otcem a synem, sem tam nějaká depka, až se prokoušeme k nevyhnutelné tragédii. Ve druhé části příběh postupně upadá. Autor má nutkání pokračovat až k nějakému završení, které uštědří víceméně pozitivnímu dojmu z knihy poslední ránu. Chápu, že vzhledem k jeho minulosti, to tak dopadnout asi muselo. Jak opouštíme divočinu a usazujeme se v civilizaci, tak to prostě přestává fungovat, což je znatelné i v interakci s lidskými tvory (s medvědem to bylo lepší;-)). Otcův způsob myšlení je čím dál víc těžkopádný a nepochopitelný, zvláště v porovnání s předchozím stylem vyprávění. Kniha není špatná, jen poněkud nevyvážená.
Kratičké, zato intenzivní dílko. Je o zpackané snaze napravit už tak dost zpackaný život útěkem do divočiny. Autor na čtenáře v knize nachystal jeden naprosto nečekaný zvrat, který asi zaskočí každého a část čtenářů možná úplně odradí od toho, aby pokračovali dál... Po dlouhé době jsem zase potkala tak mimořádně nemožnou hlavní postavu, že to až bolelo. Přesto Ostrov Sukkwan hodnotím velmi vysoko, řadím si ho mezi své top a doporučuji všem, co mají rádi drsnější čtení.
Uf, toto bolo tak naturistické a surové, že to budem musieť chvíľku rozdýchavať. Spočiatku len zaujímavý príbeh o otcovi a synovi, ktorí sa rozhodli (možno po vzore Thoreaua a pod.) prežiť isté obdobie sami v nedotknutej aljašskej prírode, sa pomaly mení na psychologickú drámu, ich spolunažívanie sa čoraz viac komplikuje, je viditeľný priepastný rozdiel medzi túžbami otca a syna, duševná sila je vyžadovaná od trinásťročného syna, zatiaľ čo otec každú noc plače, zdôveruje sa synovi so svojimi obavami a spomína na všetky ženy jeho života. Syn sa snaží otcovi pomáhať ako vie, bojuje s tým, čo chce on a s tým, čo si myslí, že chce otec. Nastáva zlomová udalosť, rozprávač sa mení zo syna na otca, ten sa musí vysporiadať z novovzniknutou situáciou, tápe, psychicky sa totálne zloží, nakoniec ale pozbiera dostatok síl na to, aby sa vrátil do civilizácie. Prenasledovaný výčitkami a vlastnými predstavami, snaží sa navrátiť späť k svojmu životu, avšak všetci, ktorých poznal, sa mu otočia chrbtom (či už oprávnene, alebo nie, je na posúdení čitateľa). Tak opäť uteká, len aby ho dostihol očakávateľný trest.
Vynikajúca psychologická dráma aj o tom, čo sa deje, keď si ľudia nehovoria, na čo myslia. O tom, že občas, aby sme sa zavďačili druhým, obetujeme sami seba.
Román nebo spíš novela, která je stejně syrová a očistná, jak lednová koupel ve Vltavě. Zlášť ten "twist" je jak z antickýho dramatu. Navíc je kniha napsaná úsporným, téměř filmovým stylem a zbytečně se tak nebabrá s popisy přírody atd. Je to direkt přímo na solar a sanici, jakej jsem dlouho nedostal a kterej mi v současný americký a nejen americký literatuře dost chyběl. Nečekejte ale žádný laciný efekty. Je to jen ty a já a jeden polozapomenutej ostrůvek u Aljašky a sestup do nitra vlastní bezmoci. Chápu to mnohdy nízké hodnocení, tuhle knížku mít doma nechcete, ne na očích, není to četba na dovolenou a nehodí se do hospody, a už vůbec z ní nikdo nebude předčítat dětem před spaním. Když už ji máte, vyvstává základní otázka: kam s ní? Ta kniha je pro praktickej život úplně na nic. Slova jako láska, harmonie a pochopení v ní nehledejte, nejsou tam. Není to rohypnol, takže vám usnout nepomůže. Nic vás nenaučí, neřekne vám jak přežít v divočině a ani vám neprozradí nějaký pěkný moudro, s kterým by se mohl jeden vytasit v kavárně. Hrdina nesympatický, děj divný a odstrašující. Prý ji dávají zadarmo (spolu se Srubem) k letence na Aljašku. Jen pro otrlé. Doporučuji.
PS - Spisovatelova cesta: spisovatelské začátky Davida Vanna jsou stejně temné (možná i temnější) jako jeho romány a novely. V mládí prý uvažoval o tom, že vystřílí školu kam chodil. Poté následovalo odmítnutí jeho děl a úvahy na trase: sebevražda-vražda-sebedestrukce. Nakladatel se ale nakonec našel, a proto má teď USA o jednoho psychopata míň a o jednoho skvělého spisovatele navíc.
Po přečtení doslovu a vysvětlení autorových pohnutek dává kniha větší smysl. Inspirace Cormacem McCarthym patrná je, a to hlavně v absenci úvozovek v přímé řeči (což mě vždycky vytáčí). Ale jinak srovnávat Ostrov Sukkwan a Cestu nejde, dobře, jsou tam podobné postavy - otec a syn - ale jinak Ostrov nesahá Cestě ani po kotníky! První část knihy jakž takž ušla, otcovo chování je v mnoha ohledech podezřelé a nepochopitelné. Naopak syn je vykreslen jako relativně normální osoba. Přiznám se, že takový zvrat na konci první části jsem nečekala, tipovala jsem jiné (i horší) scénáře. V druhé části jsem doufala, že toho chlapa sežere medvěd a bude klid, protože děj se neskutečně vlekl. Závěr knihy je přinejmenším podivný, ale zase docela originální a nepředvídatelný. Celkově ale hodnotím jako horší průměr, moc nadšená z knihy nejsem.
Štítky knihy
sebevražda Aljaška boj o přežití ostrovy americká literatura psychologické romány samota otcové a synové
Začátek poutavý, závěr síla!