Ostrov včerejšího dne
Umberto Eco
Další ze známých Ecových románů, ve kterém autor mistrně vystihl duchovní rámec Evropy během třicetileté války, období protireformace a Bílé hory.
Literatura světová Romány
Vydáno: 2012 , ArgoOriginální název:
L'isola del giorno prima, 1994
více info...
Přidat komentář
Kdysi jsem četl jako čtrnáctiletý a byl to Ecův průměr, po třiceti letech musím uznat, že se jedná o dílo skvostné, námětem, vhledy, obrazotvorností, teoriemi..Toho člověka čtenář může milovat nebo nepochopit..
Tak to bolo náročné ale zaujímavé čítanie. Milujem to, ako Eco v príbehu podáva vtedajšie konšpiračné teórie a stavia na tom svoj svet. Ešte výraznejšie to možno vidieť v Baudolinovi. Dokonalý filozofický úlet.
fakt som sa snažil, ale nezvládol som to. bolo tam oveľa menej zaujímavého materiálu, balast vyhral. a aj keď som narazil na svetlé body a úžasný Ecov štýl, po chvíli to zasa zapadlo.
možno si to prečítam inokedy, ale teraz nie.
Trochu mi i trvalo než jsem pochopil proč včerejšího dne. nějakou dobu jsem si musel i zvykat na hlavního hrdinu, jeho paranoidní představy mi neseděly. Jinak zajímavý příběh.
Pre mna bola tato kniha neuveritelne tazka s ktorou som bojoval až som ju zacal mat rad. este niekedy v buducnosti jej dam sancu a cas. Zaujimava kniha. Pride mi prepracovana v kazdom detaile Dej sa vlecie a strasne sa rype len v spomienkach hlavneho protagonistu - ako hovori sam autor o knihe - cvicenie v pisani :). Stredoveky existencializmus
Je to Mistrova dalsii nejuuzasnejsii kniha uzaviirajiicii trojice Jmeno ruze, Fukaltovo kyvadlo a ted samozrejme Ostrov vcerejsiho dne. Je to kniha, kteraa jak svojii verbaalnii bohatostii tak svojii hloubkou a poctem vsech uvedenych subjektuu pusobii viice nez roman pozdniho stredoveku dojmem encyklopedie. Encyklopedie - Encyklopedie pozdne stredovekeho cloveka, kdy pomalu ale jiste se borticii moc ciirkve / Katolicke - vede uz predem prohrany boj s prvopacatky vedeckeho mysleni, pozorovani a badanii. Buuh jeste stale nenii mrtev, ale uz musel sestoupit ze sveho pomyslneho trunu. Clovek zvedaa svuuj zrak bezostysne jak oblakuum, tak se zaciinaa vrhat do pruzkumu mikrokosmu. Na jedne strane se mluvii o modlitbach a az alchymistickyych ci doslova magickych obradech a na strane druhe jsou tu pojmy jakymi jsou atom, hmota, essence atd. Mnohe praktiky tee doby priidou dnesniimu moderniimu ctenaari coby paveda, ale tak zil, citil a jenal clovek aano domini 1600 +.
Stejne tak konaa premyslii a objevuje mlady zeman Roberto, ktery na sve pouti tehdejsi Evropou potkava nejruznejsi postavy, z nichz kazdy reprezentuje urcityy v tee dobe platny filosoficky smer. A tady kniha prave zacina byt probleem. Rozhovory - nekonecne rozhovory ktere jsou neuveritelne bohate, ale neposouvaji dej " historickeho romanu " vubec nijak dopredu. Muze dojit k onomu znamemu efektu ktery kdysi popsala moje matka slovy " Kdyz se pak Zizka rozhleedl po sveem vojsku, tak sem mohla rovnou preskocit deset stranek." Nebo ony rozhovory mezi profesorem Aronaxem a jeho Vernym sluhou consailem kdyz neco videli z okna ponorky Nautilu.
Kratce a strucne: Umberto Eco Ostrov vcerejsiho dne nenii historicky roman jako takovy spiise novodoby pokus o napsani summa technologica. Ctenari cizinek a her o truny budte tiim prosiim naalezite varovaani.
Môj prvý Eco a...nedočítal som, po vyše 100 stranách som kapituloval. Príbeh ma aj celkom zaujal, ale nadobudol som dojem, že autor sa viac ako deju venuje opisom (? neviem to teraz presne zadefinovať) a to ma nebavilo.
Po čtvrtém přečtení a druhém během roku 2017 považuji Ostrov za jeden z nejvýznamnějších románů 90. let 20. století a za nejkomplexnějších od Umberta Eca... Postřehů, nápadů k diskuzi, poznámek bych měl celou řadu, ale to bych musel být na jiné platformě. Proto ve stručnost: v žádném jiném prozaickém textu není narativní svět tak důsledně konstruován ve vztahu k chápání díla, autora, modelového autora, vypravěče, textu, povahy textu, pravdivosti textu atp. Je to Ecův nejvíce postmoderní román a zároveň román s naplno a bez příkras projeveným konstruktérem "Eco teoretikem". ... Velké dílo
Tato kniha mi příjemně plynula, neměla jsem dojem, že by Eco čtenáře příliš zahrnoval filosofováním... Vybavuji si, že se mi líbila atmosféra knihy, tak trochu visící v jakémsi bezčasí, ačkoli hlavní hrdina mi byl poněkud nesympatický. Nepříliš akční, ale to není na škodu.
Umberto Eco byl a bude jedním z nejlepších spisovatelů a nejchytřejších lidí, kteří kdy žili na této planetě. Každý, kdo jeho práci trochu zná, ví, že musí očekávat filozofování nad povahou světa, elementů a nesmrtelností chrousta, které bude prokládat děj příběhu. To konec konců dělá Ecovy romány jedinečnými. Bohužel, v tomto případě je filozofování 70% knihy, a příběh tím trpí. Je to dobře napsáno, je to zajímavé, ale nečte se to snadno a bez hany přiznávám, že polovina veškeré filozofie mi šla jedním uchem (okem?) dovnitř a druhým ven.
Eco byl evidentně schopný vytvářet texty různého typu, a proto je jeho tvorba jako celek (nebo soubor celků) obtížně hodnotitelná.
Tato kniha je však podle mého názoru čistě intelektuální hříčkou: Eco nechává dva "intelektuální anti-robinsony" trápit se na lodi nadohled ostrova - neschopné se k němu dostat. Zatímco skutečný Robinson Crusoe, vybavený obdivuhodnou zásobou praktických znalostí, na svém ostrově poměrně prosperoval, naši dva mudrcové se nezmohou takřka na nic - kromě vytváření impozantních teo/filo-sofických konstrukcí.
Pokud je čtenář trochu zběhlejší, bude mu jistě ledacos povědomé - ale určitě ne tolik, aby se nudil.
Na druhou stranu je škoda, že se čtenář vpodstatě nic určitějšího nedoví ani o době, ani o filosofii dominující této době.
To je asi cena za zábavnější podání. Anebo je možná problém v určení dominantní filosofie v té době - zvláště na pomezí Itálie a Francie.
Anebo to měl Eco ještě lépe promyšlené, jak poskytovat informace ... Eco ví.
Přiznám se, že pro mě to nebylo lehké čtení. Smekám před autorovými znalostmi a schopností neskutečně popisovat a kombinovat, stejně tak klobouček před překladem pana Frýborta. Příběh je sice poutavý, ale ztrácí se pod nánosy filosofického chrlení, což mi dělalo problémy. Některé pasáže pro mě byly až nesnesitelně nacpané filosofováním. Kdybych měl hodnotit, tak kvalita knihy 5/5, poutavost 2/5 (to je ale moje osobní preference).
Pokud chcete prožít svižný příběh, raději sáhněte po něčem jiném.
Vždy jsem knihu rozečetla a po nějaké době jsem se k ní vrátila, nedalo mi to. Tak jsem se ocitla v kůži hlavního hrdiny, který téměř celou knihu přemýšlí o tom, jak se na ostrov dostat. Některé kapitoly se mi líbily víc a některé míň, některé bylo těžké pochopit a musela jsem se pekelně soustředit. Kniha ve mně zanechala silný dojem, ale určitě není pro každého. To možná i díky tomu, že mě 17. století a historie zajímá.
Eco v této knize mistrně rozehrál filozofické a vědecké názory, které v té době sídlily v hlavách lidí. Koho aspoň trochu nezajímá filozofie neměl by se nejspíš do knihy pouštět. Během čtení totiž bylo nejúžasnější ponoření se do myšlenkového světa středověké mysli. Osoby na které naráží hlavní hrdina ve svém životě totiž myslí v kontextu vědeckého poznání své doby. A věřte, že to byl svět velmi odlišný od našeho. V dnešní době považujeme spoustu našich znalostí za samozřejmost, ale v 17. století bylo stále všechno jinak. Vznikají první dalekohledy a mikroskopy a svět se postupně zvětšuje. Velká část příběhu sleduje bádání o měření světové délky, které bylo v té době ještě neznámé. Sledujeme tragikomický osud trosečníka, který se obírá vlastním životem a snaží se vypořádat s nenaplněnou láskou a touhou po vědění, které získal v Paříži. Kniha ve mě vytvořila spoustu různých emocí a dojmů. Rozesmála mě i dojala. Ve vzpomínkách sledujeme životního osudy mladého šlechtice od dětství k přítomnosti. Noření se do vzpomínek nabývá na intenzitě až se postupně začne střetávat se skutečností. Kniha je lépe napsaná než Foucaultovo kyvadlo, protože je zábavnější a neobsahuje tolik hluchých míst. Pokud hledáte zábavný dobrodružný román, ruce od toho. Ikdyž je to perfektně napsané, tak chování postav, divné seky v ději a nevyváženost hodnocení sráží na 85%
Zaujimava myslienka o datumovej hranici. V konecnom dojme posobive, no niektore pasaze boli az triznive (mnozstvo pouzitych faktov desivo nudilo a musel som sa nutit, aby som to neodlozil), ale nakoniec som ich prekonal. Umberto toho naozaj hodne nastudoval, mozno by to nakoniec nemusel celkom vsetko pouzit a urobit to tym padom trosku pristupnejsie. Ale je to hold intelektual kazdym coulem a urcite by bol strasne nerad, ak by sa o nom hovorilo: "i skladnik si muze precist Ecov Ostrov vcerejsiho dne".
Dočteno, ... mám za sebou další (v pořadí již třetí) z Ecových úžasně vystavěných příběhů. V tom nejlepším slova smyslu v něm Eco opět na 100% využil svých fenomenálních a obdivuhodných znalostí (přiznávám, obdivuji tu ohromnou šíři jeho záběru) a předložil nám čtenářsky velmi náročný text (středověké vyprávění), ve kterém nám, čtenářům, na jednu stranu dává velkou míru svobody - v interpretaci jeho textu (pouze nabízí možnosti, a je na nás, jak si zvolíme), ale zároveň si klade vysoké nároky na naše znalosti, a my, pokud chceme bezezbytku využít vše, co nám Eco nabízí, musíme disponovat celkem slušnou mírou znalostí ... a to je do značné míry to, co mě k Ecovi "vábí a přitahuje" (touha ověřit si vlastní míru vědění :-).
A ještě k příběhu ... už po prvních přečtených stránkách zjistíme, že se spolu s autorem (komentátorem děje) a hlavním hrdinou, ocitáme na prahu novověku, přesto do děje ještě naplno zasahuje i doznívající středověk, a tak se setkáváme s Aristotelem, jako vrcholnou autoritou středověké vzdělanosti, abychom se posléze dostali, třeba až k Descartovi, jednomu z vrcholných představitelů novověku ... za mě, bezva, výborné i když náročné čtení ... to, že Eco, filozof, naplno využívá svých znalostí, jsem psala už výše a v příběhu je to hodně patrné, ale já se na to těšila a opravdu jsem si to užívala :-).
Pane Eco, pro mě ... opět dokonalé.
Skutečně náročný Eco. Musím přiznat, že mě Eco docela štval, jak si se mnou pohrával. Ale stálo to za tu dřinu. Pro mě asi nezajímavější část - holubice jako symbol.
Dost těžké čtení...
Co mě na knížce uchvátilo, byl nádherný jazyk, k tomu jistě přispěl i vynikající překlad Zdeňka Frýborta.
..."Možná, řekl si, jsem už v zajetí přeludů, pochutnávám si tu na kokosu a přitom vlastně okusuji nějakého hlodavce, soukám do sebe jeho substanci a co se nestane, prsty se mi ztenčí, promění se v zahnuté drápy, naroste na mně nakyslá srst, hřbet se vyboulí a budu přijat do zlověstné apoteózy štětinatých obyvatel této bárky Charónovy."...
... "Jezuitský mozek je prostě mozek, s tím se nedá nic dělat, řekl si Roberto a naplnil ho obdiv. Povedlo se mu to! Po mořském dně se teď špacíruje jezuita a svět o tom neví. Údolí všech oceánů by mohla být zalidněna jezuity, a nikdo by nic netušil!"
Štítky knihy
Autorovy další knížky
2005 | Jméno růže |
2011 | Pražský hřbitov |
2001 | Foucaultovo kyvadlo |
2015 | Nulté číslo |
2001 | Baudolino |
Je to balzám pro čtenářovu duši, když narazíte na historický román, který se drží dobových reálií, cituje dobové knihy, román, v němž sedí politické události i kulturní milieu a který je navíc psán stylem ala období, do něhož je zasazen. Ale když si autor dá tu práci a snaží se proniknout i do dobového myšlení včetně tehdejší pověrčivosti, fám, konspirací a slepých uliček tehdejší vědy (prášek, pes zraněn zbraní, s kterou je manipulováno na druhém konci světa), dostáváme se ještě o úroveň výš.
Hlavní hrdina Roberto de la Grive z rodu Pozzů ze San Patrizia (jméno podle umbrijské studny? - asi mi něco důležitého uniká...) je opět Ecovým krajanem, autor v této knize zužitkoval svou vášeň pro dobrodružné romány, Tři mušketýři z textu místy škádlivě vystrkují růžky, zvláště v pasážích, Robertova domýšlení si Ferrantova působení v Paříži, Mazarin s Colbertem udělají z Ferranta "muže se železnou maskou" a nemohla jsem přehlédnout Angeliku (preciózka Lilie, vydávající se na moře v chlapeckých šatech).
Škoda jen, že nejsem tak sečtělá jako Eco, abych pochopila jeho narážky a odkazy, ani tak zapálená do politiky a válek, abych dovedla docenit ty veletoče, k nimž docházelo při obléhání Casale - Francouzi, Španělé. Ale jako obrázek fungování (či spíše nefungování) válečné mašinérie je to skvělé, úplně mi to připomnělo text Zdeňka Vybírala z knihy "Symbolické jednání v kultuře raného novověku", kde jsou vylíčena rámcově podobná úskalí válečného tažení Jana Kociana do Osijeku, jaká líčí i Eco. V úvaze Robertova otce o tom, že je nutné jet do Casale a nechat se tam pozabíjet, jsem si zase připomněla knihu Karla Michala "Čest a sláva".
Celá ta fantasmagorie se zeměpisnými šířkami (které uměli určit) a délkami (které určit neuměli), s ostrovem, na němž je ještě včerejšek a vy se k němu nemůžete dostat, působí ale ve výsledku spíš dojemně, v závěru je nám Roberta hluboce lidsky líto. Plave sice vstříc své oranžové holubici a své zkáze, která by ho však čekala i na lodi.
Nevíte někdo, zda si současná italská spisovatelka, jejíž totožnost nebyla ještě odhalena, zvolila svůj pseudonym právě podle této knihy?