Osud trůnu habsburského
Miroslav Honzík , Jan Galandauer
https://www.databazeknih.cz/img/books/32_/32306/bmid_osud-trunu-habsburskeho-A21-32306.jpg
4
32
32
V posledních dvou desetiletích jsme svědky stupňujícího se zájmu o dějiny Habsburků a jejich říše. Motivace není zdaleka jednotná. Pochopitelný je skutečný historický zájem - vždyť vládli několik století v exponovaném srdci Evropy a výrazně ovlivňovali dějiny celého kontinentu. Mnohdy charakterizuje tento zájem konzervativní sentiment, idealizující život před rokem 1914. Setkáváme se však i se zneužitím „habsburské vlny“. V mnohých titulech vydaných na Západě je líčen rozpad Rakouska-Uherska jako katastrofa, která kromě jiného vyrvala převážnou část jeho území ze sféry „evropské křesťanské civilizace“. a glorifikaci Habsburků a snažili se je vylíčit takové, jací skutečně byli. Příčinu zániku habsburské říše spatřují v tom, že ztratila svou historickou funkci a nedokázala ji nahradit jinou. Nevznikla tak historická studie, autoři pouze chtějí v jedné knize přístupnou formou přiblížit čtenářům roli, Autoři se vystříhali negativní závislosti na této idealizaci kterou Habsburkové ve středoevropských dějinách hráli. Soustřeďují se na nejvýznamnější událostí a těžiště položili na období po roce 1740. Starší dějiny jsou zachyceny jen schematicky pro všeobecnou informaci čtenáře.ů.... celý text
Přidat komentář
Pokud si chce člověk trochu ty Habsburky ucelit v jednom sledu, může být tato kniha pro tyto účely vhodným průvodcem.
Skvelá knižka ,ktorá však nie je dejinami celého rodu Habsburgovcov ,ale iba ich vzťahu k našim národom (čechom a slovákom ).To iba tak na vysvetlenie .
Osobne sa mi najviac páčili kapitoly o Jozefovi .II a Františkovi Jozefovi plus Franz ferdinand ..Všetkých tam veľmi zaújmavo psychologicky analyzuje a vysvetľuje podstatu ich politiky ,ich povahy a svetonázoru ,ich chýb .Pri Františkovi Jozefovi borí nejeden mýtus a legendu o starom dobrotivom mocnárovi obracia na v zásade čistý politický aj osobný krach (s čím súhlasím)a pri Franz Ferdinandovi som sa občas celkom zasmial nad ním:)Jozefa zas najmä popri Márii Terézii vykresľuje v dosť blýskavých farbách(ale aj to dookola kompenzuje tými,,ale na druhej strane "a podobne ) a spochybnuje zažitý názor na Máriu Teréziu ako osvietenku(opäť súhlasím-dokonca verila v existenciu čarodejníc !) i ked dodáva ,že jej reformy prebiehali v osvietenskom ovzduší a pod vplyvom osvieteneckých názorov niektorých jej radcov .. No a záverečná kapitolka o Ottovi je naozaj politicky ovplyvnená (bol to ešte súčasný politik a fanatický nepriateľ socializmu)ale okrem pár jej predsa len pošahaných formulácií sa mi tiež v zásade páčila ..Akože áno dávať Otta za pomaly fašistu a Všenemca a zaklínať sa hned Sudetami je manipulatívne ,ale poobne manipulatívna je ,,monarchistická legenda " populárna medzi konzervatívcami a tú práve autor drví..Otto chodil do školy so súkromným šoférom a sluha mu nosil aj knihy -akože kto môže toto nazvať ,,chudobným vyhnanstvom "?O jeho jednoznačnej podpore Dolfussovho ,,austrofašizmu " proti robotníkom masakrovaním v uliciach ani nevravím .
Autorův cíl - seznámit čtenáře v 80. letech poprvé uceleně o dějinách habsburské dynastie - kniha rozhodně splňuje. Široký záběr ale způsobuje velkou zkratkovitost až povrchnost, která jako úvod do problematiky nicméně nemusí být na škodu. Horší však je, že autor celé dějiny nazírá prizmatem marxismu, antiklerikalismu a antiaristokratismu a nevyhne se tak některým až směšně odhadnutelným hodnotícím a často ahistorickým soudům, a to bohužel nejen v úvodu knihy, který by se v dobovém kontextu dal považovat za "úlitbu bohům". Ve výsledku je to tak velmi ideologické čtení, které stojí za přečtení, pokud vás zajímá marxistický pohled na dějiny podunajské monarchie. Pokud ale chcete něco vědět o Habsburcích, sáhněte po něčem jiném.
Když člověk neočekává o tak obsáhlém tématu super odborné elaboráty, tak si hezky počte a ujasní si časovou řadu všech těch "pyskounů".
Habsburkové jsou moji oblíbení feudálové, takže do čtení jsem se pustril pln nadšení. První kapitoly mi přišly co do obsahu vyvážené, byť poněkud krátké ( téma by se dalo rozvíjet do nekonečna, ale to je můj problém ). Horší je to později, zde se až příliš projevuje normalizační dogmatický pohled ( nejen ) na českou historii, ono dělat z Oty Habsburského reakcionáře toho nejhrubšího zrna je kumšt...
Poněkud mi unikl smysl knihy. Zpočátku stručně líčí vztahy a vládu Habsburků vůči Zemím koruny české a od vlády Marie Terezie věnuje každému z vladařů příslušnou kapitolu. Informace v nich podané jsou však jen základní (chce se říci středoškolské) a dnes již mnohdy překonané. Poněkud mě zarazilo časté hodnocení autorů a neskrývané osobní sympatie vůči vybraným panovníkům. Osobně mě zaujaly jen poslední tři kapitoly o Františku Ferdinandovi, Karlovi a Ottovi, což je spíše způsobeno tím, že nejsem s životy těchto zajímavých osob příliš obeznámen.
Čakal som o kvapku viac informácií, trošku vyváženejšie a proporčnejšie. Ale čítavé.
Ta kniha rozhodně není špatná, ať vyšla, kdy vyšla. Ale kromě pomatenců, blábolících o starém dobrém Rakousku, úžasném Františku Josefovi a vlastizrádci Masarykovi i z téhle knihy jednoznačně vyplývá fakt, že Rakousko se prostě v poslední třetině 19. století přežilo a v období doslova třeštícího nacionalismu nemělo na začátku dvacátého století šanci přežít. Přesto si někteří Habsburkové jak ze století 18. tak i později zaslouží nejen pozornost, ale alespoň i trochu úcty.
Pro širší kontext zejména onoho posledního století vlády tohoto rodu je dobré si přečíst Dějiny Rakouska a - Mein Kampf. Nikdo Habsburky nesnášel víc než jistý Adolf Schickelgruber, který kromě Židů nenáviděl i Čechy a ony Habsburky na čele s Františkem Josefem nazýval českými lokaji. Snad nepozoruhodnější "pozdní" Habsburk je pro mě arcivévoda Ferdinand, který podle knihy velice dobře chápal tragickou nebezpečnost nacionalismu a chtěl mu čelit přerozdělením Předlitavska na menší správní jednotky, kde je inspirace Švýcarskem (a kupodivu i Spojenými Státy) docela zřejmá. V knize je i správně popsáno, že nebyl žádný válečný štváč a už vůbec ne hlava "válečné" strany ve Vídni. Jeho smrt v Sarajevu (obyčejný teroristický čin na základě dobově tradovaných a šířených nesmyslů) se stala záminkou k válce, kterou on, ale ani František Josef nechtěli. Že byla později vytvořená legenda a všechny ty historické manipulace, je už dneska jedno. František Josef nebyl za celý svůj život přes svoji osobní integritu, pracovitost a čestnost schopen překročit svůj stín a je otázka, zdy by Ferdinand v případě nástupu na trůn dokázal cokoliv změnit. Ale to je samé kdyby.
Na druhou stranu, poslední císař Karel už nemohl dokázat vůbec nic a asi na rozdíl od Ferdinanda neměl ani tu základní představu, co by dělat chtěl nebo měl. Jeho svatořečení papežem je asi na stejné úrovni, jako kdyby K. H. Borovského blahořečil za jeho vyhnanství v Brixenu...samozřejmě, že je ta kniha napsána v určiré době a na úrovni dneska už víc jak padesát let starého a omezeného poznání, ale jak pro základní orientaci, tak pro zamyšlení a hledání podrobnějších odpovědí na řadu otázek je dobrá.