Osudové únorové dny

Osudové únorové dny
https://www.databazeknih.cz/img/books/73_/73373/bmid_osudove-unorove-dny-SN0-73373.jpg 4 21 21

V únoru 2008 uplyne 60 let od osudových únorových dnů roku 1948. Je to příležitost přehlédnout dosavadní bádání, jak zahraniční, tak i domácí, a pokusit se o nové pohledy z různých úhlů. Únor 1948 byl nejen výsledkem dlouhodobého záměru komunistického hnutí ovládnout definitivně poslední středoevropskou demokracii, ale také výsledkem mezinárodního vývoje směřujícího tehdy ke „studené válce“. Únorové události byly proto dlouhodobě plánovány a komunisté se na ně připravovali zejména ovládnutím bezpečnostního aparátu a masových organizací. Obrana československých demokratů, kteří si své postavení ještě ztížili naivitou, omezenou výlučností a nejednotností, byla proto nedostatečná, takže na komunistický násilný převrat nedokázali účinněji reagovat. O osudu demokratického Československa tak bylo na téměř půlstoletí rozhodnuto. Autor, odborník na osobnost Stalina a stalinismus, podává nový pohled na události, v němž akcentuje prvořadou roli Moskvy, odkud také přišel povel k zahájení akce…... celý text

Přidat komentář

Moiseiwitsch
11.01.2020 1 z 5

Oproti Kaplanovi mi přijde tato kniha o dost slabší a plná slabých argumentů a nepodložených slabých domněnek viz počet studentů stávkujících při únorové krizi. Navíc názorově téma posouvá zcela do jiné roviny.

martina2704
14.02.2018 5 z 5

Další výborná kniha z edice Česká historie. Pan profesor Veber je výborný vypravěč a zároveň skvělý historik, u kterého oceňuji zejména kritickou práci s prameny. Knížka se čte sama, ani byste neřekli, že držíte v ruce odbornou literaturu.


ondra2
27.07.2015 5 z 5

Velmi podrobný a čtivý popis kroků komunistů před a během pokusů o převzetí moci v roce 1948, zejména pak jejich úspěšné snahy podřídit si bezpečnostní složky, vytvářet loajální ozbrojené složky k "ochraně podniků", alias pozdějších lidových milicí, a levicové frakce v dalších politických stranách za účelem získávání informací o vnitřních pochodech a myšlenkách konkurence a rozkolu opozice. Pro mě novinkou pak byl popis vzniků akčních výborů a jejich praktické fungování, ať v místech či při snahách o realizaci personálních požadavků komunistů v ministerstvech. Věnuje se mimo jiné postojům Edvarda Beneše a jak u něj tak i u dalších politických stran dochází k hodnocení situace v tom smyslu, že dotyční nebyli schopní použít proti komunistům stejně účinné metody, jako oni sami, a do poslední chvíle dávali přednost parlamentnímu řešení krize, jemuž se však KSČ snažila vyhnout, což se jí též podařilo.