Otázka viny: Příspěvek k německé otázce
Karl Jaspers
Esej Karla Jasperse o německé vině, ale také o vině vůbec a o jejích základních rovinách vyšel poprvé v Německu v roce 1946. Němci jeho vydání – pouhý rok po své válečné porážce, v situaci rozvratu a okupace své země – nijak nevítali. Zato americký důstojník dohlížející na univerzitu prý za nej Karlu Jaspersovi děkoval s tím, že není napsán jen pro Němce, nýbrž také pro svědomí vítězných Spojenců. Český překlad této autorovy práce byl poprvé vydán v roce 1969, a ani dnes neztrácí na své aktuálnosti. Není to totiž ani zdaleka pouze historický dokument dokreslující dávno minulou situaci poválečného Německa. Jádro knihy tkví v poznání, že my všichni jsme odpovědni za minulost, ale také za budoucnost a především před budoucností. Jak ve své předmluvě upozorňuje Ladislav Hejdánek, Jaspersova knížka je vším jiným, jen ne moralizováním; je to soubor myšlenek a zejména otázek člověka, který sám prošel mnoha nelehkými dilematy.... celý text
Literatura naučná Filozofie
Vydáno: 2024 , AcademiaOriginální název:
Schuldfrage: Ein Beitrag zur deutschen Frage, 1946
více info...
Přidat komentář
Velmi zajímavé čtení. Nekonečné dilema v otázce kolektivní viny a odpovědnosti za svou národní identitu vůči historickým aspektům a činům, které se za války děly. A také, jak jednoduché se v této otázce snaží ostatní zbavit svého podílu na hrůzách druhé světové války, aniž by z toho vedla sebereflexe.
Esej publikovaná v roce 1945, kdy skončila velká válka, začíná být dnes, kdy se v Evropě opět bojuje, obzvláštně aktuální. Knihu jsem si chtěl přečíst, protože jsem si v souvislosti s událostmi na Ukrajině neustále kladl otázku, jak veliká je kolektivní vina ruského národa na rozpoutání této tragické války. Zpočátku jsem si myslel, že samotná válka je tragickým selháním ruského národa a jeho elit. Karl Jaspers ovšem ve své eseji tvrdí, že z národa nelze udělat individuum. To bychom se nebezpečně přiblížili myšlení nacistů, kteří takto referovali o židovském či slovanském národě. Jaspers rozeznává čtyři typy viny (kriminální, politickou, morální a metafyzickou), přičemž kriminální i politickou lze poměrně snadno určit. Kriminální vinu nese jednoznačně ruské politické vedení, kdežto politickou sdílí celý ruský národ, jelikož dopustil vzestup totalitního režimu a ve své pasivitě zanedbal povinnost chopit se iniciativy. Až sem se mé úvahy rovněž ubíraly. Jaspersova esej mi ovšem ukázala, že další typ viny, tj. morální, nelze někomu připisovat nebo od něj dokonce vyžadovat pokání. V tomto případě je nejvyšší instancí vlastní svědomí. Při tom všem obviňování jsem si ovšem před přečtením této knihy nepřipouštěl čtvrtý a poslední typ viny, tj. metafyzickou, kterou sdílíme jako všichni lidé pro nedostatek solidarity. Sám autor napsal: "Vina je i na straně vítězů: Válka byla gigantickou cenou pro svět, který se stavěl slepě ke všem poplašným signálům." Putinův režim jsme pomohli stvořit a nelze se na nic vymlouvat. Naše metafyzická vina začala v době, kdy v Rusku za vlády Putina zemřel první nevinný člověk a my jsme se blahosklonně podívali jiným směrem. Takto došlo k utužení režimu a zadupání občanské společnosti. Z tohoto důvodu jsem si v době, kdy v ruských městech probíhaly demonstrace říkal, že demonstranti nemají žádnou šanci, protože protesty jsou na ruské poměry malé a nekoordinované. Posléze jsem se v knize dočetl následující: "Není možné uskutečnit větší akce bez organizace a vůdců. Požadovat od obyvatelstva, aby revoltovalo proti teroristickému státu, znamená chtít nemožné. Taková revolta je rozptýlena bez souvislostí a zůstává anonymní a pomalu se propadá do smrti." Budiž nám tato kniha rádcem, až jednou budeme toto období studovat a ptát se na onu magickou otázku, z níž pramení veškeré poznání... Proč?
Skvělá analýza fenoménu viny. Kriminální, politická, morální a metafyzická - tahle kategorizace metodologicky pomohla, aby se autor neutopil v dojmech a "názorech". Tyhle čtyři druhy viny tvoří konstrukci, na níž je vše navěšeno. Skvělá je analýza toho, jak člověk (Němci po válce) s vinou zachází. Pro mě jsou zde skvělé postřehy týkající se moralismu (vyznání vin - hle, křesťanské klišé, o němž autor řekne, že je to projev vůle po moci), agresivního mlčení, vědomí viny jako součásti politického sebeuvědomění a toho, kam kniha ústí - pokory. Také úvahy o politické svobodě jsou nadčasové. V době, kdy se proviňují občané Ruské federace podobně jako se provinili ve 30. letech Němci, je Jaspersova kniha nezbytná.
Je zajímavé číst dílo německého filozofa (přeživšího perzekuovaného profesora a manžela židovky) a jeho úvahy o vině pouhý rok po válce. Na jedné straně Německo jako první a nejdéle terorizovaná země nacistickým režimem. Na straně druhé neskutečná a celosvětová devastace způsobená tímto národem. Zamyšlení nad tím, co může dělat vězeň, který už je ve vězení moci, a nad těmi, kdo režimu pomáhali za cenu menších a větších výhod… Jak podobné v tomto ohledu tomu, co následovalo po válce s nástupem komunistů u nás.
S mnoha Jaspersovými názory sice nemohu souhlasit, ale i tak Otázku viny považuji za grandiózní a mimořádně vlivné dílko.
I složitá filosofická témata mohou být pojednána přehledně a přístupně. Otázka viny, třebaže se prvotně týkala Němců a Německa, je zcela nadčasová. Zároveň dost deprimující, neboť při vědomí toho, že vinný je nejen ten, kdo něco udělá, ale i ten, kdo nic neudělá, je zřejmé, že nějakou vinou je obtížen každý.
Otázce viny od Karla Jasperse lze přiřadit mnoho různých přívlastků, v první řadě je to ale mimořádně nadčasové dílo. Vyšlo v roce 1946, tedy velice brzy po WW2. Přibližně v té době probíhal Norimberský proces, který se se zločiny WW2 snažil vyrovnat a odsoudit právoplatné viníky.
Jaspers v eseji reflektoval (i do dnešní doby) tolik skloňovanou “kolektivní vinu” Němců za hrůzy druhé světové války. Co je ale důležitější, s nadhledem popsal různé druhy viny (kriminální, politickou, morální a metafysickou), které jsou aplikovatelné jak na velké soubory lidí, tedy např. občany států či organizace, ale i na jedince samotné.
Podle Jasperse se člověk stává člověkem až v momentě, kdy sám přijme svou vinu, a nemá tak smysl tuto morální vinu někomu připomínat. Ublížili jsme, byli jsme ublíženi, ale je jen na každém z nás, jak s tím naložíme.
Kratičké dílko, které ve vás ale svoji vahou a poselstvím bude rezonovat ještě dlouho.
Jednu hvězdičku strhávám za to, že se Jaspers v druhé polovině knihy už trochu opakoval.
Vždycky jsem si myslela, že Goethe přehání, když píše, že nad Kantovými Kritikami zvracel. Teď vidím, že člověku se z filosofie vážně může zvedat žaludek.
Jaspersův problém je patrně v tom, že se coby lékař příliš dlouho zabýval psychicky nemocnými lidmi. Jak jinak by mohl dospět k patologickému názoru, že jsme vinni za to, že žijeme, kdežto druzí – nikoli naší vinou – zahynuli? Tak to cítí lidé, kteří se ocitají v depresi po tragédii, ale rozhodně to není pocit důvodný, natož zdravý.
Filosof se také neobtěžuje nijak zdůvodňovat závažné předpoklady, jako že cena všech životů je stejná, že člověk má hodnotu jakožto člověk, že existuje přirozené právo, že existuje bůh (který tu vystupuje v důležité roli jako autor a garant světového Řádu, jejž Jaspers ztotožňuje s mravním dobrem), že jeho pohled na „podstatu německého ducha" je ten jediný správný, ... Neboť tu existoval i konkurenční pohled na podstatu němectví, totiž ten nacistický. Proč si mám myslet, že Jaspersův je správný, a Hitlerův ne, když se Jaspers vůbec neobtěžuje argumentovat?
Zpočátku mi kniha připadala jako pokus aplikovat na evropský národ židovskou Selbsthass. Je pravda, že Jaspersův bůh působí starozákonně: člověk se před ním má „obviňovat", jak J. výslovně říká. Po dočtení mám dojem, že to autor myslel upřímně a seriózně, a ne jako mstu na vlastním lidu. Což nic nemění na tom, že k jeho duchovní likvidaci výrazně přispěl. Další z Jaspersových problémů totiž tkví v tom, že chce být zároveň nietzschovským elitářem a zároveň egalitářem: ve výsledku cpe davům do krku „lék", který posílí nadčlověka, ale zabije zbytek. Jeho přísnou (a docela podnětnou) metodu introspekce unese sotva pár nejlepších lidí, ale ne celek – a musel vědět, že Němce zničí. Na osobní sebemrskačství má jistě každý věřící právo, ale nutit k němu národ, to je perverze. (* Mluvím o metodě, ne o obsahu. Skutečně se mi zamlouvá jeho způsob sebezpytování – jako podmínka svobody a sebeúcty. Odpovídat se bohu je ale zmateným zkratem pohmožděného sebeuvědomění.)
Mnohem podstatnější deficit spočívá v tom, že Jaspers definuje vinu zcela svévolně a ztotožňuje ji s konkrétním režimem (nacismem), kdežto dobrý světový Řád se pro něj rovná demokracii. Ve výsledku ho to vede k směšným závěrům, že „svědomí" mají jen demokrati a že pouze oni jsou schopni existence jakožto ontologického výkonu. Nejsem demokrat, a přijde mi, že existuji, ba dokonce že mám cosi jako svědomí. I Hitler se zodpovídal svému svědomí, byť z jiných hříchů než Jaspers. Lze se tomu divit? Jak říká J. S. Mill, předmětem svědomí mohu učinit cokoliv. – Stejně bizarní je Jaspersovo rovnítko mezi bohem a transcendencí vůbec. Lze mu vlastně vyčíst totéž, co Nietzsche vyčetl Ježíši Kristu: nedokáže nahlédnout za svoje omezené pojetí dobra. Věřím, že člověkem lze být na víc způsobů.
K tomu dodejme, že si autor neustále odporuje a že nedokáže vyvracet námitky svých hypotetických protivníků. Kupříkladu na námitku „nulla poena sine lege" odpovídá, že tento „lex“, odpovídající Řádu, zavádí Norimberský proces. Tím ovšem protivníka absolutně nevyvrací, ba dokonce naopak. Anebo:
a) Námitka: politická suverenita se vymyká nařčení ze zločinu, protože jinak by kterýkoli vítěz mohl prohlásit kteréhokoli poraženého za zločince. Tudíž také musejí být hlavy státu sakrosanktní.
b) Jaspers: hlavy států jsou za své činy odpovědné. – Velmi závažné jádro námitky tedy nechává nedotčené.
A jeden příklad toho, kterak si protiřečí. Horlí proti „falešnému svědomí" těch, kdo se domnívali, že zevnitř změní nacismus k lepšímu, a oceňovali jeho pozitivní aspekty (např. válečné vítězství). O nějakých dvacet stránek dále vyčítá Británii, že se nespojila s Mussolinim a nezměnila fašismus k lepšímu zevnitř, aby dosáhla válečného vítězství nad Hitlerem. – Jsem schizofrenik já, nebo Jaspers? A baví mě, že politickou „vinu“ na nacismu podle něj nese každý občan bez výjimky, tedy i – židovský.
Když to shrnu: z filosofického hlediska to pro mě byla ztráta času. Jde o bezcenné střídání neskutečně banálního („lidé nechtějí být kritizováni, ale sami rádi kritizují?“ ne, vážně? jak překvapivé) a neskutečně nesprávného. Nicméně musím říci, že některé postupy s Jaspersem sdílím: tytéž úvahy o „chybějící fantasii srdce“ se podílejí na mém vegetariánství.
Ze společenského hlediska je dobré Otázku přečíst, aby ji člověk mohl kritizovat jako perverzní formu vlastizrady. (Nikdo nemá právo říkat „My Němci", pokud je důsledkem těžké ublížení německému národu). Psychologicky vzato zajímavý vhled do sebezpytování člověka, jehož charakter ohnulo náboženství. Metodicky inspirativní vzor, jak sám sobě klást účty. Jazykově je text pěkný a dobře se četl.
Narazila jsem na dvě myšlenky, které mi stály za zapamatování:
1) „Realita neznamená v lidských věcech ještě pravdu. Proti realitě je spíše potřeba postavit jinou realitu.“
2) „Obviňování … je jistý druh přerušené komunikace.“
Prehlásiť za vinníka kolektív, je omyl, ku ktorému má pohodlnosť a nadutosť priemerného, nekritického myslenia blízko - to je odkaz Karla Jaspersa v tomto diele.
Karl Jaspers svou knihou nepřispívá pouze k otázce obyvatel Německa po 2. světové válce. Jeho slova se stávají nadčasovými a s trochou zamyšlení čtenáře se dají aplikovat na události minulosti, součastnosti, a věřím, že jeho slova budou aktuální i v budoucnosti.
Za činy jednoho či více jedinců nemůžeme vinit národ (rasu, náboženství...).
V návaznosti na předešlý komentář bych ráda uvedla, že si nemyslím, že by se Jaspers sám považoval za nevinného, když v Otázce viny hned na začátku tvrdí, že každý z nás je vinnen vinou metafyzickou. Vinu jako takovou přehledně rozděluje do čtyř kategorií (na vinu kriminální, politickou, morální a metafyzickou, přičemž instancemi jsou soud, vůle vítěze, svědomí a u metafyzické viny Bůh). Postižitelné světským právem jsou tedy pouze první dva typy.
Kniha je čtivá, stručná a je v ní řada vynikajících myšlenek. Určitě doporučuji.
"Krátkozrakost lidského myšlení - zvláště má-li podobu světového mínění, které vždycky v dané chvíli všechno zaplaví jako nezadržitelná vlna - je nesmírným nebezpečím." (str.113)
"Udivuje, jak často se skutečně vzrušujeme jen tehdy, dotýká-li se věc nás samých, a vidíme vše ze zorného úhlu své zvláštní situace. Je třeba stálého vědomého úsilí, abychom se od tohoto zorného úhlu oprostili." (str.119)
Myslím si, že Jaspersovi nemožno vyčítať, že by sám seba považoval za nevinného. V tejto knihe hovorí aj o spoločnej vine všetkých Nemcov a sám používa "My Nemci". Koľkí vzdelaní nemeckí intelektuáli našli odvahu k sebakritike? A ak by nezakúsil vedomie viny, zrejme by nenapísal o tom prenikavú knihu. Okrem toho, vyčítať to človeku, ktorý musel nedobrovoľne skončiť na univerzite, zobrali mu profesúru, nesmel publikovať, človeku, ktorý zostal verný židovskej manželke, napriek neustálej hrozbe odvozu do koncentráku (od ktorého ich zachránila okupácia spojeneckých vojsk), je nemiestne a nečestné.
Veľkú hodnotu tejto knihy vidím v jej aktuálnosti, hoci reaguje na historický problém. Rozlišovanie je základom myslenia a takisto prevenciou pred nebezpečným zjednodušovaním v tak náročných otázkach.
Slová Karla Jaspersa sa dotýkali môjho svedomia a viackrát odhalili moje falošné predstavy či postoje. Nejde tu o "sebemrskačství", ale o ochotu komunikovať aj o bolestivých udalostiach, práve preto aby sme vystúpili zo "vzájomného obviňovania, kde život nemôže pokračovať." Uvedomenie a priznanie si viny je oslobodzujúce a očisťujúce a pre premenu človeka nevyhnutné, pretože je predpokladom možnosti odpustenia - nového života. Skutočne odvážny nie je ten, kto zakrýva vlastnú slabosť a zlyhania, ale ten, kto sa nebojí sebakritiky. Vyčistí rany, aby sa mohli zahojiť a mohol žiť ďalej, hoci s viditeľnými jazvami, no s väčšou pokorou.
Pýcha mnohých Nemcov spôsobila pád všetkých. Jaspersovo rozlišovanie viny pripomenulo všetkým Nemcom, (ale nielen im), že v prvom rade sú (sme) ľuďmi.
Vskutku zajímavá filozofická práce, která mě překvapila přinejmenším svou věcností a odlehčeným pojetím (obviňování tam sice je, ale neomezuje se jenom na Němce a jejich vojenské složky). To je dosti obdivuhodné u tak náročného tématu jakým je vina. Narozdíl od Arendtové Eichmanna v Jeruzalémě je Jaspersova Otázka viny vlastně docela čtivá. Nabízí přesný popis principu a funkce viny, což je hlavně z pohledu dnešní etiky neocenitelné. Nejpřínosnější je asi Jaspersova typologie, ale ač jsem se snažil sebevíc, nepodařilo se mi přijmout tu metafyzickou vinu. Ta myšlenka, že by každý člověk měl přijmout břímě viny za to, že je nedokonalým člověkem oproti dokonalému Bohu - to bude asi každému čtenáři ateistovi dost proti srsti. Možná jsem to jenom špatně pochopil a při druhém přečtení už to uvidím z trochu jiné perspektivy. V každém případě je to zajímavé čtení, hlavně pro ty, kteří se za každou cenu snaží vyhýbat tlustým filozofickým spisům typu Hegelovi Fenomenologie ducha. :)
Otázka viny je vysokoškolská povinnost pro každého, kdo se zaměřuje na historii, filosofii či jakýkoli jiný předmět rozvíjející kritické myšlení. Několik zásadních poselství, schopnost zpětné reflexe a hlavně nový přínos ve fenomenologické diferenciaci - to je to, co mi Otázka viny nabízí.
Asi nejsem fanda rádoby vyznávání se z chyb minulosti a pochlebovačných schizofrenních týpků, co rozdělí vinu na 4 typy a postaví si na tom filozofický směr. Ale tak jo. V zájmu spravedlnosti musím uznat, že asi bylo potřeba, aby něco takového nějaký Němec po válce napsal, ale obviňovat (podotýkám - skrytě) všechny okolo, od ostatních Němců, po spojence, jen sebe ne (oukej, snad kromě té části s metafyzickou vinou), to teda tak nutné nebylo. Ale gratuluju vám, pane Jaspers. Nejste vinen a jste za hrdinu! Stačilo napsat spisek. Co víc si po válce přát?
No, řekla bych, že jádro knihy tkví v něčem jiném a o historický dokument zde také nejde, ani zdaleka. Jaspers přímo a bez obalu předhodí lidem jejich otázku viny, přesto se sám ze své viny nevyznává. Filosoficky tu rozděluje vinu na kriminální, politickou, morální a metafyzickou. Vychází z toho směsice, ze které nikdo nevyjde ušetřen a zároveň mi tu jaksi chybí to skutečné sebeosočení.
Zajímavější budou asi reakce na tuto knihu než ona samotná. Přesto by měla být čtena...
Štítky knihy
svědomí paměť, trénink paměti etika poválečná doba vina Němci odpovědnost vyrovnání se s minulostí kolektivní paměť
Autorovy další knížky
2006 | Otázka viny: Příspěvek k německé otázce |
1996 | Úvod do filosofie: Dvanáct rozhlasových přednášek |
1994 | Filosofická víra |
2008 | Duchovní situace doby |
2000 | Šifry transcendence |
Budu-li upřímný, nejeví se mi to být velkou knihou. Nejeví se mi to být velkou filosofií. Jaspers prožil nejsložitější období dějin lidského bytí, reagoval na největší odpornost, které se lidé kdy dopustili. V tom smyslu zajisté řešit otázku nakolik složitou, že schopnost zachytit ji byť jakkoliv v textu, zdá se obdivuhodná.
To však o díle samotném nic neříká. Velká část z něj je, víc než čím jiným, reflexí mentality Němců po totální prohře. Ta očividně nemohlo vydržet zajímavé navždy, pro velkou část z nás (pro mne jistě), to naopak již příliš zajímavé není. A lze k tomu případně jistě sehnat lepší texty, Jaspers je přeci jenom netypickým příkladem a interpretem. Zajímavá pro dnešního čtenáře patrně zůstává taxonomie viny.
Nu a s ní mám poměrně zásadní problém. Proti vině jíž nazývá kriminální nelze snad ničeho namítat. Jak taky, zase tak složitý koncept to není. Zbytek je ale problematický. Tak abych "čtvrtý prvek" rovnou eliminoval, vina metafyzická budiž vyškrtnuta. Vychází koncepčně z ničeho menšího než náboženství, proto nemůže být brána vážně. Aby ztratila relevanci, stačí aby jeden adresát nebyl věřícím. Vina, instancí pro niž je bůh, není vinou. Tak nám zbývá politická vina a vina morální. Obě kategorie jsou po mém soudu důležité a relevantní, nemohu však souhlasit s autorovou jejich konstrukcí.
Prvou z nich autor konstruuje tak, že by snad občané státu měli být v pozici inferiorních k superiornímu. Superiorní tak na ně může přenášet svou vinu, jelikož "jim umožňuje žít". To je úplně špatně. Relace je opačná, inferiorní stát může být odpovědný za superiorní individua, individua však nemohou být odpovědna za stát, který má vlastní kvalitu. Tím nechci politickou odpovědnost vyloučit, chraň bůh. Každý nese odpovědnost za politické formování státu (a v tom smyslu má Pullmann pravdu, přenáší-li část odpovědnosti za komunistický režim na řadové obyvatelstvo Československa), nejedná se ale o reflexní odpovědnost za jednání státu, jedná se o odpovědnost za tvářnost státu. Jinou otázkou je pak politická odpovědnost představitelů státu, který splývá s vinou kriminální.
Morální vinu zase Jaspers konstruuje coby individuální (a jenom individuální), s patrnou nechutí a vymezováním se proti "moralismu". Tomu dohromady lze rozumět, jeho výhrady proti moralismu však zavánějí až relativismem. Morálka je ale intersubjektivní a procedurální. Jejím úkolem je regulace chování lidí mezi sebou navzájem (odtud absurdita přisuzování morálních vlastností čemukoliv než lidskému jednání – s čímž jsem se k mému překvapení nedávno setkal i u inteligentního člověka) bez potřeby tvrdých pravidel státu. Jak může tento úkol plnit, je-li instancí morální viny jen nitro provinilcovo?
Ještě jedna věc snad stojí za zmínku. Jaspersův existencialismus (který je přítomný i v tomto spise) je existencialismem náboženským. To se mi samo o sobě zdá jako nonsens, ale za to patrně může Camus. Co je důležité, Jaspers provádí jednu z nejzbabělejších věcí vůbec, když svaluje zvěrstva nacistického Německa na ústup křesťanského náboženství. Lidé se dvě tisícovky let (tedy nejdelší dobu ve zmapované historii) právě pro toto náboženství masakrovali, způsoby jen málo méně nechutnými, než byly ty nacistické (nepočítaje v to industrializaci genocidy). A byl to právě Hitler, kdo se považoval za vyslance Boha na světě (a měl na to právě takové právo, jako jakýkoliv jiný člověk světa – to je na náboženství strašně děsivé) a byli to nacisté, kdo s krédem "Blut und Boden" byli "spirituální" stranou tohoto boje. Nedostatek nemateriálního k válce nevedl. Příčiny jsou přízemnější. Jaspers sám je s množstvím svých metafyzických předpokladů (proti nimž zde teď neargumentuji, je to jeho víra a je to víra v lidská práva, která je prospěšná i když shledáme její podstatu neracionální) je ukázkou nepravdivosti této jeho úvahy.
Snad jedna poznámka, k níž mne vybudila JulianaH., které si vážím, avšak s jejímž pohledem na Jespersovu Otázku a témata související (s němectvím vůbec) hluboce nesouhlasím. Po válce byla dlouze diskutována složití otázka. (Prostřednictvím konfliktu probíhajícího mj. mezi Radbruchem, který v sobě znenadání našel přirozenoprávníka, Hartem, který mu vehementně odporoval, a v neposlední řadě Hansem Kelsenem. Dohromady tedy nejchytřejšími právníky své doby (no dobře, ten Radbruch tam úplně nepatří…)) Jedná se o otázku zákazu trestu bez zákona. To je, samozřejmě, otázka právních principů mimořádné složitosti. První poznámka směřuje zhruba k tomu – v leckterých právních řádech není zakotvena (odmítáme-li tak lidská práva a právní principy (které z nich vycházejí), nelze ji mnohdy na světě aplikovat - pokud pak jde o Německo, tam ano, platila až do nacistického vládnutí - tehdy byla fakticky odstraněna), je to navíc mj. otázka práva národního – i zde sporná. Její řešení není jasné. Osobně se přikláním jednak k tomu, že nemá co dělat v právu mezinárodním (alespoň zásadně ne). Norimberský proces nebyl procesem vnitrostátním, byl právě procesem mezinárodním, který řešil otázky potud neřešené. Stojíme tedy před dilematem. Stojí proti sobě dva principy, jednak nulla poena sine lege, jednak zásada spravedlnosti. Prvá je, jak nastíněno, byť krátce, v mezinárodním prostředí poměrně oslabena (ostatně, odkud se bere?), druhá je, znásilněna událostmi posledních let. Tento střet lze vyřešit testem proporcionality – a zde je odpověď nesporná. Právní jistota nemůže zvítězit. Právo by se stalo totálně neschopným. Lze nicméně, to je pravda, Jaspersovi silně vytýkat, že tuto otázku relevantně neřešil.