Otázka viny: Příspěvek k německé otázce přehled

Budu-li upřímný, nejeví se mi to být velkou knihou. Nejeví se mi to být velkou filosofií. Jaspers prožil nejsložitější období dějin lidského bytí, reagoval na největší odpornost, které se lidé kdy dopustili. V tom smyslu zajisté řešit otázku nakolik složitou, že schopnost zachytit ji byť jakkoliv v textu, zdá se obdivuhodná.

To však o díle samotném nic neříká. Velká část z něj je, víc než čím jiným, reflexí mentality Němců po totální prohře. Ta očividně nemohlo vydržet zajímavé navždy, pro velkou část z nás (pro mne jistě), to naopak již příliš zajímavé není. A lze k tomu případně jistě sehnat lepší texty, Jaspers je přeci jenom netypickým příkladem a interpretem. Zajímavá pro dnešního čtenáře patrně zůstává taxonomie viny.

Nu a s ní mám poměrně zásadní problém. Proti vině jíž nazývá kriminální nelze snad ničeho namítat. Jak taky, zase tak složitý koncept to není. Zbytek je ale problematický. Tak abych "čtvrtý prvek" rovnou eliminoval, vina metafyzická budiž vyškrtnuta. Vychází koncepčně z ničeho menšího než náboženství, proto nemůže být brána vážně. Aby ztratila relevanci, stačí aby jeden adresát nebyl věřícím. Vina, instancí pro niž je bůh, není vinou. Tak nám zbývá politická vina a vina morální. Obě kategorie jsou po mém soudu důležité a relevantní, nemohu však souhlasit s autorovou jejich konstrukcí.

Prvou z nich autor konstruuje tak, že by snad občané státu měli být v pozici inferiorních k superiornímu. Superiorní tak na ně může přenášet svou vinu, jelikož "jim umožňuje žít". To je úplně špatně. Relace je opačná, inferiorní stát může být odpovědný za superiorní individua, individua však nemohou být odpovědna za stát, který má vlastní kvalitu. Tím nechci politickou odpovědnost vyloučit, chraň bůh. Každý nese odpovědnost za politické formování státu (a v tom smyslu má Pullmann pravdu, přenáší-li část odpovědnosti za komunistický režim na řadové obyvatelstvo Československa), nejedná se ale o reflexní odpovědnost za jednání státu, jedná se o odpovědnost za tvářnost státu. Jinou otázkou je pak politická odpovědnost představitelů státu, který splývá s vinou kriminální.

Morální vinu zase Jaspers konstruuje coby individuální (a jenom individuální), s patrnou nechutí a vymezováním se proti "moralismu". Tomu dohromady lze rozumět, jeho výhrady proti moralismu však zavánějí až relativismem. Morálka je ale intersubjektivní a procedurální. Jejím úkolem je regulace chování lidí mezi sebou navzájem (odtud absurdita přisuzování morálních vlastností čemukoliv než lidskému jednání – s čímž jsem se k mému překvapení nedávno setkal i u inteligentního člověka) bez potřeby tvrdých pravidel státu. Jak může tento úkol plnit, je-li instancí morální viny jen nitro provinilcovo?

Ještě jedna věc snad stojí za zmínku. Jaspersův existencialismus (který je přítomný i v tomto spise) je existencialismem náboženským. To se mi samo o sobě zdá jako nonsens, ale za to patrně může Camus. Co je důležité, Jaspers provádí jednu z nejzbabělejších věcí vůbec, když svaluje zvěrstva nacistického Německa na ústup křesťanského náboženství. Lidé se dvě tisícovky let (tedy nejdelší dobu ve zmapované historii) právě pro toto náboženství masakrovali, způsoby jen málo méně nechutnými, než byly ty nacistické (nepočítaje v to industrializaci genocidy). A byl to právě Hitler, kdo se považoval za vyslance Boha na světě (a měl na to právě takové právo, jako jakýkoliv jiný člověk světa – to je na náboženství strašně děsivé) a byli to nacisté, kdo s krédem "Blut und Boden" byli "spirituální" stranou tohoto boje. Nedostatek nemateriálního k válce nevedl. Příčiny jsou přízemnější. Jaspers sám je s množstvím svých metafyzických předpokladů (proti nimž zde teď neargumentuji, je to jeho víra a je to víra v lidská práva, která je prospěšná i když shledáme její podstatu neracionální) je ukázkou nepravdivosti této jeho úvahy.

Snad jedna poznámka, k níž mne vybudila JulianaH., které si vážím, avšak s jejímž pohledem na Jespersovu Otázku a témata související (s němectvím vůbec) hluboce nesouhlasím. Po válce byla dlouze diskutována složití otázka. (Prostřednictvím konfliktu probíhajícího mj. mezi Radbruchem, který v sobě znenadání našel přirozenoprávníka, Hartem, který mu vehementně odporoval, a v neposlední řadě Hansem Kelsenem. Dohromady tedy nejchytřejšími právníky své doby (no dobře, ten Radbruch tam úplně nepatří…)) Jedná se o otázku zákazu trestu bez zákona. To je, samozřejmě, otázka právních principů mimořádné složitosti. První poznámka směřuje zhruba k tomu – v leckterých právních řádech není zakotvena (odmítáme-li tak lidská práva a právní principy (které z nich vycházejí), nelze ji mnohdy na světě aplikovat - pokud pak jde o Německo, tam ano, platila až do nacistického vládnutí - tehdy byla fakticky odstraněna), je to navíc mj. otázka práva národního – i zde sporná. Její řešení není jasné. Osobně se přikláním jednak k tomu, že nemá co dělat v právu mezinárodním (alespoň zásadně ne). Norimberský proces nebyl procesem vnitrostátním, byl právě procesem mezinárodním, který řešil otázky potud neřešené. Stojíme tedy před dilematem. Stojí proti sobě dva principy, jednak nulla poena sine lege, jednak zásada spravedlnosti. Prvá je, jak nastíněno, byť krátce, v mezinárodním prostředí poměrně oslabena (ostatně, odkud se bere?), druhá je, znásilněna událostmi posledních let. Tento střet lze vyřešit testem proporcionality – a zde je odpověď nesporná. Právní jistota nemůže zvítězit. Právo by se stalo totálně neschopným. Lze nicméně, to je pravda, Jaspersovi silně vytýkat, že tuto otázku relevantně neřešil.

03.12.2023

Velmi zajímavé čtení. Nekonečné dilema v otázce kolektivní viny a odpovědnosti za svou národní identitu vůči historickým aspektům a činům, které se za války děly. A také, jak jednoduché se v této otázce snaží ostatní zbavit svého podílu na hrůzách druhé světové války, aniž by z toho vedla sebereflexe.