Otcové a děti
Ivan Sergejevič Turgeněv
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/391107/bmid_otcove-a-deti-p9s-391107.jpg
4
116
116
Vrcholný autorův román řeší generační spor ruských otců, příslušníků liberální šlechty, a dětí na počátku druhé poloviny minulého století. Jeho ústřední postavou je nihilista Bazarov, typ „nového člověka“, racionalisty, který zavrhuje všechny předsudky, ruší zásady a neuznává tradice, jež otcové měli za svaté. Autor tuto postavu představuje na konfliktech s lidmi uznávajícími otcovské tradice, především pak s bratry Kirsanovovými, romanticky orientovanými aristokraty.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1884 , Národní knihtiskárna I. L. KobraOriginální název:
Otcy i deti, 1862
více info...
Přidat komentář
V doslovu jsem se dočetla, že román má odrážet politické změny v Rusku v 19. století...? Tak to jsem teda nějak nepochopila :)
Podle mého jde o krátký román ruské klasické literatury, který se zabývá vztahy mezi lidmi v soudobé společnosti. Každý si tam najde svoje adekvátně svému věku. Před 20 lety by mě zaujaly kotrmelce postav týkající se romantických vztahů, dnes jsem si až bolestně připomněla svoji úlohu rodiče- vypiplat, obětovat se a pak jen čekat, zda se potomek ke mně bude znát :)
Četla jsem na základě českého filmu s J. Kačerem, který mne kdysi nadchl. Kniha je hodně jiná a jinak krásná. Turgenev je génius popisnosti venkovských okamžiků a citlivých tónů mezilidskosti. Krásná literatura.
(SPOILER)
Turgněv je fantastický spisovatel a Otce a děti podle mě právem považoval za své nejlepší dílo. Jak zde již všichni psali, ta knížečka je milá a vtipná a skvěle se i kvůli své délce čte (nechápu, milí páni profesoři, proč není na seznamu maturitní četby).
Navíc mimo samotným Turgeněvem spíše zamýšlený politický spor monarchistů a demokratů, kvůli kterému ostatně poté odešel ze Sovremenniku, se dá brát i klasicky jako ukázka mezigeneračních sporů a nedorozumnění (protože tím stejnak většina politických potyček je) a dostává tedy jistou nadčasovost nebo něco na ten způsob...
Co se týče samotných postav, tak Bazarov je narcista, který si myslí, že objevil svatý grál a je ochoten své příliš vysoké ego bránit do roztrhání. Má ale i svoje momenty lidskosti, či měli bychom snad říct slabosti a zželí se mu nakonec i svého největšího soka. Kdyby byl jen trochu víc svině (Verchovenský, dívám se na tebe), tak ho zastřelí, protože na to měl ostatně plné právo a nic by se mu nestalo. Také obtěžoval ženu otce svého (bývalého) nejlepšího kamaráda, což ovšem nebyla slabost, ale seladonství a dokazování si něčeho, co není (přitažlivý).
Arkaša je chudák, co se nechal strhnout Bazarovovou iluzí chytrosti a revolučních myšlenek, že ho začne ve všech názorech kopírovat, ale posléze zjistí, že to vlastně není to, co by chtěl, a ty "romantismy" se mu vlastně docela zamlouvají.
Pavel Petrovič, tedy pán, který už měl být dávno mrtvý, ale z mrtvých povstal ("Smočil si čelo kolínskou vodou a zavřel oči. Jeho pohublá krásná hlava, osvětlená jasným denním světlem, ležela na bílém polštáři jako hlava mrtvého... Vždyť také mrtvý byl.") snad jen Bazarovu ku zlosti. Ne, opravdu, to to mám brát jako umělecký prostředek, metaforu, že on, jakožto postava představující starou dobu romantismů je již mrtev? Stejně jako Bůh a všechny ideály?
Honorable mentions: Víťa Sitnikov. Můj osobní favorit a oblíbenec, v příběhu nemá žádné odůvodnění, proč se vůbec objevuje, je otravný jak kurděje a hloupý, že to bučí, ale sám o sobě si myslí, jaký není pokrokový, že chlastá někde po pajzlech a umí dvě slova francouzsky. Miluji ho.
Taková delší povídka nejen o rozdílu mezi starší a mladší generací. Ale taky o mnoha odstínech lásky, o přátelství a odcizení, o tom, co s to s člověkem provede, když se zatvrdí proti vlastním emocím. Čtivé a milé, konec vyřešil Turgeněv zajímavě, vůbec jsem takový neočekávala.
Příjemné překvapení. Lehce se to četlo (ok, bylo to celkem krátké, jakoby taková povídka) a bylo to takové milé. Snad všechny postavy byly sympatické, což asi nebyl autorův záměr, ale co už:). A ti rodiče! Všichni! Byli úplně úžasní.
A ten konec jsem teda nečekala. Takže ponaučení? O nějakých generací nebo o novém a starém Rusku? Vůbec. Buďte k sobě upřímní. Úplně. Tečka. Jinak je to na hovno:). Nikomu nic nedokazujte, nepřetvařujte se, nepřete se, k čemu. Buďte na sebe milí, svět je hned pak hezčí:).
Čurgeněv má styl psaní, který mi osobně velice sedl. Dalo by se říct, že je to pravý opak stylu psaní Lva Tolstého, tj. relativně krátká kniha bez zbytečného natahování a zbytečného množství postav, přičemž lidé činí místo toho, aby si vylévali srdce a tesknili nad nešťastnou láskou a marností života v osamění. Také téma je nadčasové, dost dobře vztáhnutelné i na dnešní dobu a samotní nihilisté se svým nesmyslným negováním všeho dvakrát tolik. Byl to ve své podstatě velice milý příběh o velice milých a dobrých lidech. 10/10
Jsme, my lidé, různí. Generačně, jak napovídá název a jak jsem předpokládal od této knihy díky školnímu vzdělání. Jenže Turgeněv je velký spisovatel, takže v románu řeší i rozpory mezi lidmi uvnitř generací. Někdo je bojovník, někdo pohodář. Nakonec však přichází smíření: "... je celý obrův úkol jen nějak slušně umřít, i když po tom nikomu nic není …" (str. 171)
Ovšem kouzelný je pro Čechy i pohled na "rusáctví": "... náš mužik rád okrade sám sebe, jen aby se v putyce opil." (str. 48).
Opět Turgeněv zapojuje do románu své zkušeností, mám pocit, a představí dva protikladné proudy chování, výrazné v jeho době v Rusku, ale aktuální i dneška: tradiční (ruské) postoje a hodnoty, jako víra, přímočarost, smíření s osudem oproti revolučním a nihilistickým myšlenkám, založeným jen na rozumu (západní způsob uvažovaní). Jak je z děje vidět, to první pomáhá v životu, což čtenáře dokonce trochu mrzí. Bazarov (poboční postava, která se najednou stane hlavním, nejdůležitějším hrdinou románu) - zastánce nihilizmu, sám sebe zkláme, když se zamiluje do Anny, a ta, i když taky ho má ráda, není ochotná obětovat pro lásku svobodu a pohodlí bohatého života. Řídí se, jako Bazarov, více rozumem, než citem. Turgeněv zesměšňuje nihilismus, když kreslí osud Bazarova. Zda se, že Bazarov je silný, skoro neporazitelný jeho podporovatel, a přece selhá jako ideolog a člověk. Ukáže se, že oproti tomu, co říká, je podlehlý zamilovaní, stejně jako romantici, kterým se posmívá. A zklame taky jako vědec a doktor, který by měl léčit jiný, a přece sám sebe není schopný vyléčit - umírá od úplně náhodné nemocí.
Spisovateli to vůbec nevyčítám, že krutě zachází se svým hrdinou. Naopak: fakt, že člověk myslící, inteligentní a snažící se žít po svém, odvažující se jít proti společností, proti proudu, je odsouzen k selhání, je u Turgeněva radši věc zkušeností, než idealistické morálky. Je to jeho cit pro tragedií, protože je vidět, že je mu Bazarova hodně líto. Ale prostě ví, že takový člověk nemůže, zvlašt'ě v tehdejším Rusku, jinak dopadnout.
Zajímavé, že sám Turgeněv byl možná trochu v situací Arkadije, když obdivoval Vissariona Grigorjeviče Bělinskeho, jež je asi takový prototyp Bazarova.
Bom dia
Otcové a děti jsem našel na netu, a nechtěl jsem to stahovat, ale ta stránka se jmenovala ulož.to, tak jsem to musel uložit.Já jsem totiž člověk poctivej a dělám co se mi řekne.
Až poté mi došlo, že jsem si knihu už koupil v angličtině a že jsem vlastně od Turgenějeva četl Jarní vody, který byly boží. Takže se opět ukázalo, jak jsem vlastně prozřetelný. Seš dobrej Palivo. Děkuji Palivo.
Otcové a děti jsou o dvou mladých anrachistech, kteří přijedou za rodičema na venkov a jelikož tehdy ještě nebyli Sex Pistols, kopou na dvorku do slámy a říkaj, že everything sucks. Strejc jednoho z nich si myslí, že jsou kokoti, ale než se něco Lešek Semele, anarchisti odjedou očekovat město, kde taky everything sucks. Tam ale potkají frajera, kterej je seznámí s jednou ruskou fiflenou, která je pozve na svůj zámek a tam s nimi intelektuálně obcuje u čaje a v zahradách, vše ovšem bez zapojení vulvy.
I přestože tehdy ještě nebylo #metoo, hned poté co jeden anrachista vyzná lásku uvrhne sám sebe do deprese a odjíždí zpět za rodičema. Tam se nudí, protože neexistuje playstation, internet, pornhub a Dwayne Johnson a odjíždí k rodičům svýho kámoše, kde studuje brouky a zkouší další #metoo. Druhej anarchista mezitím valí #metoo na zámku a nakonec se jedno #metoo zadaří. Kdo zasune šavli do pochvy, to vám ale prozrazovat nebudu, nicméně napovím, že kdo jinému vulvu kopá, sám do ní spadne. Beverly Hills USSSR 90210 tedy šťastně končí, ale to by nebyl Turgeněv, aby tam nepřihodil poslední kapitolu, ve které dojde i na moment, po kterém už člověk nemůže pít nadále jaggermeister - tedy smrt.
Já dávám 8/10, páč jsem se bavil.
Představa, že jsou ruské romány zdlouhavé a zádumčivé, bere přinejmenším u Turgeněva zasvé. Je to nesmírně čtivý román o něčem, co nikdy nezmizí, ať se doba změní jakkoli: synové hledí na své rodiče jako na staré, nechápající současnost, neschopné přijímat nové věci, prostě jako ty, jejichž "písnička už je dozpívána". Otcové zase vidí, že jejich synové neuznávají tradiční hodnoty a principy, odmítají vlastně cokoli. Jak říká jedna z postav - dřív se mladíci museli učit, nechtěli-li být považováni za ignoranty. Dnes stačí, když řeknou, že všechno na světě jsou nesmysly. Dřív to byli vrtáci, dnes jsou z nich nihilisté.
Bazarov je samolibý, přezíravý, své rodiče vidí jako stařečky, odmítá autority, studium, umění, romantiku, to všechno je mu směšné. A když se to tak vezme kolem a kolem, tak právě na tohle nakonec dojel.
Turgeněv se nezapře jako skvělý pozorovatel přírody. Jeho přirovnání a popisy jsou kouzelné a velmi živé.
Mé srdce navíc při čtení mnohokrát zaplesalo nad použitím krásných polozapomenutých českých slov a obratů, na které už člověk hned tak nenarazí.
Teraz budem trošku mudrovať. No čo už. Otcovia a deti sú pre mňa najlepším dôkazom, že klasická ruská literatúra nemusí byť (a v drvivej väčšine prípadov ani nie je) náročná na čitateľa. Je čítavá, vie zaujať, preniesť vás do sveta svojho autora. Vie mať v sebe kus jemného humoru, ukrývaných vášní, intímnej tragiky i "baldachýnovej" poetiky.
Turgeněv je nepochybně velký spisovatel, a co víc (to není u velikánů pravidlem), se i dobře čte. Bohužel tento román je pro dnešního čtenáře, kterého netrápí ani nevzrušuje politická situace v Rusku kolem roku 1861, spíš nezajímavý. Románu chybí jasnější směr, nemá příběh, který někam směřuje, chybí mu vyvrcholení. Děj je rozmělněn do několika směrů, dílo je opravdu spíš poplatné době, takže o něm debatují různé politické směry, ale obyčejný čtenář si ho moc neužije. 65%, 21.2.2016.
Tak s tou aktuálností mám u knih těchto klasiků trošku problém.Tehdejší morálka a uspořádání společnosti jsou mi cizí, neznámé.Často se pak divím a nechápu chování a jednání postav. Kniha prý v době vydání vzbudila rozporuplné reakce hlavně kvůli postavě mladého nihilisty Bazarova, ale co to komu říká dnes? Nevěřím, že by dnešní čtenář mohl být Bazarovem šokován nebo pohoršen. Kvůli té neznalosti tehdejších poměrů nám myslím uniká další, možná dost podstatný rozměr díla. Mě nezbývá než obdivovat schopnost tehdejších lidí komunikovat, vést rozhovor. Dokážete si představit návštěvu v cizí rodině nebo společnosti kde téměř nikoho neznáte, není televize, internet, nemáte po ruce smart foun a vše závisí na vaší schopnosti duchaplné konverzace?
Ruský klasik, ktorého radím prečitať- dobre sa to čítalo, dej je dodnes aktuálny, a proste 100%!
Nesmysl, jakápak těžká četba! Nádherná kniha, nepochybně výtečně přeložena. Má skvělý temporytmus, disponuje překrásným jazykem, nepostrádá napětí, veselost, ironii, melancholii - a nade vším táhlý mrak neochvějného osudu.
150 let stará kniha, ve své době čeřila vody v Rusku (generační spory, rušení nevolnictví aj.). Stále aktuální znamenitý román.
Těžká četba, četla jsem před lety, ale nevím jestli do toho půjdu ještě jednou.
Štítky knihy
ruská literatura nihilismus otcové a děti zfilmováno – TV seriál
Autorovy další knížky
| 1950 |  Lovcovy zápisky |
| 1970 | Otcové a děti |
| 1977 | Jarní vody |
| 1963 | Asja |
| 1969 | Milostný kruh (7 povídek) |
Uznávám, že je to přelomové dílo. Ve své době. V situaci, kterou řešilo Rusko na přelomu zrušení nevolnictví. Uznávám, že je pěkně vylíčen střet generací a vlastně i politických, až filozofických přístupů staré a nové generace. A taky uznávám, že je docela hezky vykreslená psychologie postav. Ale nezasáhlo mě to. Nevtáhlo. Mám pocit, že ta energie, pro kterou to bylo dokonce kontroverzní dílo ve své době zcela vyvanula a zůstalo u romantického románu. Pokud po tomhle přišel Dostojevský, tak se bojím, že by klenbu času tváří v tvář Dostojevskému vydrželo máloco.
Jsem rád, že jsem si to přečetl, ale posílám to dál.