Otec Goriot
Honoré de Balzac
https://www.databazeknih.cz/img/books/51_/513949/bmid_otec-goriot-GiO-513949.jpg
4
1133
1133
Otec Goriot pracuje jako dělník v továrně na výrobu těstovin a později se z něho stane obchodník. Daří se mu a finančně je velmi dobře zajištěný. Má dvě dcery, Anastázii a Delfínu, které jsou již vdané. Jedna si vzala bankéře, druhá šlechtice a od otce dostaly velmi tučná věna. Po čase se na věno zapomnělo a manželé zakázali dcerám, aby je chodil otec navštěvovat. Otec Goriot svůj majetek prodá a odstěhuje se do laciného penzionu. Manželka, kterou měl velmi rád, mu zemřela velmi brzy a veškerou svou lásku věnoval svým dcerám. Dcery jsou teď rozmazlené, sobecké a za otce se stydí. Přesto ho obě chodí navštěvovat, jen ne z lásky, ale pro peníze. Ve stejném penzionu bydlí druhá hlavní postava románu, student Evžen Rastignac. Evžen přichází do Paříže studovat práva. Pochází z chudé rodiny. Peníze, které dostává od rodičů, stačí pouze na bydlení. Postupem času Evžen poznává, že se ve společnosti bez peněz neobejde. Peníze si půjčuje u svého kamaráda Vautrina. Na jednom plese se seznamuje s Delfinou a zamiluje se do ní. Kvůli ní se Evžen stane hazardním hráčem, Goriot již nemá mnoho peněz a dcery ho proto přestanou navštěvovat...... celý text
Přidat komentář
Tuto knihu bych si z vlastní vůle nepřečetl, bohužel naše třídní profesorka měla jiné představy. Podle mě má příliš mnoho popisů a musel jsem opakovat věty, protože jsem myslel, že některá slovní spojení čtu špatně, i když byla tak napsána. Naštěstí byl v některých částech děj zajímavý, ale pořád obsahoval příliš mnoho detailů. Děj je podle mě nejasný.
I tak jsem se dozvěděl o Balzacovi a o jeho stylu vyprávění.
Tak jsem to zkusila, zda jsem od školy trošku čtenářsky "dospěla", ale zjistila jsem, že Balzac pro mě fakt nebude :-(
Balzacovy romány mám moc ráda. Příběh otce Goriota je velice smutný a bohužel není ojedinělý ani v reálném světě. Otec zůstává úplně opuštěn svými nevděčnými, rozmazlenými dětmi, kterým dal úplně vše, až sám skončil jako nuzák. U čtení knihy mě popadal doslova vztek, protože nikdy nepochopím, jak se mohou lidé takto chovat - bohužel velmi často.
Otce Goriota jsem četla do školy, a i když jsem si od toho slibovala docela hodně, knihu jsem nakonec pro sebe hodnotila průměrně. Nevím, jestli to bylo příběhem samotným, nebo to bylo ovlivněné překladem – kniha mi neseděla. Postavu otce Goriota jsem si sice oblíbila, byl mi sympatický a já s ním soucítila, ale děj samotný mne v řadě momentů nudil.
Autorovi samozřejmě nemohu upřít to, že uměl zobrazit prostředí, dobové společenské uspořádání, zachytit atmosféru tehdejší doby. Objektivně uznávám, že toto dílo velmi umně nastavuje zrcadlo společnosti 19. století a autor je ve svém díle v tomto ohledu velmi nekompromisní a právem patří mezi uznávané autory realismu. Nicméně subjektivně jako čtenář to já bohužel nedokážu v tomto případě ocenit.
Říkám si, jestli ona se někdy v Balzacově románu vyskytne postava, které se daří směřovat ve svém postavení přesně tam, kam sama chce a navždy. Ale to by asi tyto realistické romány sklouzly jiným směrem. Máme zde další postavy autorova světa, z nichž některé figurky jsou v jeho Lidské komedii přece jen výraznější - Rastignac či de Nucingen. Téměř celý příběh se odehrává v jednom domě, kde jsou ubytovány chudé existence, z nichž nejvýraznějším je chudák Goriot, neustálý terč vtipů a klepů. Postupně se odhaluje jeho příběh a zjišťujeme, co stálo za jeho současným stavem.
Balzacův pohled na život pařížské smetánky má všechny rysy realistického románu, jak ho chápali autoři v první polovině 19. století. Klasická nekomplikovaná zápletka, dvě dějové roviny, typicky výrazné charaktery postav, a to jak hlavních otce Goriota, Evžena de Rastignac, Jakuba „Vautrina“ Collina, baronesy de Nucingen, tak vedlejších vdovy Vauquerové, Viktoríny Tailleferové nebo medika Bianchona. Každý z nich tady má své pevné místo a jasně vymezenou úlohu. Stejně ostře je vymezeno prostředí: svět bohatých i těch chudých a bídných. Jedni jsou se svou rolí smířeni, jiní se snaží hranice překročit a hrát ligu, na kterou povětšinou nestačí, případně na ni nemají prostředky. Směřování k tragickému konci je pak nevyhnutelné a osudové, naneštěstí je závěrečná katarze svou prvoplánovou naivitou zřejmě nejnudnější částí románu (což je ostatně také typicky Balzacovské).
Příběh mě velmi zasáhl a musím říct, že chápu, proč někteří tvrdí, že je to Balzacovo nejlepší dílo. Kniha je poměrně čtivá, ale pro mě bylo velmi obtížné a zdlouhavé pročíst se popisy pařížských čtvrtí.
Téma knihy aj po tak dlhej dobe stále aktuálna a zaujímavá, len keby to tempo nebolo také pomalé a autorova štylistika tak zastaralá.
Popravde, ale je to jedno z tých lepších povinných čítaní, čo sa na školách dáva, no nie je to môj šálok kávy.
Nezainteresovaného čitateľa hlavne odradia prehnané medziľudské vzťahy, mená a po väčšinu času nezaujímavý dej, ktorý sa rozbieha až pri samotnom vyvrcholení.
Súhlasím s tunajším názorom.
Na túto knihu je pre stredoškoláka priskoro...
Zdá sa mi, že na túto knihu je 15 rokov (keď ju človek musí čítať v rámci povinného čítania na strednej škole) skoro. Hoci, treba povedať, nečíta sa zle. Len... porozumieť, resp. precítiť pohnútky hlavného hrdinu a vedieť, že reakcií jeho dcér sú ženy naozaj schopné, to chce životnú skúsenosť. Inak sa príbeh môže javiť ako pritiahnutý za vlasy a človek (v tomto prípade mladý čitateľ) vníma najmä štýl autora a opisy - čo ho buď zaujme, alebo znudí.
Goriot realista. Goriot "popisovač". Až otravně podrobný.
Když už se v půli začalo konečně něco dít, zase se to začalo vléct a nakonec to nijak neskončilo.
Jako samostatné dílo mě Otec Goriot nijak neoslovil. Marně hledám poslání díla.
"Naše štěstí, drahý příteli, bude vždy sídlit jen v prostoru mezi našimi chodidly a temenem hlavy.".
Je mi zle, za otce Goriota, z Delfíny i z Anastázie. Je mi zle a jsem šťastná za Evžena. Prozřel.
Taky jsem četl jako povinnou literaturu na střední škole ( ovšem před padesáti lety). Pro kluka, který byl v raném dětství odkojen "verneovkami" a "mayovkami" poněkud "dospělácké".
S odstupem času řadím tuto knihu a stejně tak další Balzacova díla mezi klasiku, kterou by si měl každý (kdo to ještě nestihl na škole nebo i jinak) přečíst.
Body za jméno Delfína, jinak mě to neuchvátilo. Vůbec. Marná snaha, chce se mi napsat.
H. de Balzac čtenáře již na první stránce varuje před tragikou příběhu. Po přečtení nebohého otce Goriota, jednoho z nejlaskavějších a nejnaivnějších lidí, jaké jsem kdy poznal, musím dát autorovi za pravdu. I když tou naivitou si nakonec nejsem jist, myslím, že si byl stařec vždy vědom nerovnováhou mezi dáváním a přijímáním lásky mezi ním a jeho dcerami. Avšak, jak už to tak u milujících bývá, poklesky milovaných přehlíží a omlouvá.
Rád bych vyzvedl kvalitu jazyka, vývoj psychologií postav je skutečně krásně zachycený.
Dnešnímu (uspěchanému) čtenáři však může přijít na obtíž mnohdy zdlouhavý, leč důležitý popis, typický pro realisty.
I tak nemohu hodnotit jinak než 5/5. Vřele doporučuji.
Otec Goriot je příběh muže, který své dvě dcery miluje až příliš a přes svou lásku nevidí, že je jen využíván.
Když nad tím tak přemýšlím, kniha se mi celkem líbila. Je to avšak starší dílo, takže se mi to nečetlo tak lehce jako knížky staré jen pár let, a proto jsem musela být neustále v pozoru. Vadily mi všechny ty předlouhé přímé řeči a absence kapitol. Ale především se mi nelíbilo chování Goriota. Kolikrát jsem měla chuť s ním zatřást a začít na něj křičet, protože ta jeho bezmezná láska byla až strašidelná.
Krátce řečeno, nebylo to špatné, ale jsou lepší.
2019/4
Povinná četba. První tři čtvrtiny knihy se mi docela líbily. Sice byly příliš popisné, ale to je u klasické literatury běžné. Líbil se mi popis zkažené společnosti a různé charaktery měšťanského domu. – Myšlenky mi připomínaly např. dílo Oscara Wilda. V poslední třetině mě ale kniha zklamala popisem nevděčných dcer. Možná snad ještě horším dojmem působil v té době samotný otec Goriot – jeho láska k dcerám byla tak přehnaná (docela creepy, popravdě), až se o tom nedalo číst. Sečteno a podtrženo, tak zlé to zase nebylo. 2,5-3* Co k tomu říct?
„Ach, ach! To je báječné polévkoráma,“
Kniha mě dost zklamala. Měli jsme ji na seznamu povinné četby, a tak jsem se do ní musela už od začátku trochu nutit. Začátek knihy mi to ale dvakrát neulehčil. Byl zbytečně zdlouhavý a nudný a vůbec nic by se nestalo kdybychom prvních padesát stránek vynechali. Poté následuje dalších sto stránek jakéhosi děje, který ovšem skončí takřka dříve než vůbec začal a po vyvrcholení děje máme před sebou dalších padesát stránek bez děje. Musím říct, že i část knihy, kde ten děj byl, mě dosti nudila a nějak jsem nepochopila výjimečnost tohoto příběhu. Vůbec se mi nelíbila změna v chování otce Goriota na konci knihy, která podle mě moc nedávala smysl. Celkově mi nejvíc vadil vrchol děje ve tři čtvrtině knihy (a i ten byl kvůli přeřeku naprosto předvídatelný). Možná, že realismus není nic pro mě, možná, že Balzac není nic pro mě, nebo toto dílo doopravdy není nic zlomového.
Štítky knihy
přátelství, kamarádství láska francouzská literatura rodina mezilidské vztahy realismus (literatura) dobro a zlo světová literaturaAutorovy další knížky
| 2006 |  Otec Goriot |
| 1985 |  Lesk a bída kurtizán |
| 1953 | Evženie Grandetová |
| 1955 | Ztracené iluse |
| 1974 | Sestřenice Běta |
(SPOILER) Na začátku knihy jsem měl potíže se začíst. Vadilo mi, že kniha není nijak rozčleněná do kapitol a že vypravěč jede od začátku do konce nonstop. Postupně jsem si ale zvykl a Balzacův styl mě zaujal. Promluvy a činy postav se mísí s autorovými postřehy o pařížské společnosti plné falši, klepů a všudypřítomné touhy po penězích, bez kterých jste nikdo. Hlavní postava Evžena je vcelku sympatická a přestože řeší morální dilemata, prochází románem po většinu času se ctí. Příběh otce Goriota samotného je velmi smutný a poučný pro nás rodiče. Celkový dojem: Zajímavé, jiné než většina dalších knih, které jsem četl. Stojí za to vyzkoušet.