Otec u porodu
Miroslav Pech
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/385483/bmid_otec-u-porodu-7wG-385483.jpeg
3
23
23
Hlavní hrdina novely Otec u porodu, „tatínek“, očekává narození prvního dítěte a tak začne tomuto neznámému tvorovi, rybičce rostoucí v „maminčině“ břiše, psát jakési deníkové vzkazy. Popisuje zážitky z práce, vypočítává položky nákupních seznamů, vypráví, co viděl a slyšel v autobuse. Do této známé rutiny však prosakují nové zážitky spojené s očekáváním potomka, sledování jeho vývoje na internetových stránkách a v lékařských ordinacích a s tím spojené nesmělé představy budoucnosti, ale i nejistota z neznáma. Tatínek se totiž sice upřímně snaží, ale rozhodně nepatří mezi dnes tak populární sebevědomé otce, kteří nastupují na rodičovské dovolené, dítě umí uvázat do šátku na pět způsobů, a kdyby mohli, rozhodně by sami kojili. Tatínkovi připadá, že jsou na něj ze všech stran kladena příliš vysoká očekávání, a on si není ani trochu jistý, že je dokáže naplnit. Miroslav Pech v Otci u porodu opět dosvědčuje svůj výjimečný talent na přesné odposlechnutí a reprodukci jazyka ve všech možných stylových rejstřících, ať už jde o úsporné dialogy, nebo fráze z médií. Záleží tak na každém čtenáři, jestli chce hluboko v textu hledat genderová a sociální témata, nebo se prostě jenom královsky bavit.... celý text
Přidat komentář
Porod jsem prožila před devíti měsíci, tahle část knihy pro mě byla zajímavá a hezky napsaná.
To, co jí však předcházelo bylo táhlé a nezajímavé jako těhotenství samotné. Hlavní postava osciluje mezi vším možným, celou dobu mi její vyvoj přišel dost lineární a nemohla jsem se s ním zžít nebo si na něj udělat názor.
Velmi fandím českým autorům, ale tady jsem asi nebyl naladěn na stejnou vlnu. Vlastně bych si tuhle knihu ani nekoupil a nečetl jí, ale rozhodl jsem se přispět nakladatelstvím v tísnivé finanční situaci v důsledku zavření knihkupectví přes projekt "Linka 451 aneb Zachraňte knížky!". No a tohle byla jedna z knih, kterou mi nakladatelství Argo zaslalo v tzv. loot boxu.
Věc, na kterou jsem opravdu alergický, je "mykání". Je to šílené jak v případě těhotenství, tak v případě malých dětí: my máme kontrakce (?!), my budeme rodit (!!), my jsme blinkali (??!!), my jdeme na očkování (!!!). Ale dobře, mykání se objevuje spíše až v poslední fázi knihy a kdyby šlo jen o to, s husí kůží bych to přešel.
Hlavní hrdina, zřejmě autorovo alter-ego, mi nebyl moc sympatický. V jeho případě to byla taková směs depresivní oblomovštiny, znuděnosti a skepticismu, jen občas prozářená vzpomínkami na dětství, které se ale nakonec stejně ukázaly být více či méně neveselé. Celé ladění knihy mi tak vlastně nic moc nepřineslo, bylo to spíše takové hodinu a půl trvající zabití času, u kterého jsem se ale na druhou stranu nenudil. Což oceňuji, stejně jako styl autorova psaní, které pěkně plyne a je konzistentní.
Jednou hvězdičkou tak oceňuji to, že mě kniha zabavila a nebylo to tak, že bych se vyloženě těšil na konec (jako jsem to měl třeba u Temného experimentu, brr). Druhou hvězdičku přidávám za to, že s fází porodu jsem se s autorem ztotožnil naprosto. Moje manželka rodila 43 hodin, 40 hodin jsme spolu strávili na hekárně a mé reakce byly stejné, jako autorovy - "Vždyť je úplně vysílená!" nebo "Něco jí dejte, ať už to je konečně hotové!". Ano, tomu úplně rozumím. Pak vám ten samotný porod, kterého jste se předtím nejvíc báli, přijde jako vysvobození.
Míra Pech má styl, který nesedí jen hororu (Mainstream), ale výborně i knize o životě.
Je to moje druhá kniha od M. Pecha a musím říct, že autor si mě získal svým stylem psaní. Možná by mohl některé scény víc přibarvit (tím by kniha získala na větší popularitě), ale to on asi nechtěl. Z knihy je cítit otevřenost, upřímnost až nahota, s jakou se otevírá světu, a ať je vše pravdivé nebo ne, věřila jsme mu každé slovo. Už se těším na jeho další, i když pro změnu hororovou knihu - Mainstream.
Večer jsem přišla z knihovny s deseti knížkama , uložila je do police , tato se mi tam už nevlezla, no tak ji dám na bok. Příšerně jsem se přejedla a ulehla do postele. Za oknem zuřila vichřice. Tato knižka je psána takovým jednoduchým stylem, myslela jsem, že takto můžu psát taky, Hrdina - otec v očekávání se mi jevil jako hrozný lenoch a nemakačenko, který neumí ani odvzdušnit radiátor, ale velmi rychle si získal moje sympatie a já se při čtení bavila a díky spoustě volného papíru jsem ji za jeden větrný večer přečetla celou . Je opravdu humorná , od vtipného obalu přes ilustrace a veršíky až po uspěšný zdlouhavý porod
Já teda raději Motorband než Motorhead .
Toho chromého kotatka mi bylo líto.
Bezejmenný hrdina Pechovy knížky Otec u porodu dospěl a řeší běžné starosti, práci, soužití se ženou, připavuje se na narození prvního potomka. Text plyne zlehka, během jednoho odpoledne jsem ho zltla. Není však tak důrazný jako Cobainovi hráči, chybí to balancování na hraně, které předchozí knížce dodávalo říz. I tak autor trefně a mnohdy i vtipně pojmenovává to, co aktuálně provází jeho život. Navíc má talent ve svém okolí vyhmátnout zajímavé a životné fugurky, kterým by klidně mohlo být věnováno víc prostoru.
PS: Mírně mě rozptyloval ten rodičovský plurál.
Autorovy další knížky
| 2018 |  Mainstream |
| 2020 | Dítě tmy |
| 2017 | Cobainovi žáci |
| 2021 | Hranice už nejsou, tati |
| 2022 |  Rytíř |
Otcovství sedí, grind core sedí, anarchismus sedí, jen ty Motörhead trochu a omamné látky vůbec, ale jinak Pech píše prostě ze života. Někteří autoři mi sedí jen v určitém žánru/stylu, jakmile přehodí výhybku jinam, projíždí mimo mě. Pech patří k těm autorům, kteří, sedne-li vám jejich styl, vás ukecají čímkoliv. Mám jeho styl hodně rád. Klidně bych se nestyděl i říct, že mu ho trochu závidím. Protože je výborný.