Otevřená okna

21.09.2021

Něco málo od Novomeského jsem četla už ve výboru Mladý den a zaujal mě z oněch 10 básníků nejvíc, takže jsem sáhla po něčem pouze od něj. Bohužel opět překlad. Jeho poezie se mi dobře čte, říkám si "To je dobré, to je dobré.", ale skoro nic si ve finále nepamatuji. V domácí knihovně si ho tedy asi nenechám, i když se mi od něj líbí řáda básní. Na ukázku vybírám tři básně a jeden úryvek.

Na černou rakev bílé slzy
bubnují temné pašije.

Nebuďte, bubny, nevolejte,
mrtvý je rád, že nežije.
...
(Píseň o pohřbu sebevraha)

-----------------------
Králevic dánský
-----------------------
Hřbitovy nesmírné a úzkost bez hranic,
věk lebek rozbitých a snů, jež prostřeleny jsou,
ach, kolik příčin mučit se tou otázkou:
být či nebýt.

Děs nocí protrpěných o samotě s ní
rdousí mé dny. Tou otázkou když trpí zase jiní,
víc nešťastní, bez tíhy vlastní viny
váhají: být či nebýt.

Stát s jejich hlavou v ruce nad protestem hrobů
a něžně vdýchnout na ni chvíli bez úzkosti,
být zcela pro ně,
být z nich a v nich až do krve a kostí,
myslím, že to je otázka.

---------
Agitka
---------
Když hroby kopou střely kanonády,
kytice drobných květů vážou, strašné kytice.
Tisíce dětských hrobů pod troskami měst,
kolébky vyvrácené.

Ať nad hroby se růže sevře v pěst,
ta hrozba stolistá,
neboť jsou marné, marné, marné všechny lásky,
polibky, objetí i hruď
pod kytkou drobných květů,
když hroby kopou střely kanonády,
tisíce dětských hrobů pod troskami měst,
kolébky vyvrácené.

---------
Odkaz
---------
Jedenkrát pluk náš postoupí až za hranice říše
kde jenom temno bude z nás a ticho tich,
v postupu nekonečném prosté bílé kříže
anebo bujný zmatek lebed hřbitovních.

Ó tehdy, děti dětí našich, do soustrasti vaší
němotu hustou vpleťte z mlčenlivé tmy,
tmy, v které pluk náš se stíny se vznáší,
a žijte tak, ach tak, jak žít jsme chtěli my.

Až potom naše umírání smyslem vzplane,
i naše smrt i naše hoře plané.