• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 43 knih

Nové komentáře u knih Ladislav Novomeský

Medová žihadla

„Poezii nemusím, ale jak jde o satiru, tak se přemůžu. A vida - měla jsem recht! Básně, hlavně ty pozdější (protože osmdesátky se stávají mým oblíbeným obdobím), se mi zalíbily natolik, že původní záměr po přečtení sbírku odložit do knihobudky také odkládám a knížka putuje do mého zatím tak řídkého regálu s poezií. Četla jsem po čekárnách při lítání po doktorech, kdy se nedá moc začíst do něčeho souvislejšího, a tu se tyhle básničky ukázaly jako naprosto ideální, jak délkou tak poselstvím. Mňam. Jenom moc lituju, že nebyly v originále, to by knížku asi plný počet medových hvězdiček neminul!“... celý text
— Vidlička

---

Záchvevy

„Moja najmilejšia zbierka básní z detstva.“
— Daura

---

Otevřená okna

„Něco málo od Novomeského jsem četla už ve výboru Mladý den a zaujal mě z oněch 10 básníků nejvíc, takže jsem sáhla po něčem pouze od něj. Bohužel opět překlad. Jeho poezie se mi dobře čte, říkám si "To je dobré, to je dobré.", ale skoro nic si ve finále nepamatuji. V domácí knihovně si ho tedy asi nenechám, i když se mi od něj líbí řáda básní. Na ukázku vybírám tři básně a jeden úryvek. Na černou rakev bílé slzy bubnují temné pašije. Nebuďte, bubny, nevolejte, mrtvý je rád, že nežije. ... (Píseň o pohřbu sebevraha) ----------------------- Králevic dánský ----------------------- Hřbitovy nesmírné a úzkost bez hranic, věk lebek rozbitých a snů, jež prostřeleny jsou, ach, kolik příčin mučit se tou otázkou: být či nebýt. Děs nocí protrpěných o samotě s ní rdousí mé dny. Tou otázkou když trpí zase jiní, víc nešťastní, bez tíhy vlastní viny váhají: být či nebýt. Stát s jejich hlavou v ruce nad protestem hrobů a něžně vdýchnout na ni chvíli bez úzkosti, být zcela pro ně, být z nich a v nich až do krve a kostí, myslím, že to je otázka. --------- Agitka --------- Když hroby kopou střely kanonády, kytice drobných květů vážou, strašné kytice. Tisíce dětských hrobů pod troskami měst, kolébky vyvrácené. Ať nad hroby se růže sevře v pěst, ta hrozba stolistá, neboť jsou marné, marné, marné všechny lásky, polibky, objetí i hruď pod kytkou drobných květů, když hroby kopou střely kanonády, tisíce dětských hrobů pod troskami měst, kolébky vyvrácené. --------- Odkaz --------- Jedenkrát pluk náš postoupí až za hranice říše kde jenom temno bude z nás a ticho tich, v postupu nekonečném prosté bílé kříže anebo bujný zmatek lebed hřbitovních. Ó tehdy, děti dětí našich, do soustrasti vaší němotu hustou vpleťte z mlčenlivé tmy, tmy, v které pluk náš se stíny se vznáší, a žijte tak, ach tak, jak žít jsme chtěli my. Až potom naše umírání smyslem vzplane, i naše smrt i naše hoře plané.“... celý text
— Zelený_Drak

---

---

Mladý den

„ČÁST 1 ZE 2 Problémem i zajímavostí této sbírky je, že jde o české překlady slovenských básníků. Hned první básník Laco Novomeský mě vcelku zaujal, našla jsem si proto k jedné básni i originál. A originál a překlad, byť jde o tak příbuzné jazyky, jsou prostě dvě různé básně. Zatímco slovenskou beletrii můžu číst stejně snadno jako českou, u slovenské poezie mám najednou problém s rytmem. Myslím, že to je proto, že slovenština má obecně slova zvukově kratší (neskládá ve slově tři dlouhé slabiky za sebe, apd.). Bohužel, ne vždy jsem našla originály, abych je mohla srovnat. Dále se mi ještě líbili Ján Poničan a Ján Smrek, ale zbývajících sedm básníků už mě nijak neoslovilo.“... celý text
— Zelený_Drak

---

Mladý den

„ČÁST 2 ZE 2 LACO NOVOMESKÝ - Rekviem - Je jeseň hrdzavá. Za listom padá list, za listom tisíc listov, lístie padajúce, na ktorom výstrahu, jak škvrnu na obruse: nemožno do života prísť a neodísť, jedinú výstrahu som zazrel naliehavú. Tým naliehavejšie, že v listoch hrdzavých dvoje rúk do bezvládna, do vankúšov hlavu, do ticha v umieraní naposledy vzdych potichu klesajúcim vnímam v pomysle: zhasnutý život dožitý. A k jeho pádu pád listov dohorených do slôt listopádu priplieta sa mi v mysli súvisle v jeseni hrdzavej. Veď v listoch zhúžvaných, ráňaných nesmrteľnou smrťou k nepotrebe, sú ako zaručené výhry v našom žrebe vráskami dokrkvané tváre starcov. Tých zhrbených starcov, ktorí len čo do zelene, keď nemôže byť iný, ďalší posledný, chceli by zas, jak vlani, znova nezmenene dogúľať guľku svojich zimomrivých dní a nad hromadou lístia myslia v pohnutí, že život smrť je iba, z ktorej na priepustku na vlastnú rakvu hádžeš sám na seba hŕstku, omilostenie púhe na čas zo smrti s podmienkou návratu na konci liet i zím. Lebo len smrť je tá, čo večný život žije v nás: neodmysliteľná tôňa amnestie, v ktorej nám v pätách kráča krokom sliedivým. Lebo len smrť je tá, čo bola, je a bude vždy, všade vo všetkom a všetko, všade v nej: črviačik bezvýznamný vo vyschnutej hrude s chýrečnou veličinou v sudbe rovnakej. A všetko, komu kedy prichodilo prísť z nej, zas jej do náručia po skončenej zmene padá, jak neodvratne padá do jesene na tisíc suchých listov jeden suchý list. V najvnútornejšom vrecku ukrývame žreb, o ktorom vieme len, že príde na ťah zrazu. Ručičky všetkých hodín vykrajujú z času priezračný krajček jedným, druhým celý chlieb. Byľ byľku hrdúsi pre vlahu každodennú, na zviera číha zver a lovec na korisť. Žijeme smrťou, v smrti, napokon však pre ňu. Ona tým, že je život. A ten musí prísť, jak po zvädnutých listoch nové prichodia. Lebo smrť smrťou bude len tým, že je skrytý jej zmysel nesmrteľný v nás a v každom bytí tým, že je sama samozrejmosťou života. - Rekviem - (Jarmila Urbánková) Je jeseň rezavá. Za listem padá list, za listem tisíc listů, listí opadává, a na něm výstraha, výstraha naléhavá, na listech skvrnitých ji nelze nepřečíst: kdo přišel do života, odejde zase jednou. Tím naléhavější, že v seschlých lupenech dvě ruce bez vlády, v polštářích hlavu bědnou, do ticha umírání předposlední vzdech potichu padající vnímám v představách: uhaslý život dožitý. A k jeho pádu pád listů dohořelých do slot listopadu souvisle se mi vplétá do úvah v jeseni rezavé. Vždyť v listech svraskalých, na které nesmrtelná smrtka vztáhla kosu, jsou jako zaručená výhra našich losů vrásčitě zkrabacené tváře starců. Jich, shrbených starců, kteří aspoň do zeleně, když nemůže být jiný, další poslední, chtěli by zas jak loni, znovu nezměněně dokulit kuličku svých zimomřivých dní a nad hromadou listí cítí v dojetí, že život je jen smrt, ze které na propustku na vlastní rakev házíš sám na sebe hrstku, omilostnění pouze na čas ze smrti s podmínkou návratu na konci let a zim. Neboť jen smrt je ta, co věčný život žije v nás: neodmyslitelný stínek amnestie, při níž nám v patách kráčí krokem slídivým. Neboť jen smrt je ta, co byla, je a bude vždycky a všude ve všem, všecko všudy v ní: červíček bezvýznamný na souvrati chudé s proslulou veličinou v stejném určení. A co kdy vyšlo z ní, tím můžeš si být jist, zase ji do náručí po skončené směně padá, jak neodvratně padá do jeseně na tisíc suchých listů jeden suchý list. V nejhlubší kapse ukrýváme s nadějí los, který má být jistě tažen, zítra třeba. Jedněm jen krajíček a druhým celý chleba rafije hodin z času neúprosně krájejí. Pro vláhu každodenní stéblo stéblu cloní, na zvíře čeká zvěř a lovec na kořist. Žijeme smrtí, v smrti, nakonec však pro ni. Ona tím, že je život. Vzejde nový list, rašením s uvadáním věčně kolotá. Smrt bude smrtí jen, zůstane-li nám skrytý ten její nesmrtelný smysl v každém bytí, v tom, že je sama samozřejmostí života. JÁN PONIČAN - Stín - (Karel Boušek) Všechno uprchne, všechno zevšední, spadne poslední opona? Ne, to bych nechtěl... Lépe je stromu, který v květu nebo obtěžkán plody, ještě plný mízy bleskem sražený dokoná... Proč ale takové myšlenky? Že zítřek už dnes vrhá svůj stín? Nemůže. Není. To vlasy mi šednou leskem stříbrným. JÁN SMREK (Anna Křemenáková) - Samá láska - O lásce básně chceme –– říkají ženy mládím vyzývavé, jež v pevných prsou prudké srdce nosí, zmámené, žhavé. O lásce básně chceme –– za desítku let opakují znova a kvetou dál a slovo láska je objímá jak snítka břečťanová. O lásce básně chceme –– to ženy říkat nikdy nepřestanou. Dcery jim dorostou –– a ony s nimi zas znovu vzplanou. O lásce básně chceme –– to říkají dál ženy vytrvale, když vnoučata si s nimi něžně hrají. A že jen lásku vyznávaly stále, tichounce, krásně umírají. *** .... Přisedni ke mně, slovo řekni, za lidský hlas teď šel bych světa kraj! Že nejsi krásná? Nebuď skromná. Pro mne jsi hudba nevýslovná, neboť jsi žena –– a je máj. (Sám na nábřeží) *** ... usedl jsem –– a ony vedle mne začaly recitovat básně. Poznal jsem, že jsou moje. Zněly krásně, a oheň, jejž jsem vložil do nich sám, teď plápolal a jiskřil do nachova, když přes hranice jejich rtů šla moje slova. Poslouchal jsem a žasl udiven. Jak často mdlá je báseň na papíru –– a jak živá v ústech krásných žen! ... (Obě byly jásavé a mladé)“... celý text
— Zelený_Drak