Otevřené dopisy
Jean Guitton
Ve svazku imaginárních dopisů proslulým i málo známým adresátům francouzský filosof skládá účty ze svého života. Jak píše v předmluvě, přál si v těchto dopisech na konci svého života vyslovit nahlas to, co se předtím nikdy neodvážil říci ani potichu. Nepřináší však senzační odhalení, zato dává nahlédnout hluboko do svého nitra. V Guittonově životě i díle se pozoruhodným způsobem kříží i spojují různé duchovní proudy, jež ve dvacátém století hýbaly jeho vlastí. Hranice mezi konzervativně katolickým a liberálně osvícenským táborem šla napříč jeho rodinou. Konfliktní situace vyústila ve šťastný výsledek. Budoucí filosof od mládí dokonale porozuměl oběma stranám a nejenže měl pak po celý život přátele v obou táborech, ale se zdarem se též pokoušel o syntézu protikladných myšlenkových proudů.... celý text
Přidat komentář
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 1992 |  Bůh a věda - k metarealismu |
| 1991 |  Portrét Marty Robinové |
| 1992 | Mlčení o podstatném |
| 2011 | Otevřené dopisy |
| 1997 |  Poznáním k víře |
Sešly se mi v poslední době dvě knihy, jejichž autoři hovoří s vědomím blízké smrti. Oliver Sacks ve své „Vděčnosti“ stojí nohama pevně na zemi, určitou střízlivost a orientaci na konkrétno by mohl symbolizovat několikrát zmiňovaný pracovní stůl pokrytý prvky s protonovým číslem odpovídajícím jeho příslušným narozeninám. Naproti tomu Jean Guitton píše jako básník a pro mě bylo obtížné se k některým jeho "dopisům" vztahovat. Zasáhla mě především vyprávění o konkrétních lidech, nádherný dopis manželce, dopis Pascalovi, královně Fabiole, autorovým zpovědníkům a další.
„Stojím na konci života. Každým dnem se blížím k prahu. Blížím se (zvědavě, bojácně, s nadějí) k onomu ‚království‘, v němž už žádná důvěrná sdělení nebudou. Anebo vlastně: kde mezi bytostmi, které se navěky stanou jedny pro druhé průsvitnými v Bohu, nebude nic jiného než důvěrná sdělení...“
(z Předmluvy)
„Citoval jsem Vám text jednoho jezuity, který říká, že jestliže Bůh neexistuje, pak je to chyba Boží, že neexistuje, a ne moje, že jsem uvěřil ve skutečnost Ideálu. A Vy jste mi raději citovávala tuto myšlenku faráře arského: ‚Kdyby po smrti nebylo nic, pak bych se pěkně napálil, ale nelitoval bych, že jsem uvěřil v Lásku.‘ A to byl Váš případ. Vy jste uvěřila v Lásku a najisto jste věděla, že při víře v Lásku jste se nemýlila, i kdybyste se byla zmýlila.“
(z Dopisu mé ženě)