Ovčí pramen

26.07.2011

Panečku, to je překvapení. Od dramatické velkovýrobny, jakou Lope de Vega byl, obvykle nic extra neočekávám. Příběh tyranizované vesnice Fuente Ovejuna mě ale dostal. Je v něm skvěle vykresleno drama šikanovaných lidí, ve kterých se postupně rodí rozhodnutí skoncovat s bezohledným komturem. To rozhodnutí je logické, ale zároveň tragické tím, že přichází až po těch nejkrutějších Gomézových činech, podlamujících lidskou důstojnost vesničanů. Je to pro mne asi poprvé, co je pro mne pojetí cti ve španělském klasickém dramatu pochopitelné. Nevychází totiž z rigidní dobové morálky jako často u Calderóna, ale jednoduše ze zachycení života, kterému je křivděno.

Hra má dobře načrtnuté charaktery: od hrdého starosty Estébana, přes znásilněnou Laurencii či mučeného a proto váhavého Menga. Život vesnice proto nepůsobí plakátovitě, ale skutečně a její kolektivní rozhodnutí ke kruté vzpouře vychází z jednolivých lidí a jejich duší. Nejednoznačný závěr pak čtenáře rozjitřeného dějem rozhodně nekonejší.

Myslím, že je to jednoznačně nadčasové a aktuální. Může to totiž klást například otázku po tom, kde je míra mocenské zvůle, kterou je možno poklidně snášet. Zároveň je to docela drsné svědectví o době, v níž nebylo jiné občanské obrany než krvavého masakru. Tohle bych chtěl inscenovat.

Čteno (pardon) ve Fischerově přebásnění.