Pábitelé
Bohumil Hrabal
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/504878/bmid_pabitele-WGj-504878.jpg
4
222
222
Druhá Hrabalova povídková sbírka vykazuje charakteristické znaky jeho pozdější tvorby. Autor zde pokračuje v líčení originálních portrétů prostých a svérázných figurek s jejich životními trampotami a radostmi. Výraznou stránkou souboru je svébytný jazyk, jehož prostřednictvím podává Hrabal živé, svěží a přesvědčivé charakteristiky svých neobyčejně obyčejných hrdinů. Povídky oplývají lehkým humorem, laskavostí a zvláštní lyričností, některé jsou až dobrodružné, jiné romanticky básnické.... celý text
Přidat komentář
3,5* Když jsem si dohledávala význam Pábení na internetu, vyskočily na mě různé varianty vysvětlení. Zaujalo mě, že slovo "pábit" původně pochází od Jaroslava Vrchlického, který tak nazýval, když odcházel kouřit (a možná přitom i tvořit).
Pábení je volně plynoucí, bezbřehé vyprávění a pábitel je člověk, který si rád domýšlí realitu, zkresluje ji, a hledá tak krásu ve všednostech života.
Přesně tohle vystihuje Hrabalovu povídkovou sbírku. Postavami jsou obyčejní lidé, často z okraje společnosti, v příbězích se mísí syrovost a poetika, tragičnost s komikou. Postavy často vedou řeči páté přes deváté.
Hrabal k tomu dodává, že:" Pábitel zpravidla skoro nic nečetl, ale zato se hodně díval, a hodně slyšel. A skoro na nic nezapomněl. Je zaujat svým vnitřním monologem, se kterým chodí po světě, jako páv se svým krásným peřím."
Sbírka obsahuje jedenáct povídek: deset kratších a jednu dlouhou přes půl knížky.
Nejvíce mě zaujaly povídky Diamantové očko a Pábitelé, líbila se mi pointa podvodnické, nejdelší povídky Bambini Di Praga 1947, ale tady u této povídky jsem se chvílemi musela do čtení vyloženě nutit.
Některé skvrny
nelze vyčistit
bez porušení podstaty látky
Lísteček z chemické čistírny
"Stříkal silami, jako by se vším tím, co zažil, spíš zotavil než porazil."
"Láska je prostředníkem mezi nebem a zemí"
Hodnoceno zpětně a vůbec jsem si nevzpomněla na to, o čem to bylo, ani pocit..no pro knihu špatné znamení.
Slyšeno jako audiokniha.
Za mě 3,5 hvězdičky. Hrabal bezesporu píše brilantně, ale některé příběhy (i jazyk) jsou pro mě strašně vzdálené a nebavili mě. Jiné mě bavili víc. Ve své době věřím, že to byla naprostá pecka.
Hrabal je pro mě mistr pera.
Některé povídky jsou dobré a některé... Ještě lepší.
Syrovost a podstata života v povídkové tvorbě. Mě nejvíc zaujala "Jarmilka", "Diamantové očko" a "Automat svět". Četla jsem znovu po mnoha letech. Jak je v anotaci, lidé vyprávějí své příběhy. Víc nebudu psát, ani to nejde. Přečtěte si a dojem si utvořte každý sám.
Povídkové knihy mám ráda a pan Hrabal je v tomto žánru jeden z nejdokonalejších. Dokonalá obrazotvornost. Perfektně vystižené charaktery. Poetické, milé, ale také syrové a drsné.
I když se našly povídky, u kterých jsem nevěděl, co si z nich odnést, Pábitelé jako celek se mi líbili. Hrabal v nich dokázal skvěle zkombinovat syrovost života s hřejivým humorem. Je to napsáno osobitým, lehkým stylem a četlo se to příjemně.
Každému padne do oka jiní povídka. Mně padlo do oka Diamantové očko. Krásná povídka. To ale neznamená, že by ostatní povídky krásné nebyly. Naopak. Tuhle knížku si rád otevřu znovu. Mám z ní radost.
Některé skvrny nelze vyčistit bez porušení podstaty látky. (lísteček z chemické čistírny)
Mě Hrabalovy knihy nesmírně baví, protože je píše sám život. Vždy na mě padne taková zvláštní nálada. Fascinující je, s jakou lehkostí dokáže psát i o poměrně tragických věcech nebo o smrti. Člověk pak pochopí, že to vše do života patří.
Bohůžel jsem se moc nedokázal začíst, většinou mě bavili povídky až z druhé poloviny knihy.
Dlouho jsem váhal s hodnocením knihy poté, co jsem ji dočetl. U některých povídek jsem se nepokrytě nudil, některé mě naopak opravdu zaujaly a bavily mě.
Možná jsem úplně přesně nepochopil podstatu pábení. Nejdelší povídka Bambini di Praga 1947 byla jedna z těch, ve kterých jsem plaval a vůbec jsem neporozuměl tomu, co jí chtěl Hrabal říci. Silně na mě naopak zapůsobila hned první povídka (Jarmilka) a z mého pohledu byl silný také závěr knihy - Dáma s kaméliemi, Romance a Štědrovečerní hodnotím jako nejlepší. Oceňuji také Hrabalův jazyk a hraní si s ním, třeba slovo kabapysk mě opravdu pobavilo.
V souhrnu, Pábitelé se mi líbili i nelíbili, zároveň jsem se u nich nudil i bavil, některé povídky bych si s chutí přečetl znovu, k jiným by mě nikdo nedostal ani heverem. Hodnotil bych třemi a půl hvězdičkami, ale mám-li se rozhodnout, dávám tři.
Velmi vtipné povídky hojné na lid pobývající v honosných síních svých mikrosvětů. Nádherně obrazotvorně vykreslené situace běžných lidských životů z pohledu člověka, který dokázal zachytit poetiku malých radostí života a nepřehlédnout pro strom les. Doporučuji všemi smysly.
Společně s Perličkou na dně patří Pábitelé k mým oblíbeným knihám Bohumila Hrabala z 60.let. mám rád jeho styl vyprávění a jeho poetiku.
V době, kdy jsem byl pilný čtenář a shltal vše, co mi přišlo pod ruku, byla tato kniha na indexu (i s autorem). Takže jsem se k jeho knihám dostal až později. Zkraje jsem nemohl přijít na chuť jeho extrazvláštnímu psaní - jedna věta na stránku a půl, ale pak jsem objevil v nich to kouzlo. Zaujal mě Automat svět, ostatní už mi tak nějak splývají. Ovšem díky úžasnému citu pro zpracování jeho příběhů Jiřím Menzlem, znají jeho knihy vlastně téměř všichni. "Bože, jak by tady bylo krásně..." Čtyři hvězdičky - ta pátá je moje skleróza...
U první povídky jsem cítila hroznou úzkost, nevím proč. Nejvíc se ale líbilo Diamanové očko, kéž bych takhle hezky mohla mluvit o svém tatínkovi a koukat na svět takovýhlema "očima". :-)
Moje první, ale dozajista ne poslední kniha od pana Hrabala. Teď už vím proč se o něm říká "génius krátké, české prózy" stálo to za to.
Povídkové knihy, ač spojené jedním tématem, pro mě byl vždy problém popsat, především proto, že každá z nich probouzí v člověku úplně jinou emoci, vyvolává jiné vzpomínky a úvahy. Bohumil Hrabal vám umí svými krásnými slovy navodit jakýkoliv pocit – rozhoupe vás nostalgií a za malou chvíli přenese do veselé nálady, to vše aby vám pak naservíroval čistý smutek a ten opět nahradil něčím, co vás pohladí na duši. Mám pocit, že jeho knihy jsou skvělé i z důvodu, že jsou psané česky a jsou naší mysli o něco blíže. Upřímně lituji všech překladatelů, kteří se jeho knihy snaží převést do jiných jazyků – to musí být teprve oříšek.
Nejvíc se mi asi líbil příběh s názvem Diamantové očko, byl totiž naplněn jistým druhem radosti z žití, kterou mají asi jen…pábitelé? Zaujal mě již úvod (a následovné použití v povídce), kdy autor dokázal vtisknout poetičnost běžné věci:
Některé skvrny
Nelze vyčistit
Bez porušení podstaty látky
(lísteček z chemické čistírny)
Tato kniha přesně zobrazuje duši českého člověka.V tom byl pan Hrabal opravdu Mistr.Osobně si myslím,že hloubku všech příběhů v knize,může plně pochopit pouze Čech.
Část díla
Automat svět
Bambini di Praga / Bambini di Praga 1947
Chcete vidět zlatou Prahu?
1989
Dáma s kaméliemi
Diamantové očko
Autorovy další knížky
| 2000 |  Ostře sledované vlaky |
| 2009 | Postřižiny |
| 2007 | Obsluhoval jsem anglického krále |
| 1978 | Slavnosti sněženek |
| 1964 | Taneční hodiny pro starší a pokročilé |
Co v tehdejším doslovu nebylo: E. Frynta napsal v roce 1968 k tehdejšímu vydání trochu uvolněný doslov, ve kterém shrnul význam slova pábení, pábitel. Sám Hrabal předeslal, že slovo pábitel slyšel od Koláře jako výraz pro jistý druh básnické činnosti, „který se odchyluje od dosavadních zvyklostí, tudíž bude usilovat o zakázané, nejisté a neuchopitelné…“ Jak píše Frynta: „Hrabal vidí člověka jako bytost tragickou, nezdarům, trápení, slzám a smrti upsanou.“
Zájem o takové lidi (pábitele) byl v příkrém rozporu s oficiálním způsobem zobrazování tehdejší reality, tedy tzv. socialistickým realismem, který byl tvrdě cenzurou od spisovatelů tehdejší doby režimem vyžadován. Každý totalitní režim bazíroval na unifikaci člověka, tedy přijetím oficiální ideologie, která se měla odrazit i v díle prorežimních autorů. Hrabalův zájem o lidi, kteří byli označení za blázny, cvoky, byl pro čtenáře nesmírně osvěžující. Nepochybuji o tom, že takové lidi osobně znal. Já sám vzpomínám na tlustou cikánku, které jsme říkali Hexa (čarodějnice – byla děsivá), Plechovýho dědka, který ověšen odznaky, podle kterých získal jméno, pochodoval k nelibosti okresních funkcionářů před prvomájovými průvody a táhl za sebou svůj vozíček, na Můju – kluka, co chodil pro pobavení okolostojících v podloubí po rukách ad. Bylo v nich cosi tajemného. V každém z nás je cosi nejistého, neuchopitelného. Nebo už ne? (Tohle ovšem Frynta nemohl napsat.) :-)