Pád
Albert Camus
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/490283/bmid_pad-od3-490283.jpg
4
242
242
Pád, jehož zcela nový překlad otevíráte, je posledním dokončeným románem Alberta Camuse, zejména však jeho románem „možná nejkrásnějším a nejméně pochopeným“ (Jean-Paul Sartre). V Amsterdamu, městě zahaleném v mlze, se Jean-Baptiste Clamence setkává v malém baru s nejmenovaným cizincem a v umanutém monologu mu líčí příběh svého pádu. Spořádaný, sám se sebou spokojený a málem vzorný občan procitl pod vlivem hraničního zážitku ze své iluze. Pod tlakem probuzeného svědomí opustil usedlou existenci a teď tráví čas vyprávěním svého příběhu – v naději, že procitnou i ostatní a ulehčí mu břemeno, jež nese.... celý text
Přidat komentář
Je to hutný jako švestková povidla, nebo jako tři týdny nošené spoďáry. Tím chci zároveň naznačit, že to jde od dobrého ke špatnému, tedy od desíti k pěti, neboť jsme všichni na jednom hnojišti. Z toho monologu a množství jalovcové vás možná bude bolet hlava. A bacha na Clemence. Nedůvěřujte mu, protože Clemence klame. Mazaná chuťovka!
TRIGGER WARNING DÍLA: smrt, sebevražda, zneužívání žen
Po celou dobu čtení tohoto díla mě provázel neuvěřitelně povznášející pocit. Zkrátka mi tohle dílo sedlo. Dokázala jsem se hluboce vcítit do Clamence, společně totiž sdílíme spoustu názorů. Zároveň mě jeho monolog vysoce obohatil. V některých myšlenkách vidím self-help potenciál. Kam se hrabe třeba takové Důmyslné umění, jak mít všechno u pr**le =)
Pád bych rozhodně doporučila všem, kteří někdy uvažovali nad nesmyslností lidské existence.
A nakonec jen: Viva la existencionalismus!
„Když je tělo bez nálady, srdce chřadne. Připadalo mi, že se pomalu odnaučuji to, co jsem se sice nikdy neučil, ale co jsem tak dobře uměl, totiž žít.“
Pád je zvláštní text. Podivný monolog člověka, pařížského advokáta Jean-Baptiste Clamence, který tak vypráví svůj životní příběh náhodnému neznámému v jednom baru v Amsterodamu. Text je krásný, každá věta je vybroušená, empatický čtenář s vypravěčem soucítí. Mnohé věty jsou nesmírně silné – úvahy o ztrátě schopnosti žít, ztrátě iluzí o vlastní osobě, rozpadlém ideálu, vlastních schopnostech, o ztrátě cítit radost, užívat život, několik stran je věnováno nesmírně působivým úvahám o sebevraždě a smrti. Je to takové chlapské kňučení, ale člověk soucítí – kdo z nás nebyl v životě alespoň jednou na dně?
Jenže ono je to nakonec jinak. Vypravěč není tak bezelstný a otevřený, jak se na první pohled zdá. Monolog je příprava podia k závěrečné scéně, která čtenáře nechá nevírou lapat po dechu. Mnohé se již objevilo v komentářích níže a je tedy zbytečné dodávat cokoliv navíc. Sdílím stejný pocit lži jako mnozí jiní. Kdo je posluchač? Snad sám čtenář? A mluví Clamence celou dobu pravdu? Nelze rozhodnout. Jakýkoliv soucit, lítost – ta stejně nikdy nepomáhá, porozumění jsou ty tam. Vypravěč sám sebe nazývá kajícným soudcem, nejprve se sám kaje, aby následně mohl soudit. Ta proměna je geniální, obrat o sto osmdesát stupňů. Najednou vypráví arogantní egocentrik, sebestředný pokrytec, zlý člověk. Každý máme své démony. Čtenář žasne a odnáší si poněkud rozporuplný pocit. Přesto jsem cítil naplnění. Jde o výjimečný čtenářský zážitek.
Kniha vyžaduje opakované čtení, a tedy se k ní v budoucnu určitě ještě jednou vrátím.
(SPOILER) Literatura v nejlepším slova smyslu, jazykově vybroušená, metaforická a velmi inspirativní... Nespolehlivý, ale podmanivý vypravěč, Jean-Baptiste Clamence, t. č. v Amsterodamu, konkrétně v hospodě Mexico-City a na pouti kolem pekla kanálů, líčí svůj idealizovaný obraz kdysi mondénního pařížského advokáta, okázalého lidumila a donátora a neodolatelného svůdce. On sám se začne rozkládat, a budovaný obraz následuje, po situaci, kdy se jako svědek ani nepokusí pomoci ženě, páchající sebevraždu skokem z mostu... nebo když ho začne pronásledovat odsuzující smích... nebo když zrazuje tělo a choroba zaútočí... nebo když paměť vyvrhne vytěsněné životní epizody, na něž nemůže být pyšný? A kdo je jeho naslouchající a téměř němý partner - a jakou roli hraje v Clamencově životě a smrti? A jak vlastně všechno skončí? Sartrovské "peklo jsou ti druzí" zde neplatí, ve skutečnosti "sám jsi svým peklem". Nějak tomu rozumím lépe... A celkové ladění, atmosféra i interpret monologu plného paradoxů a absurdity s vnitřní logikou je mi dnes jednoznačně bližší než Cizinec před dvaceti lety.
Tato kniha se mi dostala do ruky omylem a musím uznat, že to byl omyl šťastný. Kniha je fascinující snad v každém svém ohledu. Předně už svou formou je kniha dosti výjimečná. Je psaná formou monologu nespolehlivého intradiegetického vypravěče. Kniha se nás snaží oklamat a vnutit nám, že se jedná o dialog, jehož jedna strana je zamlčená, ale stále přítomná. Osobně si ovšem myslím, že se jedná o jakousi zpověď k implicitnímu čtenáři, který je pouze reprezentován druhou stranou dialogu. Píši o vypravěči nespolehlivém. I kdybychom věřili, že nám Clamence vypráví svůj vlastní životní příběh objektivně – čemuž by se dalo věřit pouze těžko – na konci samotného monologu sám přiznává klamavost a nepravdivost svého vyprávění. Ke konci nám plně odhaluje svou úlohu kajícného soudce, který modeluje svou vlastní vinu pro to, aby mohl obvinit nás. S takovou formou narativního postupu se člověk setká opravdu jen výjimečně a musím říct, že se jedná o formu velice poutavou.
A pak je tu samozřejmě také celý obsah knihy. Na rozdíl od Cizince podle mne působí mnohem komplexněji a vyspěleji. Ukazuje nám jediný zlom, událost zdánlivě bezvýznamnou a prostou, která zapříčiní pád. Jaký pád? Pád vlastního ega. Clamence podle mne neodpovídá Camusově absurdnímu člověku, ne úplně. Nežije v absurdním světě, kterému by se snažil vzdorovat. (Dokonce je pravdou, že pokud někdy absurdního člověka připomínal, bylo to před jeho pádem. Konec konců, Don Juanovské motivy můžeme sotva přehlédnout, stejně jako neochotu hrát jinou hru, nežli tu, která slouží výhradně Clamencovi.) Clamence opravdu hraje roli spíše jakéhosi proroka, či možná antiproroka prodchnutého křesťanskými motivy, které jakoby přímo odporovaly původní absurdní filosofii. Už jméno hlavní postavy se může zdát symbolické. Jan Křtitel Clamence. A Clamence? Našel jsem dva významy. Jednak slovo milosrdný, jednak význam odvozený od „vox clamantis in deserto“ – hlas naříkajícího v poušti. Ale i text samotný je vysloveně promořený biblickými odkazy. Konec konců, Clamence předpokládá u svého implicitního čtenáře znalost Písma: „Jestliže jste se nezabýval Písmem, chápu, že z toho nezmoudříte. Vy tomu rozumíte? Znáte tedy Písmo? Zajímáte mne stále víc.“.
Upřímně si však přese všechno nejsem jist, jak knihu interpretovat, jak ji pojmout. Zůstává pro mne jistým rébusem jehož smysl a postavení jsem posud nerozluštil a mohu s jistotou konstatovat, že budu muset začít zase znovu od počátku, abych se mohl dobrat konci. Každopádně mohu říci, že mne touto knihou Camus nadchl mnohem více než Cizincem, ba dokonce Mýtem o Sisyfovi.
Inu, kniha byla znovu vydána, já si ji pořídil a znovu přečetl. Mohu konstatovat několik věcí: byla stejně fascinující jako na začátku; s interpretací jména Clamence jsem byl blb, hned několikrát sám náš Jan Křtitel hovoří o volání na poušti, interpretace je zcela zjevná; budu si ji muset přečíst i potřetí. Mohl bych se tu rozepisovat o některých fascinujících promluvách, ale shledávám to zbytečným…
Monolog nespolehlivého vypravěče u kterého není nikdy jisté, kdy teatrálním gestem pravdu zastírá a kdy ji jen díky teatrálnímu gestu dokáže vyslovit. Ani po dočtení nevím, která Clamencova duševní hnutí byla opravdu upřímná, asi se dají vykládat různě, ale monolog je tím působivější. Možná trochu upovídaný, ale pro mě byl Clamence právě tím chrlením odboček a elegantních obratů osobitý a uvěřitelný - herec z podstaty, pořád uhýbající před světem, vztahy, před čímkoliv pevným a jistým. Měkkýšovitá povaha, která se dlouho vznášela v pestrobarevné bublině společenské obliby, a když bublina praskla, neumí se ani upřímně kát, ani skutečně nenávidět, jenom se pokusí připodobnit všechny obrazu svému, čímž by se pád jaksi vyrovnal, rozdíl výšek znivelizoval. Metafora společnosti je to zajímavá a nikoliv neaktuální.
“Keď všetci budeme vinní, nastane demokracia.”
Je to zlé, keď som sa v hlavnej postave našiel?
V knize se dozvídáme o životě protagonisty, namyšleného právníka, který se postupně dostává v sérií příhod k přiznání, které zapříčinilo pád z jeho výšin.
Kniha je napsána v nezvyklé formě v podobě jakéhosi monologu se samotným čtenářem. Musím uznat, že mi chvilku trvalo, než jsem si na tento styl zvykla. Ale jakmile jsem se začetla, šlo to rychle. Výhodou knížky je i to, že je kraťoučká :) Ze začátku jsem měla problém i s hlavním hrdinou, který mi přišel nesympatický, ale po pár stranách jsem už byla zvědavá, jak se to bude vyvíjet, páč gradace napětí tu nechybí.
Celkově vzato se mi kniha líbila, určitě jsem ji nečetla naposled. Obsahuje spoustu hlubokých myšlenek o lidech samotných, je to takový rozbor pocitů a chování. Jedno přečtení je tedy určitě málo :)
~~
"Když se začnou obviňovat, můžete si být jisti, že to chtějí shodit na někoho jiného. Kajícní soudci."
Niterná sonda do lidské duše. Autor, potažmo čtenář, sám sobě soudcem. Pohnutky, pocity, důvody... Není-li Bůh, pak kdo je měřítkem všeho?
"Stál jsem na holé půdě pravdy. A pravda je, vážený příteli, k nesnesení."
Opět geniální.
I po opakovaném přečtení mě ta kniha fascinuje.
Jsme lidi, jsme zkažení. Někdo více, někdo méně.
Někdo využije samotného aktu přiznání, k obžalobě druhých.
Lhostejnost pak, když se nad tím zamyslím, nemusí být špatná.
Hlavně (ne)soudit.
"Pro čtenáře nepříliš znalé Camusova života a názorového vývoje zůstává jeho poslední dokončený román Pád i dnes naprostou záhadou, podivnou hříčkou, která ostře kontrastuje s tématy, filozofií i poetikou všech spisovatelových raných děl."
Začátek doslovu od Evy Beránkové na mě přesně sedí. Od Camuse jsem dosud četl jen Cizince (a dokonce z něj i maturoval), který mě zaujal jak slunným středomořským prostředím, tak postavou Mersaulta.
Zato s Pádem jsem měl problém. Mnohé mi osvětlil fundovaný doslov, takže musím uznat, že to je chytře vystavené dílo.
Přesto nic nezměnil na dojmu, který si z knihy odnáším: Pád mi přišel utahaný, ukecaný, zkrátka moc "francouzský". Tak trochu mi potvrdil důvody, proč se frankofonní literatuře podvědomě spíš vyhýbám.
V doslove (2015) Evy Beránkovej čítame: "spoveď falošného proroka" a "neskutočne ukecaný advokát topiaci sa vo vlastnej pýche a nikdy nepovolujúcich výčitkách svedomia", to je podľa môjho uváženia unáhlené a preexponované vyjadrenie, podobne ako expresívny opis spomínanej osoby na Camusovho Cudzinca: "slnečný román oslavujúci pohanskú nevinnosť tichého alžírskeho barbara".
Myslím, že Jean Baptiste Clemence nie je len falošný prorok a ukecaný Narkissos. V istom zmysle Clemence predstavuje bytostný monológ, ktorý už nezniesol ťarchu lží a ilúzií obklopujúcich jeho zovretú osobnosť. Ten dlhý a trýznivý hlad po čerstvom závane pravdy, po pravdivom "vyrozprávaní sa" odniesol anonymný, náhodný a sympatický svedok. Pohrávam sa s predstavou, že autor ponúka miesto anonymného poslucháča každému z nás a zároveň vidím v Clemencovi zrkadlo, v ktorom každý nájde kúsok seba. S dostatočnou mierou sebakritiky a pokory, snáď ani nie je možné sa nad Clemencom pohoršovať, a ak predsa len čitateľ odvracia zrak a chce Clemenca súdiť, tak možno len preto, že: "podozrieva Jeana, že hltal život plnými dúškami a bezstarostne spočíval v náručí šťasteny. Niečo také sa neodpúšťa. Kto nosí na čele pečať úspechu, dopálil by aj nebožtíka." Práve "súdom o druhých" venuje autor najdlhšie úvahy a domnievam sa, že povolania oboch hlavných "aktérov" nie sú deťmi náhody. Odmenou čitateľovi, ktorý vydrží počúvať Clemensov monológ až do konca bude akási spomienka s porozumením pre Clemensa, ktorého stretne v reálnom svete, a že ich tam nie je málo, stretnutie je pravdepodobné.
Jeden velký monolog plný úvah, které jsou často rozvleklé až se v nich čtenář ztrácí, ale jindy autor jedinou větou vystihne myšlenku tak neuvěřitelně přesně a úderně až nad tím žasnu.
Pád alebo postupné odhaľovanie pyšného ega a samoľúbosti, pomalé priznávanie masiek, až po (ne)nájdenie zmyslu v pomoci druhým uvidieť seba samých takých, akých v skutočnosti sú. Sebaspytovanie so silným impaktom v netradičnej forme monológu, akejsi spovede hlavného hrdinu, rozprávača, ktorá je v konečnom dôsledku dialógom s čitateľom. Pri troche zostrihania a s bravúrnym hercom by to mohla byť skvelá monodráma!
Autorov štýl a spôsob písaného ma zaujal natoľko, že som knihu prečítala za jeden večer. Bola som totiž veľmi zvedavá, ako to ukončí. S výdychom som došla k uzavretému príbehovému oblúku, kde Camus zas ukázal, ako dokonalo pozná človeka. Vie šikovne gradovať napätie, rozprávať bez toho, aby unavil, s jednou postavou uhrať celý príbeh tak, že sa od neho nedá odtrhnúť a pritom rozobrať sociálne prostredie, psychologické pohnútky, filozofické postoje, cnosti a neresti, zažité radosti i traumy, životný štýl jednotlivca tak, že sa čitateľ mimovoľne zamyslí nad svojím vlastným životom. A tak to má byť. To je, dľa mňa nadhodnota, ktorá činí z obyčajného textu literatúru.
Autor v knize za pomoci hlavní postavy, Clamence, vede se čtenářem imaginární rozhovor. Rozhovor, který je z velké části monologem, kdy ale čtenář lehce může nabýt dojmu, že ten, kdo monolog vede, je vlastně on sám.
PS: kniha začíná otázkou, takže pokud ji člověk má v plánu číst, letos je k tomu o důvod víc. (čtenářská výzva)
Přemýšlela jsem jak hodnotit, kniha rozhodně krásná a plná hlubokých myšlenek. Bohužel na mou prostou hlavu možná až příliš hlubokých a příliš složitých než abych je všechny pochopila...
Možná kdybych přečetla ještě jednou měla bych více jasno...
Ale celkově se mi dílo velice líbilo, i když jsem nebyla schopna všechno pochopit a vše vstřebat (toho možná ani nikdy nebudu).
Při čtení Cizince jsem si připadala jak dokonalá ilustrace pojmu "mimoběžnost". Zato Pád, to je jiné kafe. Tomu rozumím dobře. Mnohem lépe, než by se mi líbilo.
Cyničtějšího právníka aby člověk pohledal, a to už je co říct. Jean-Baptiste Clamence aneb "kající soudce" stojí za Vaši pozornost.
„Někdy přemýšlím o tom, co o nás řeknou v budoucnosti historikové. O našem moderním člověku jim bude stačit jediná věta: smilnil a četl noviny. Dovolil bych si tvrdit, že touto výstižnou definicí bude celý námět vyčerpán.“
"Všiml jste si, že teprve smrt křísí naše city? Jak najednou milujeme přátele, kteří nás právě opustili, nemám pravdu? Jak obdivujeme své učitele, kteří už nepromluví, protože mají ústa plná hlíny! A my z ničeho nic pocítíme úctu, úctu, kterou od nás možná celý život marně očekávali. Ale víte, proč k mrtvým býváme vždycky spravedlivější a šlechetnější? Z prostého důvodu! Jim už nejsme ničím zavázáni. Ponechávají nám svobodu, můžeme si odbýt povinnou vzpomínku mezi koktailem a hezkou milenkou, zkrátka když nemáme nic důležitějšího na práci. Kdyby od nás něco vyžadovali, bylo by to uchovat si jejich památku, jenže paměť je krátká. U našich přátel v nás probouzí lásku smrt čerstvá, a přitom bolestná a dojímavá, potrpíme si na vlastní rozechvění a přitom se koneckonců dojmeme i sami nad sebou."
Camusov pozoruhodný monológ, ktorý, prostredníctvom postavy Clamence-a, nekonvenčne vedie s čitateľom. A veľmi rafinovane ho pomaly dostáva do pasce, v ktorej sa predkladané myšlienky stávajú odrazom vlastného myslenia.
"Vybírám společné rysy; zkušenosti, které jsme oba prodělali, slabosti, které spolu sdílíme, přistřihnu je podle obecného vkusu a podle modelu dnešního člověka, tak jak bují ve mně i v ostatních. Zhotovím z toho portrét, který zrcadlí všechny a nikoho. Zkrátka masku, která dost připomíná karnevalové škrabošky, zároveň výstižné a zjednodušené, před nimiž si říkáte: Okamžik! Tohohle odněkud znám!' Když je portrét hotový, jako například dnes podvečer, předvádím ho s žalostným zoufalstvím: Podívejte se, ta hrůza! A takový jsem já!' Obžalovací řeč končí. A přitom se portrét, který předkládám svým současníkům, stává zrcadlem."
Klenot (nielen) francúzskej literatúry.