Pád Cařihradu
Mika Waltari
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/35545/bmid_pad-carihradu-w5s-35545.jpg
4
423
423
Podtitul: Deník z času dobytí Cařihradu r. 1453 Barvitá románová freska líčí životní podmínky lidí, jejich myšlení, mravy a předsudky ve středověkém středisku východní civilizace – Cařihradu v roce 1453. Náboženské spory jsou tu především spory politickými a skrytým bojem o moc. Román je psán formou deníku mladého muže, který nedokázal odhalit skutečný smysl své životní pouti a zahyne při obraně umírajícího města. Umírá i jeho životní láska, dcera předního byzantského úředníka, která se obětuje v naivní víře pro své město i za čest rodu, v němž nechyběla zrada.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1975 , PráceOriginální název:
Johannes Angelos, 1952
více info...
Přidat komentář
Tak co se týče postav, mám mnohem radši revizora elektrických drah města Prahy, Gustava Anděla, než tadyhle toho Honzu Anděla. Je mi úplně fuk, jestli se narodil s purpurovejma škrpálama. Já se na rodil bos, a dodnes mám holej zadek.
Waltariho mám moc rád a při recyklaci knihovny kouknu i do toho, co rád tolik nemám. A paměť mi taky slouží asi jako tužkový baterky od nás z večerky. Opráším si tedy pár věcí, který se braly v dějepisu na základce. Nechtěl bych úplně bejt v Cařihradu tou dobou. Teda vlastně tou dobou bych nechtěl bejt vůbec nikde.
Anděl tam bydlí od tý doby, co zdrhnul od sultána a tuší, že bude průser. Akorát se úplně nechce zachránit. Je totiž skoro stejnej, jako hodně hlavních postav z Mikiho knížek. Skoro všechny jsou vzdělaný, fungujou jako kapesní překladač, získají si dobrý postavení, padaj na držku z velký vejšky a jako Forrest Gump, se nachomejtnou ke spoustě událostem. Jsou trošku otravní, více naivní a taky si vždycky nabrnknou dost podezřelou ženskou, která z nich vycucne kromě prachů a postavení i sebeúctu. Ale když to ty pani rozjedou, tak si Mikiho postavy řeknou žjóva, to je přesně to co hledám ty vole! Radši by si měly říct hrome!
Já ty lidi mám většinou rád, ale tadyhle Anděl je takovej divnej brouk, kterýho bych nejradši zaklapl zpět do knížky. Otravnej a nesympatickej parchant. Možná to bylo i tím městem, který to úplně dojebalo tím, co v něm hnilo za národy. Turek klepe na dveře Tlustou Bertou, ve volným čase si dává hašiš a co se děje na hradbách? Já chci prachy a chci o všem rozhodovat, protože jsem Řek. Smrdíš Řeku! Drž hubu Janovane! Pomozte nám. Sereme na vás z vysoka, protože my jsme Benátčani a tohle je váš rajón. Pochopitelně se podráží, uplácí a bonzuje. Fakt jsem věřil tomu, že sultán nebude muset hnout prstem, protože na hradbách se všichni pohádaj a nějakej podrazák jim nakonec otevře bránu. Akorát ten co chodil a hledal místa, kde se podkopávaj Turci, byl frajer. Ale to byl i sután, jak to skoulel s honorací z Cařihradu. A abych tolik nekřivdil Andělovi, musel si to slušně srovnat v makovici, aby to se vztyčenou hlavou dotáhl na poslední stránky.
Je to z důležitý doby, kdy něco končí a něco začíná. Řekové a Římani balej s ostatníma troubama svačiny, kufry a zavíraj krám, kterej se jmenuje Byzantská říše. V Istanbulu tou dobou otevírá svojí první pobočku první Istanbul kebab a přeživší, kterým je umožněno zůstat a žvýkat, si tak mezi prvními můžou objednat čerstvou štangli, velkou jako roura od kamen, s česnekovou omáčkou, sýrem a papričkama. Proč se tohle nikde nepíše? Je to samej sultán, císař, obléhání a výstřely z děla. Omlouvám se za sprostý slova, ale nahrnula se mi krev do hlavy a pak to všechno lítá. Aby se mi nalila jinam, takový štěstí nemám.
Zatímco u Waltariho Sinuheta a Etruska se četla kniha prakticky sama už od první stránky, tady jsem měl zpočátku celkem problém se do knihy nějakým způsobem začíst. Přikládám to však historickému období, do kterého je zasazen děj (ano, se středověkem nejsem zas takový kámoš jako se starověkem) a místy až fanatickému chování Jana Angela, které mě místy lehce iritovalo. Dobré dvě třetiny knihy jsem si říkal, že výsledné hodnocení bude spíše průměrné, ovšem posledních více jak 100 stránek bylo naprosto epických. Ve výsledku knihu hodnotím jako další zdařilé Waltariho dílo a jak už tady v komentářích někdo zmínil, dokázal bych si představit i přenesení knihy na stříbrné plátno.
(SPOILER)
!!! POZOR SPOILERY !!!
S Cařihradem jsem padala skutečně dlouho a vůbec tomu neprospělo, že kdykoli jsem si na titul jen vzpomněla, spustila se mi v hlavě píseň Istanbul not Constantinople. Knihu jsem začala číst po dočtení Jeho království (v lednu !) a nebyla s to se donutit ji číst a dočíst. Nakonec zvítězila má čtenářská čest a fakt, že se v knihovně už nebezpečně blížím asi sedmému vypůjčení, takže jsem se před dvěma dny zařekla a zdolala druhou, zatím nedočtenou polovinu. Ne, že by to bylo psané zle, ba naopak, byl to Waltari, jak jsem ho poznala: krásný jazyk, hodně úvah a myšlenek, vnitřní boj hlavního hrdiny, nejrůznější kontrasty, propracované historické pozadí. Přesto jsem se ale mnohokrát přistihla při tom, co se mi běžně nestává, a totiž že jsem sice přelétla řádky očima, ale vůbec si nezapamatovala jejich obsah. Po celou dobu se mě zmocňovala jakási ospalá malátnost, která byla ze stránek knih cítit i z města blížícího se ke svému konci. Dusno, horko, ospalost a zdánlivá nečinnost, nenápadně narůstající napětí; v pozadí lze tušit čím dál zřetelnější hutný bouřkový mrak.
Pominu-li nádherné filozofické úvahy a dialogy mezi postavami, z hlediska děje se vlastně velice dlouho nic nedělo a jako čtenář jsem si tedy pouze kladla otázku, zda Jean Ange dobude Annu Notaras dříve než bude dobyto město.
Ač jsem jí v mnoha momentech rozuměla, zejména při jejích apelech jako ženy, která touží po životě a nechápe mužskou potřebu cti a něčeho vyššího, Anna mi přišla přespříliš rozmarná. (Uznávám však, že nebyla tak protivná jako jiné Waltariho postavy. Člověk si až musí klást otázku, jaký typ ženy byl pro něj jako pro muže osudovým?)
Bylo mi jasné, že s Konstantinopolí to nedopadne dobře, třásla jsem se ale při čtení o osudy hrdinů a doufala v jejich šťastný konec, i když vše hovořilo proti němu. Jan Angelos do poslední chvíle bojoval se svým přesvědčením, což mi dávalo naději. Zvítězí láska k ženě a utonutí v jejím těle nad jeho vírou a sliby? Kdyby ne, doufala jsem alespoň v záchranu jeho manželky. Dočteno před několika okamžiky a po přečtení na mne padly tíživé chmury. Nejen pro závěrečné drancování a Mehmedovo jednání vítěze (přestože nás před ním hlavní hrdina mnohokrát varoval).
Temného anděla jsem nečetla a nemyslím, že by mi to bylo ku škodě. V knize jsem se úmyslně nesnažila hledat analogie, četla ji jako historický román a "svědectví doby" (pokud lze něco takového napsat o knize, která vznikla o 5 století později) a lituji, že jsem ho nečetla v době VŠ studií, kdy nám doktor Drška o popisovaných událostech přednášel.
Středověk pro mne nekončí objevením Ameriky, ale pádem Konstantinopole. Coby dítě dnešní doby, nejvíc mi bylo líto Němce Granta, do něhož jsem se ze všech postav nejvíce dokázala vžít.
I když to nemohlo dopadnout jinak, a ani nemohlo být jinak napsáno, jako čtenáři i člověku mi palčivě chybí i kdyby klamná naděje a katarze. Jane Angelosi, já věřím, že se vrátíš a znovu do hnědých očí pohlédneš.
Waltariho historický román odehrávající se v kulisách Konstantinopole obléhané tureckými vojsky roku 1453. Příběh, jak je u Waltariho zvykem, je zalidněn skutečnými historickými osobnostmi nejen vysoké světské a církevní politiky, ale i světa armády. Pokud chce čtenář pochopit církevně - politické intriky, odehrávající se na stránkách knihy, měl by se aspoň v hrubých rysech seznámit s politickou situací pozdní Byzantské říše, protože tyto události z velké části motivují jednání jednotlivých postav. Jde zejména o tzv. Florenskou unii, formálně podřizující východní ortodoxní církev papeži, kdy tento akt byl vnímán běžným lidem jako zrada skutečné víry a mnozí, i vysoce postavení lidé věřili, že pod tureckým protektorátem bude možno uchovat čistotu pravé víry, neposkvrněnou západním křesťanstvím. Ve městě se nachází i množství katolíků, připravených bránit město, kteří ale mají v případě porážky Turků vlastní politické a soukromé plány. Odtud tedy plyne politické napětí uvnitř Konstantinopole, v té době jediného pozůstatku kdysi mocné Byzantské říše. Do této atmosféry přichází Jan Angelos, vzdělaný muž tajemného původu. Ví se o něm pouze, že jako křižák padl do zajetí a stal se tureckým otrokem, ale dokázal si svou inteligencí vybudovat postavení sultánova důvěrníka. Nikdo mu úplně nedůvěřuje. Jeho tajemství se vyjeví postupně. Sledujeme milostný vztah, který navázal s Annou Notaras a který ho vede k myšlenkám o smyslu jeho života a víry a přestože nebo spíš právě proto, že ví, že nový sultán je ztělesněním nového typu člověka, člověka nového věku, pro kterého staré hodnoty nic neznamenají a vše podřizuje vůli po moci, spojuje Jan Angel svůj osud s umírajícím světem. Konstantinopol je místem, kde starý svět zemřel.
Příběh lze chápat i nadčasově a metaforicky, kdy starý, strnulý řád je převálcován novým, mladým a energickým světem, ale často taková změna není k lepšímu a rozpad starých tradic přináší ztrátu, nejistotu a vykořenění. Nežijeme i dnes v takové Konstantinopoli?
Upřímně, kniha se místy četla dost těžce, zejména tam, kde se diskutovalo o filosofických otázkách. Nevím, jestli to bylo třeba překladem, s knihami v překladu Marty Hellmuthové jsem problém s pochopením neměl. Také mi docela chyběl rejstřík s vysvětlivkami pojmů, které by pomohly s pochopením reálií a zasazením událostí do kontextu, tak jak jsem zvyklý u ostatních Waltariho knih, např. Egypťan Sinuhet a další. I to by mohlo vést k většímu požitku z knihy.
Waltari je moje srdcovka, mimo skvělých románových zpracování mi vždy svými historickými romány rozšíří dějepisné znalosti. Pád Cařihradu mi z jeho knih, které jsem četla (Etrusk, Egypťan, Jeho království) přišel zatím nejslabší, ale i tak vás poutavě uvede do děje zániku Byzantské říše a velkolepé bitvy mezi Turky a křesťany.
Opět na závěr nelze nezmínit, že Waltariho považuju za jednoho z nejvelkolepějších klasických spisovatelů pro převedení jeho neuvěřitelných znalostí do literárních pokladů.
Kniha popisuje jak historické události, tak i osobnosti 15. století žijící v Cařihradu. Náboženskou rozhádanost ve městě ...
Hlavní hrdina Jan Angel je zajímavý patron, má 40 let, ale ve spoustě názorů a nejistotách se chová jako 20letý mladík. Zamilovaný do Anny Notaras nechápe, že Anna má své sny a přání. Vždy se pohádají pro nějaký vyšší cíl, urazí, každý odejde svou cestou, aby se po čase opět sešli, oba ustoupili ze svých ideálů a tak stále dokola. Jan stále hledá smysl života, zaštiťuje se křesťanstvím (latiník), aby se pak nechal pokřtít pravoslavným knězem ...
Asi mi stačilo si knihu přečíst jen jednou :-)
Krásná kniha, jako všechny od Waltariho. Doporučuji přečíst všem, kteří si chtějí rozšířit vědomosti z tohoto smutného období. O pádu Konstantinopole toho totiž velká část populace ví, podle mě, velmi málo.
Byzantský středověk, doba krutá, krvavá, zlá, zmítaná v lidské podlosti, hamižnosti a uzurpátorství. A i v takovém prostředí a době, lze potkat - najít blízkého člověka, věřit v něco lepšího jako je třeba láska, věrnost, statečnost, přátelství...
Opravdu mistrovsky Mika Waltari, podal ve svém románu Pád Cařihradu mohutnou fresku, končící jedné doby.
Tato kniha má v mé knihovně zasloužené místo i dnes.
Od začátku absolutní pocit, že takhle jsem autora ještě nikdy nepotkala. Kdyby se mělo těch čtyři sta stran převést na plátno, byla by z toho válečná akce, banální love story nebo nic. Takhle to ale bylo postupné rozkrývání, dusno umocněné omezeným místem a časem, úzkost z existence na zemi i na věčnosti, a hlavně otázka: je Jan Angelos tím, kým jsem si od začátku myslela? Byl, to mne ani nepřekvapilo. Ani závěr nepřekvapil, všichni jsme ho od první strany čekali. Jen způsob, jak se k němu dobereme, byl strhující, v každé rovině vášnivý a bolestivý, a proto mne možná ta knížka tolik překvapila...
Po dočtení Pádu Cařihradu mám podobné pocity, jaké jsem měl v patnácti letech po přečtení Quo Vadis: nadšení, stísněnost, vědomí lidské krutosti, malosti a zároveň uvědomění uzavřenosti lidského světa, ze kterého vystupují snad jen láska a nesmyslná krutost jako ne- či nad-lidské schopnosti.
Pád Cařihradu je historický román v nejlepším slova smyslu. Vypráví příběh člověka a jeho lásky v neustále se zhoršující situaci Cařihradu při obléhání Osmany v roce 1453. Člověka, který mnohé poznal, mnohé zažil, ale nyní poprvé poznává opravdovou lásku - bláznivou, rozhněvanou, odpouštějící, nechápanou i vášnivou.
Příběh o tom, jak dva lidé nacházejí lásku v dobývaném městě, zní jako ideální podklad pro rozehrání laciného románu plného levných klišé, romantického patosu a prvoplánové krvavosti. Waltari ale nesklouzává k ničemu z toho. Místo toho do románu věrně vnáší nejen dobové reálie 15. století, ale také teologické otázky, které tehdy točily kormidlem světa, a prostupuje ho poetickým jazykem a filosofickou hloubkou.
Bylo zvláštní číst tento román v aktuálním kontextu války na Ukrajině. Právě kvůli (nechce se mi říkat "díky", ač by se to zde hodilo) němu vnímá čtenář daleko živěji pocity a dojmy, které obránci města prožívají: nevěřícnost, že by se něco takového jako válka a utrpení mohlo opravdu stát; vracející se naděje na nečekané vítězství; pomalu se plížící zoufalství; krutá realita utrpení a hrůzy; nevěřícné zastavení se nad nesmyslností a neuvěřitelností lidské krutosti. To vše Waltari kreslí, aniž by to musel pojménovávat. Pocity prosakují skrze postavy a stránky a klišé, které říká, že lidé procházející se po zablácených ulicích východního města před necelými 600 lety byli úplně stejní jako my dnes, se pro čtenáře stává prožitou realitou.
Přidávám se k těm,kteří knihu nedočetli.
Ze začátku jsem byla nadšená stylem psaní,přišlo mi to jako báseň . Potom mi chování Anny začalo lézt na nervy a popis příprav na rozhodující bitvu mě přestal bavit.
A tak jako mnohokrát v poslední době jsem si řekla,proč se trápit nad knihou,která mě přestala bavit,když je tolik jiných čekajících k přečtení.
Když jsem dočítal Temného anděla, chyběla mi na závěr jen malá tečka, která by to uzavřela. To jsem ale netušil, že celý román Pád Cařihradu je vlastně takovou tečkou. Kupodivu ale tečkou za dílem, které asi mělo zůstat nepublikované, což soudím z toho, že Temný anděl, ač Pádu Cařihradu předchází, vyšel až posmrtně. V Pádu Cařihradu je na začátku plno retrospektivních vyprávění ke klíčovým situacím, které hlavní hrdina v Temném andělu prožil a autor o ně zjevně nechtěl postavu v Pádu Cařihradu ochudit (naopak jiné klíčové události, jako byla třeba jeho první láska v Cařihradu, si hrdina v Pádu Cařihradu kupodivu vůbec nepřipomíná). Jsou tu ale i odkazy k událostem, které v Temném andělu nejsou a dokonce se tu ukáže i pár podstatných tajemství, které nám o sobě hlavní hrdina v Temném andělu zatajil. Ten vztah obou románů je poněkud záhadný a s odstupem mohu říct, že mě sice dráždil a provokoval, ale současně i bavil. Svým vztahem ke svému předchůdci totiž Pád Cařihradu dostává zvláštní dynamiku. Přitom vývoj hlavního hrdiny je zcela pochopitelný, je to pořád on a vlastně by mě zajímalo, jestli čtenář, který začal číst Pád Cařihradu bez Temného anděla si vůbec může hlavního hrdinu oblíbit, naučit se ho mít rád a chápat ho. Ale teď už konečně k románu samotnému. Waltari mě opět nezklamal, vylíčení poměrů v obleženém a dobývaném městě je skvělé a také i tady je řada nezapomenutelných obrazů a situací, které jsou jakoby prozářené mystickým světlem. Moc se mi líbilo, jak bytostně je tu propojen život a smrt města s hlavním hrdinou. Jako by i jeho duch stále dlel nad dnešním Istanbulem... Líčení událostí je historicky velmi věrné, jak se ukázalo, když jsem si k četbě vypůjčil i pěknou publikaci Konstantinopol 1453 (z edice Válečná tažení) plnou fotografií, starých vyobrazení a map (což všem budoucím čtenářům velmi doporučuji). Zajímavé je, že Waltari dobytí Konstantinopole pojal jako předěl dvou epoch (doba ideálů vystřídaná dobou opojení mocí a totalitarismem), i když ve skutečnosti uvadající Konstantinopol po osmanském dobytí začala opět významně vzkvétat a stala se otevřenou multikulturní a mezináboženskou křižovatkou. Na takovou autorskou stylizaci ale měl Waltari, zvlášť po čerstvé zkušenosti se sovětskou invazí do Finska, samozřejmě nárok. Čtenářský zážitek bohužel utrpěl vinou knihokazů z nakladatelství (vyd. 2003), kteří považovali za nutné veškerý děj včetně všeho, co čeká a nemine hlavní postavy, převyprávět rovnou na přední chlopni obálky. To je neskutečný spoiler, který je ze strany nakladatelství nepochopitelnou podpásovkou. Kdyby místo toho knihu vybavili mapkou Konstantinopole nebo aspoň opravili časté překlepy v sazbě, udělali by lépe. Závěrem stojí za zmínku, že knihu jsem začal číst shodou okolností v době, kdy Putin vtrhl na Ukrajinu a začal ji dobývat. To, jak se historie opakuje, mě až děsí. Úplně mě mrazí, když se hlavní hrdina loučí s latinskými loděmi prchajícími z dobytého města: "Dovezte křesťanskou zvěst o smrti! Rozechvějte Západ! Po nás jde na řadě vy! Nevidíte temnoty, které se vám v patách řítí do Evropy?" Už jen v tom, že lze do knihy projektovat nejrůznější soudobé události, svědčí o jejím nadčasovém poselství.
Odposlechnuto jako audiokniha a byl to boj. Kdybych měla v ruce knihu, tak skončí na hromádce nedočtených knih. Příběh ani hlavní hrdina mi nesedli. Jan Angel byl neskutečně ukecaný a otravný společník, který jen filozofoval. Sám název knihy čtenáři/posluchači prozradí konec příběhu, a vy víte, že to nemá jiného konce. A tak si říkáte, že aspoň ten děj bude za něco stát, dá vám něco, co ve vás zůstane nějakou dobu. A ono nic. Jediné, co jsem nečekal byl konec Anny Notaras. Tam jsme čekala úplně jiný vývoj a osud hrdinky. Myslím, že jsem byla z nadcházejících událostí stejně deprimovaná jako obyvatelé Cařihradu. Jen to mé zoufalství mělo zcela jiný důvod.
Tak bohužel, dnes to někde na straně 85 (kam jsem se dostala po 3 dnech, kdy jsem se ke čtení vyloženě nutila) vzdávám. Pokud čtenáře baví zdlouhavé filozofování a děj plynoucí jako tekoucí med...směle do toho. Kniha určitě nabízí zajímavý pohled do tehdejší situace, pomalu se plížící zmar a zánik jednoho města a civilizace, ale čtení je hodně náročné a osobně se dál trápit nehodlám. Navíc když samotná anotace nabízí spoiler.
No jo, jeden s mých oblíbených autorů... že je nositel Nobelovky? Hmm, dovné. Ti se totiž na rozdíl od Waltariho většinou nedají číst... Tak, kdo nezná tuhle knížku, měl by se podívat alespoň na jeden seriál na Netflixu. Je turecký (nééé ... století to opravdu není) a je to taková kombinace filmu a vyprávění historiků. Dobrá práce.
Tak honem, dejte se do toho. Mika nikdy nezklame.
Na Sinuheta mám z detstva dobré spomienky, tak som sa rozhodol rozšíriť si obzor o ďalšie Waltariho dielo... jeden rytier chce padnúť pri obrane "svojho" mesta, ale predtým sa ešte rozhodne užiť si romancu s jednou vysokopostavenou kráskou... epické výjavy bitiek pri obliehaní sa striedajú s rozvláčnymi myšlienkovými pochodmi hlavnej postavy a s dialógmi, ktoré sice príliš nezaujmú, ale pomáhajú čitateľovi pochopiť, že ide o "talianské manželstvo" striedajúce vášeň s nenávisťou... čo tým všetkým chcel ale autor povedať ?... netuším...
Jedna z nejoblíbenějších knih od Waltariho, a že je na tohoto spisovatele spolehnutí – spolehnutí, že vám nenabídne jen dobrodružný (nebo probůh i romantický, milostný) příběh na pozadí historických kulis, který vás opustí (naštěstí) ve chvíli, kdy knihu zavřete (mnohdy předčasně). Pád Cařihradu zůstává vrytý do duše. Do té mé rozhodně - možná i proto, že ta dávná před-smrtná agónie a zmar posledního zbytku kdysi mocné říše se nám stále připomíná - již ne Cařihrad, ale osmanský Istanbul, stále i po stovkách let je to pořád osmanský Istanbul.
- - Nastal soumrak města. Tatam byla zář porfyru a lesk zlata! Vzdálila se svatost, vymizel zpěv andělských chórů. Zbyla jen touha těla a smrt srdce, chlad, apatie, lhostejnost, obchodnická touha, politická vypočítavost. Město bylo jak umírající tělo, z něhož unikal duch. … Černé jazyky noci krouží nad městem. Stíny noci se snášejí i nad jinými zeměmi Západu. - -
Zpráva o posledních měsících před konečným spuštěním opony za dávnou mocí a slávou Byzantské říše je podávána formou deníkových zápisků. Zápisů muže, který již mnohé zažil, zklamání především a přichází do umírajícího města bojovat a padnout při jeho obraně. Záměr spojit svůj život a smrt se životem a smrtí města mu poněkud zkomplikuje láska; kupodivu tento motiv až tak nevadí – jednak proto, že hlavní hrdina se poněkud vymyká typickým Waltariho „truhlíkům“, co se volby žen týče, - jednak proto, že rozvíjející se vztah a vzájemné dialogy, respektive pře, mileneckého páru nenudí, ať se týkají náboženských rozdílů mezi „latinci“ a Řeky, nebo čistě rozdílného pohledu muže a ženy na válku a hrdinskou smrt.
- - Nahá se vzpřímila v posteli a vztyčila svoji krásnou hlavu. “Měj touhu jen po neviditelné cti a bytí! Já jsem žena, jen žena. Nemáš mi co dát! Žádný domov, žádné děti, ani noc, v níž bych se probudila stará a znavená a cítila se v bezpečí vedle tebe, dýchajícího v mém lůžku. Mohla bych se tě dotknout, políbit tvé svraštělé rty. To by bylo štěstí. Ale toho mi nedopřeješ pro svoji nerozumnou touhu po cti. K čemu je smrt, když připraví o dobro života? Kdo ti poděkuje? Kdo si na tebe vzpomene, až budeš ležet v krvi na zemi a prach bude pokrývat tvůj obličej? Tvá oběť je tak zbytečná, až mě jako ženu přivádí k pláči!” - -
Deníkové zápisy začínají prosincem roku 1453, přibližují každodenní život města, očekávajícího neodvratný příchod nepřítele; města, které ještě slabě doufá v příchod posil, v zázračný zásah nebes; města, které se dočká – dočká se příchodu nespočetné armády nevěřících a zahájení bitvy, jejíž tragický výsledek je předvídatelný. Deníkové záznamy přiblíží i vzpomínky, nejen osobní, ale i všeobecné memento. Memento o tom jak končí neschopnost křesťanské Evropy překonat malicherné rozpory a postavit se jednotně a nezištně společné hrozbě. Úzkoprsost na straně latinců i Řeků, jejich směšně tragická neochota ke kompromisu, slepota Západu k nebezpečí a zrada křesťana na křesťanu jsou, vedle větších počtů, dokonalejších zbraní, odhodlaného vládce, tou největší výhodou Osmanů. Neveselé a skvělé líčení zklamání a pádu nepočetných idealistů, naivně věřících v jednotu Západu a Východu; povědomý report o osudném podcenění hrozby, o až přílišné ochotě k vyjednání či dokonce spolupráci s ďáblem; skvělá a pochmurná předpověď o podobě vladařů budoucnosti v osobě cílevědomého sultána Mehmeda. Kniha, jejíž každá věta upomíná na věčnou nepoučitelnost člověka, na opakování historie, která je vším jen ne matkou moudrosti.
- - Viděl jsem před sebou vzrušením rozpálené líce sultána Mehmeda, viděl jsem jeho žlutavé, zdivočelé oči, … Z koránu zná zpaměti vše, co se hodí jeho úmyslům. Křesťany, kteří dobrovolně vstoupí do jeho služeb, nenutí k islámu. On sám - on nevěří v nic. On, se spokojuje, že je knížetem tohoto světa. … “Mehmed není člověk,” opakoval jsem. “Snad je andělem temnot, snad je tím, co přichází. Má v sobě všechna znamení. Nechápej mě špatně” dodal jsem spěšně. “Jestliže je člověk, je novým člověkem, člověkem, před nímž se ještě nikdo nenarodil. Začíná novou dobu, která vychovává jiné lidi než dříve, jemu podobné - vládce země, vládce tmy, kteří ze vzdoru a pýchy opovrhli nebem a ovládli zemi. Nevěří ničemu, co si nedokáží svým zrakem a rozumem. Ve svém srdci neuznávají žádné lidské ani božské zákony, protože účel je jejich jediným zákonem. Žár i chlad pekla vynášejí na povrch země a nutí jimi přírodu, aby jim sloužila. Neobávají se nekonečnosti moře ani výše nebes. A když si podmaní zemi a moře, zhotoví si ve své zdivočelosti křídla, aby vzlétli na hvězdy a podrobili je, aby sloužily jejich vůli. Mehmed je prvním z těchto lidí. Jak myslíš, že bys mu mohl odporovat?” - -
- - “A co západní země?” stále se ptal. “Unie?”
“Západní země - spolu s Cařihradem se propadnou do tmy i západní země. Cařihrad je poslední svítilnou naděje křesťanstva. Když připustí, aby vyhasla, samy rozhodly o svém osudu.”
“A jaký je osud západních zemí?” naléhal.
“Tělo bez duše,” řekl jsem, “život bez naděje, lidské otroctví, tak beznadějné otroctví, kdy otrok neví, že je otrokem. Bohatství bez radosti, nádhera bez schopnosti požívat. Smrt duše!” - -
Náročné dílo, které pro větší požitek z četby vyžaduje znalost historického, náboženského a částečně filosofického kontextu – nebo alespoň ochotu čtenáře si kontext „dostudovat“. Jen tak bude uvažování postav, které měly své reálné předobrazy, pro čtenáře uvěřitelné a hlavně pochopitelné. Waltari se pustil do náročné látky, jejímuž nastudování musel obětovat neskutečné množství času. Potud klobouk dolů. Co mi nesedlo, jsou časté patetické promluvy všech postav, poněkud složitý životopisný konstrukt hlavního Hrdiny (který navíc musí být u všeho podstatného, co se ve městě šustne, aby to mohl zapsat do deníku), milostná zápletka (mám tě ráda X nemám tě ráda) a příliš idealistické osobní motivace pro jednání většiny zúčastněných (nemohl by aspoň jeden prostě jen nesnášet Turky, chtít se jim třeba pomstít a dát zkrátka průchod přízemnějším, zato lidštějším pudům?). Na druhou stranu – tíseň obyvatel, kteří se nemohou zachránit před blížícím se utrpením, na mě zapůsobila silně. A přiměla mě přečíst si o tématu víc, takže díky.
(SPOILER: Ale proč musel autor nechat Annu mnohonásobně zapíchnout, když reálně tehdy stačila odplout, to nechápu.)
„Jsem Řek a bojuji na straně svého města, dokud bude možnost udržet samostatnost. Ale nepřipustím, aby se Cařihrad dostal do moci latinců. To by znamenalo mrhání našimi posledními silami, desetiletí trvající vražedné bitvy na pomezí Evropy, a to jen pro dobro latinců. Unavili jsme se z Evropy, máme již dost latinců. Vedle latinských barbarů jsou Turci vzdělaným národem, dědici arabské a perské vzdělanosti. Sultánova vláda pozdvihne Cařihrad do nového rozkvětu. Z rozmezí mezi Východem a Západem Cařihrad bude zase ovládat svět.“
Čtení pro mě bylo značně deprimující. Nevím proč, ale k Byzantské říši a ke Konstantinopoli mám blízký vztah. Přitom mě k nim nic nepoutá. Možná je to nějaký sentiment z dospívání, možná lítost nad tragickým osudem.
Takže mě to zdeptalo. Nemůžu tomu upřít značnou emoční působivost. Jenže se mi to nelíbilo. Tady se deníková forma nepovedla. Uvedení do historie skrze myšlenkový svět hlavního hrdiny bylo hrozně nezáživné.
Nedivím se, že to někdo odloží. Je jasné k čemu vše směřuje, ale v první polovině knihy se prakticky nic neděje. K popisu toho, proč selhala jednání Západu a Východu se deníkové zápisy nehodí.
Kvůli osobnímu popisu byl v popředí fatalismus hlavního hrdiny a jeho osudový milostný vztah. Kdo očekává dobývání města, těžko překousne filozofické a náboženské debaty. Kdo historii, tomu bude vadit milostná zápletka.
Samotné obléhání Konstantinopole začíná až ve druhé polovině a kniha se radikálně mění. Konečně se začne něco dít. Náhle je neuvěřitelně napínavá a čtivá. Jak dobývání hradeb pokračuje, příběh silně graduje.
Jenže fiktivní hlavní hrdina mi vadil. Jeho víra a náboženské prožívání působilo fanaticky. Pokud to měla být nějaká mysteriózní rovina, tak mi to úplně uniklo. To kdyby byl hlavní hrdina třeba Giustiniani. Nebo jiná historická postava. Nebo aspoň někdo normální. Nudná první polovina a hysterický představitel zbytečně snižují jinak velmi intenzivní zážitek.
Jako příběh o dobytí Konstantinopole to u mě selhalo. Dějové linie, které generují napětí končí několik desítek stran před koncem. Zbytek knihy jsem tak četl bez zájmu a vůbec nemám potřebu číst to znovu.
Pokud hledáte nějaký dobrodružný román, doporučuji se knize vyhnout. Tohle je náročnější. Je to hlavně pro ty, kdo si chtějí zasadit pád Konstantinopole do širších souvislostí a zároveň ocení nadprůměrnou věrohodnost.
Taky mě překvapilo, že Waltari se sice inspiroval skutečným deníkem reálné osoby, ale v některých ohledech si historii upravil. Beru to spíš jako zoufání nad úplným koncem tisícileté říše. Romantický vztah tomu jen přidává na emocích. Bylo to silné, ale dějově příliš nevyvážené. 80%
Štítky knihy
křesťanství islám milostné romány finská literatura 14.-15. století války Turci Byzantská říše rozhlasové zpracování historické romány
Autorovy další knížky
| 2013 |  Egypťan Sinuhet |
| 2005 | Jeho království |
| 2004 | Tajemný Etrusk |
| 2002 | Krvavá lázeň |
| 2004 | Nepřátelé lidstva |
Krásná, smutná kniha o lásce, hrdinství a konci. Doporučuji číst s mapou Cařihradu z poloviny 15. století. Mika Waltari napsal skvělou knihu.