Pád výletního mola
Mark Haddon
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/354134/bmid_pad-vyletniho-mola-F0r-354134.jpg
4
42
42
Známý britský spisovatel napsal svou první povídkovou sbírku a rozhodně se u ní nudit nebudete. Ať už prožijete dobrodružný viktoriánský příběh, zabrousíte do žánru sci-fi, přehoupnete se do reality dnešního světa, nebo se zamyslíte nad morálním přesahem jedné z povídek, vždy budete ohromeni autorovým vhledem a pověstným empatickým vcítěním, díky nimž se i vy stanete součástí vyprávění. Postavy jsou většinou fyzicky odloučeny od svých rodin, ale zoufale touží po spojení. Příběhy se tak stávají meditací nad podstatou lidské osamocenosti, ale zároveň zkouškou, hledáním tenkých nitek, které lidské bytosti navzájem propojují. Všechno dění je protkáno strachem, beznadějí, nečekaným násilím a smrtí. Expedice na Mars se nezdaří, molo na pobřeží spadne, muž je uvězněn ve svém obývacím pokoji, žena zůstane opuštěná na malinkém ostrově uprostřed oceánu, dva chlapci objeví zbraň v krabici na boty, skupina dobrodruhů nalezne v amazonské džungli jeskyni netušených rozměrů, muž střelí cizince na Štědrý den do krku… Mark Haddon dokazuje, že je mistrem vypointovaného krátkého vyprávění a že jeho představivost je temnější, než jsme si mysleli. Šťastné konce tedy nečekejte.... celý text
Přidat komentář
Asi nejzvláštnější povídky jaké jsem kdy četla. Ale zároveň mě ta zvláštnost nutila číst dál a dál až byla najednou knížka přečtená.
Povídky, z nichž každá zatne do čtenáře drápek, ale pokaždé úplně jinak. Přečteme povídku, domníváme se, že jsme už autora pochopili - a ouha, další povídka nás zasáhne úplně nečekaně na jiném místě. Hned první povídka Pád výletního mola je chladně krutá reportáž bez emocí, čtenáře ale zanechá naopak emočně dost odrovnaného.
Každá povídka je navíc psaná trochu odlišným stylem, což u povídkového souboru jednoho autora možná poněkud překvapuje, na druhou stranu to podtrhuje odlišná vyznění jednotlivých příběhů.
A ještě k povídce Ostrov:
Tak to je už moje druhé literární převedení řecké pověsti o Théseovi a princezně Ariadné do reálného příběhu, proto mě zaujalo. To první je z mého dětství, jedna z těch opravdu povedených dětských knih, která nebyla už nikdy znovu vydána, což je velká škoda, protože to je mimořádně dobré čtení o starověké Krétě (Bohumír Fiala: Bronzová cesta).
Tady samozřejmě autor v duchu povídek s poněkud pochmurným koncem přitvrdil, princezna, jejíž jméno v povídce nepadne, zůstane na opuštěném ostrově za poněkud tragičtějších okolností a u závěrečné drsné scény se můžeme jen dohadovat, zda to má být ona svatba s bohem Dionýsem, jak předvídá starověká báje...
*
"Až bude později tuhle historku vyprávět, nikdo ho nebude chápat. Proč neutekl? Jeho kamarád měl přece nabitou pistoli. Bude ho opakovaně udivovat, jak špatně si všichni pamatují své dětství, jak do těch vyšisovaných fotografií, do těch sandálů, na ty židličky neustále promítají své dospělé já. Jako by rozhodování, vybírání či odmítání byly schopnosti, které si můžete osvojit stejně jednoduše jako zavazování tkaniček nebo ježdění na kole."
(povídka Pistole)
Mám slabost pro Marka Haddona. Jeho knihy nejsou prvoplánové, mnohdy nejsou ani optimistické ani prozářeny sluncem. A přitom se dokážou čtenáře mimořádně dotknout, tedy mne určitě... Ani u těchto povídek tomu není jinak. Jeho příběhy jsou často temné, plné neštěstí, ale i empatie a hlavně hlubokého pochopení autora...
Je fascinující, jak úsporný Haddonův styl dokáže prohloubit účinek toho, o čem píše. Pro mne to bylo doslova zhmotnění všech těch hrozných a nešťastných událostí i lidí, o kterých jsem četla. A přitom všem autor dokáže přesvědčivě využívat různorodých žánrů, pohybovat se v odlišných dobách i prostředích...
Haddonova sbírka povídek, zvláště pak povídka titulní, je skvělá. Zasluhuje si nejvyšší ocenění a samozřejmě doporučení.
Námětově pestrá sbírka povídek , která se vyznačuje přesvědčivostí a naléhavostí s jakou autor své příběhy zpracoval.
Mark Haddon mě opět přesvědčil o svých literárních kvalitách.
Devět středně dlouhých povídek. Všechny svým způsobem hororové. Po přečtení druhé jsem knížku odložila, zvedal se mi žaludek. Později jsem se k ní vrátila a četla. Horor za hororem. Ale super vymyšlené a super napsané.
Povídky nelaskavé. Nemilosrdné. To je asi úplně všeobsažné hodnocení. Každá z povídek je úžasně napsaná, v každé Mark Haddon dokazuje, jak mistrný vypravěč je. Co mi ale nesedlo, byl obsah a temnota všech povídek. Ze začátku jsem byla unesená, první dvě povídky mě dostaly úplně na lopatky. S přibývajícím počtem dalších povídek jsem ale už jen trnula, kdo a jak to odnese tentokrát. Asi v téhle době potřebuji spíš nějaké povzbudivější čtení...
Tak jsem si koupila zlevněného Haddona, abych ho měla komplet přečteného - a byla to síla. Hned první povídka mě vcucla, popisem atmosféry náhlé tragédie (té z názvu knihy) a lidských osudů s ní spojených. A to byl teprve začátek. U Ostrova jsem se rozhodovala, jestli mám vůbec číst dál... Vzhledem k době, kdy čtu, tedy před spaním, jsem se bála, že budou nějaké noční můry - a nebyly, tak jsem pokračovala, každý večer, až k poslednímu příběhu (a u něho jsem, po všech těch předešlých dramatech a v očekávání nejhoršího, nakonec byla šťastná za "aspoň, že tak"). Mark Haddon píše geniálně, nenudí, přibližuje nám nejrůznější prostředí a niterné pocity pestré řady hrdinů. Je mi jen hrozně moc líto, že to bylo tak smutné a často kruté čtení (ale zase si po tom přívalu neštěstí řeknete, že se máte vlastně dobře - tedy aspoň já jsem si to po dočtení pomyslela. Ale smutný to je až moc.)
Zajimave pocteni..
Kazda povidka je jina a kazda ve me zanechala takovou tu cernou tecku, nad kterou dlouho dumate a diky niz si knihu pamatujete, coz je spravne.
Pad vyletniho mola - hned zkraje takhle zhurta? Ok. 100%.
Ostrov - nevadil mi pribeh, ale styl psani alá je mi 12. 30%
Bunny - no to bylo miloucke, skoro na slzu. 90%
Zeleny rytir - nejak jsem nepochopila pointu, ze by Duch minulych Vanoc..? 80%
Pistole - cekala jsem vic. 60%
Datel a vlk - jooo, napinani jak na skripec. 100%
Dychej - 60%
Jak sli chlapci - ja bych se na ne vyprdla. 100%
Jez - ne kazdy kamos musi byt hned sympatak. 100%
Precteno diky ctenarske vyzve - mene nez 10 komentaru :)
V recenzi na iliteratura.cz Markéta Musilová hovoří o nemilosrdných povídkách. A tak tomu skutečně je. Jsou to takové malé romány, sondy do situací, při kterých se ošíváte a je vám trochu nepříjemně; o to víc se zakusujete do dalších a dalších stránek, přestože podivný pocit zůstává. Nejvíc mě zaujala hned první povídka, která dala název celému souboru. Počet nýtů, tun materiálu, mrtvých a uběhnutých minut, reportáž mě pohltila. Stejně tak absurdní Zelený rytíř, začínající typicky rodinnými nervózními Vánocemi bez většího očekávání, ale tenhle dojem je okamžitě a násilně přerušen nezvaným hostem... Bezesporu jedna z nejlepších povídkových knih, které jsem četla.
Jedná se o první knihu, kterou jsem přečetl od tohoto autora. V průběhu čtení jsem si myslel, že knihu ohodnotím nízkým hodnocením, ale nakonec jsem se rozhodl pro 3 hvězdičky. Kniha obsahuje 9 povídek. Některé povídky se mi líbily (např. Dýchej, Jak šli chlapci do světa, aby se naučili bát, Jez), jiné povídky mne bohužel neoslovily (např. sci-fi povídka Datel a vlk aj.). Povídky pojednávají o vztazích mezi lidmi, některé končí tragicky, u některých povídek je třeba se zamyslet nad závěrem.
Podle lákadel, která se vyskytují na zadním přebalu knihy, jsem očekával, že všechny povídky budou vynikající a čtivé a budou mne bavit, bohužel v mém případě tomu tak nebylo. Některé povídky mne nebavily a nudil jsem se, text jsem vnímal, ale do některých jsem se nezačetl. Z druhého hlediska některé povídky byly vynikající a vtáhly mne do děje. Jedná se o první povídkou knihu, kterou autor napsal. Celkově knihu hodnotím průměrně. Možná časem vyzkouším nějakou další knihu od Marka Haddona a snad se mi bude líbit více.
Chvílemi jsem měla pocit, že je to něco mezi reportáží, dokumentem či pouhým popisem a stejně mě všechny povídky oslovily a chytly.
Velké překvapení... Konečně kniha, jejíž příběh (v tomto případě příběhy) nekončí hepyendem, a přesto vám z ní není smutno. Možná díky tomu, že Haddon se dokázal vyhnout patosu a líčí děj někdy až příliš odtažitě a dokumentárně. Ale to mě právě dostalo, to spojení čistě pragmatického líčení s hlubokým příběhem...
"Každý okamžik je kulka, které jste se dokázali vyhnout, každý okamžik je nevyužitá příležitost".
Tentokrát Mark Haddon zabrnkal na temnější strunu.
Jeho první povídková kniha dokáže být místy velmi neúprosná, mrazivá.
Obsahuje devět příběhů - devět různých a zároveň tolik stejných světů.
A je fantasticky napsaná. Nekáže, nepoučuje, nevysvětluje...ale vy stejně víte, co chce říct.
Štítky knihy
povídky anglická literatura psychologické příběhy rozhodování osamělost tragédie mezilidské vztahy
Autorovy další knížky
| 2003 |  Podivný případ se psem |
| 2007 |  Problémové partie |
| 2014 | Červený dům |
| 2020 | Sviňucha |
| 2009 | Spudveč! aneb 70 000 světelných let |
Ve sbírkách povídek bývá zpravidla ta nejlepší zařazena jako první. V tomto případě tomu tak není. Vybrat nejzdařilejší je nadmíru těžké, všechny zaujmou nápaditostí. Potěší i různorodost námětů.