Paličova dcera
Josef Kajetán Tyl
Paličovou dcerou je Rozárka, dcera venkovského šumaře Valenty, který propil celý majetek. Rozárka slouží v Praze a přijela domů na pohřeb své matky. Zchátralý otec slíbí v den pohřbu Rozárku za hospodyni koňskému handlíři Podleskému; myslí si, že tak přijde k penězům na pití. Rozárka se však otci vzepře a vrátí se do služby do Prahy. Před odjezdem se ještě postará o útulek pro své dvě sestřičky u broukavé, ale dobrosrdečné tety Šestákové, otcovy sestry. Otec zatím ze zlosti, že mu Rozárka neudělala po vůli, zapáli svou chalupu a uteče do Prahy. V té době se vrátil do Prahy Pavel Kolínský. Kolínský byl kdysi ctitelem paní Šestákové. Valenta však nepřál tomu, aby si sestra vzala Kolínského - v Hamburku jej ze zášti hodil do moře. Pak jej ovšem hryzlo svědomí, že zahubil člověka; ale Kolínský se zachránil, dostal se do Ameriky a nyní se vrací společně s mladým indiánem Prokopem, kterého se ujal jako sirotka. V rozmluvě s Rozárkou se jí otec přizná, co doma provedl. Rozárka chce však otce zachránit, a proto prohlašuje, že to byla ona, kdo zapálil chalupu. Prokop však, který vyslechl, co Rozárka rozmlouvala s otcem, oznámí úradům, jak se věci mají a kdo je tedy žhářem. Rozárka je zdrcena. Kolínský se chce vrátit do Ameriky a teta Šestáková jede s ním. S nimi jede také Rozárka se svým Toníkem Jedličkou, aby za mořem zapomněla. ... celý text
Přidat komentář
Tylovo drama, které vypráví o tom, jak málo stačí lidem k tomu, aby si o jiném udělali svůj obrázek a odsoudili ho na základě neověřených informací ve stylu: jedna paní povídala. A také o tom, kam až to může zajít.
Dílo Josefa Kajetána Tyla se mi dostalo do rukou úplně poprvé. Nikdy jsem od něj nic nečetla a jen jsem doufala, že mi toto v podstatě náhodou vybrané drama sedne. A sedlo! Jak prdel na hrnec jak se říká.
S dramaty jsem nikdy neměla problém a vždy se mi četla dobře. Je to trochu jiné než číst klasický epický text kde je spousta popisů a čtenář si udělá lepší obrázek o tom, v jakém prostředí se děj odehrává a jaké jsou postavy. Dramata jsou v tomto o dost svižnější a čtení odsýpá, pokud je zápletka dostatečně chytlavá a dobře vymyšlená. U Paličovi dcery mě zaujalo už první jednání, kdy se ocitáme na hřbitově. Jasně, ne každý by to považoval za dobrý začátek, ale na úvod skvělé zajímavé a netradiční prostředí, které naláká k pokračování.
Postav je tu poskromnu a i když jsem se párkrát musela vracet na začátek, abych se podívala kdo je kdo, mezi těmi hlavními aktéry jsem se orientovala dobře. On ani ten děj není tolik složitý, aby se v něm čtenář během pár stran nezvládl zorientovat.
Paličovu dceru můžu jedině doporučit. Zajímavá zápletka a postavy dokonale vystihující charakter dřívějšího smýšlení lidí na vesnici a to, jak moc záleželo na tom čí, jste byli dcera a jaká pověst se s vámi pojila.
Paličova dcera nádherně odkrývá klepy a odsouzení, které lidé velice rychle mohou přijmout za své, ačkoliv jinak o věci vědí úplné ho*no. Jen by mě zajímalo, zda až takto marní skutečně lidé byli nebo vůbec mohou být. Přenášení špatného jména z rodiče na dítě? Pff, kdyby to tak fungovalo a z mýho fotra se na mě přenesly jen střípky pošramocení, tak už bych si v takový vesnici asi ani neškrtl (jak trefné slovo).
Jinak Paličova dcera pro mě není ničím nějak extra zajímavá, přesto, že to je k dnešnímu dni asi to nejlepší co jsem od Tyla četl. A skoro bych zapomněl na Krvavé křtiny...
Kniha je velmi čtivá. Tyl se zde zabývá sociálními problémy a mravními otázkami oné doby. Celou dobu je příběh velmi napínavý a je těžké se od něj odtrhnout. Jediným slabším místem je konec dramatu, který je dle mého názoru přinejmenším zvláštní.
Tyla zbožňuji, ale podle názvu bych spíše očekávala příběh dívky, jejíž otec šíří nelegální software.
Autorovy další knížky
| 1956 |  Strakonický dudák aneb Hody divých žen |
| 2004 | Erotomanie |
| 1958 |  Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka |
| 1932 | Rozervanec |
| 1954 |  Domove líbezný |
Drama se zabývá hlavně tím, jak mohou lidské předsudky ovlivnit (zničit) život jedince. Bylo to místy úsměvné, ale neřekla bych, že mě to něčím uchvátilo. Líbila se mi slova Antonína Jedličky:
Vy jste moje myšlénka, když ráno oči otevřu a vy jste moje myšlénka, když je večer zavírám."