Palladium
Boris Razon
https://www.databazeknih.cz/img/books/23_/231603/bmid_palladium-61Z-231603.jpg
3
40
40
Románová prvotina Borise Razona vyvolala živé debaty: klíčů k tomu, jak ji číst, vnímat a chápat, bylo totiž víc a poměrně odlišných. Pro jedny se autor svým autobiografickým románem zařadil do sousedství Lewisovy Alenky v říši divů či Homérova Odyssea, jenž doputoval až na práh Hádovy říše, pro jiné patřil prostě k těm, kteří už měli nakročeno na „druhý břeh“ a jimž se klikatými cestami díky lékařům a medicíně podařilo najít cestu zpět a podat o tom svědectví. Razonova „pouť duše“ pod vodou, ve vzduchu, na lodi či na lanovce mezi ohňostrůjci, děvkami, povstalci, piráty, samozvanými ruskými doktory či jakýmisi Anupy, psy vyprovázejícími na věčnost, je obdivuhodným dobrodružstvím imaginace.... celý text
Přidat komentář
(SPOILER)
Nedokážu ano vyjádřit, jakým způsobem mi tahle kniha vzala dech. A to jen proto, že mi před pár dny bylo diagnostikováno nepříjemné neurologické onemocnění, které nemá nijak valné vyhlídky.
S Borisem se tu setkáváme s coby mladým, sebejistým a život užívajícím člověkem, kterému se během pár dnů, které se později překulí v měsíce, změní život o 360 stupňů. Ocitáme se v jeho hlavě v jeho nejhlubším podvědomí, kde spolu s ním díky barvitému vyprávění zažíváme nejrůznější situace, které mnohdy znějí až absurdně. Nicméně lidská fantazie i podvědomí jsou schopny jakýchkoliv obrazů (vždyť stačí, jak si námi někdy hrají v našich snech). Ne vše lze vysvětlit vědecky a tak ani Borisovu proměnu charakteru zcela neurčuje boj s jeho onemocněním, které by se dalo v jistém smyslu pohledu nazvat darem (vždyť, jak jinak by poznal sám sebe z tohohle úhlu pohledu?!).
Nemůžu říct, že by mě čtení bavilo po celou dobu. Byly chvíle, kdy jsem si říkala, že je to vše už trochu moc přitažené za vlasy, ale nakonec si to všechno sedlo, jak mělo a dílky skládačky do sebe zapadly. I tak mě ale překvapila informace na konci knihy, že na doporučení francouzského nakladatelství byly některé části zkráceny.
Jinak ale je tohle pro mě nesmírně důležitá kniha - nejen proto, že ukazuje, že naděje umírá jako poslední, ale také proto, že mě zavedla do míst, která mi jsou zatím zcela cizí (i když jednu hospitalizaci na neurologickém oddělení mám už za sebou také). Jsem každopádně vděčná za to, že se mi dostala do rukou.
Mě to nějak nechytilo, mohlo z toho být něco opravdu neotřelého a silného, námět je to velmi dobrý, ale já se do toho nedokázal tolik ponořit. Možná to chtělo i více podnětů pro fantazii, této knize by neuškodilo kdyby byla delší a autor své toulání popsal lépe.
Na tuto knihu jsem se těšila hlavně díky anotaci, která slibovala velmi zvláštní druh čtení a to opravdu bylo. Chvílemi se mě kniha četla hůře, jelikož se týká nemoci, lékařství a toto téma mě zasáhlo silně, jelikož sama prožívám podobné strasti, ne ovšem jako hrdina, Kniha je velmi rozdílná než ostatní romány, ale seznamování s příběhem a tímto autorem jsem nevzdala. Žádné veselé téma čtenáře nečeká, hlavní hrdina prožívá peklo se svými zdravotními obtížemi, nemoci i přes jeho mladý věk. Děj chvílemi pravým vyprávěním se náhle mění v pacientově hlavě v představy, příběh, kde je hlavním tématem lékařství a pacient, který reálně popisuje vše co prožil. Kniha stojí za přečtení.
Co všechno se skryje pod důstojnou rouškou pravdivého svědectví. Boris Razon ve svých 29 letech prodělal poněkud hrůzný a nečekaný kolaps organismu, během nějž byl přibližně měsíc na jednotce intenzivní péče v blízkosti smrti, jehož příčinu se doktorům s jistotou nepodařilo vysvětlit. Po většinu času bylo jeho vědomí v říši horečnatých fantazií a během vzácnějších okamžiků probuzení bylo uzavřené v neovladatelném těle. V tomto rámci je Razonova kniha na prvních 100 stranách poměrně zajímavá svojí výpovědí o počátcích nemoci. Zbytek tvoří nebetyčně nudné fantasmagorické popisy, v nichž se jazykem spisovatele young adult dobrodružství autor grafomansky probírá každou minutou svého deliria. Styl odpovídá svému obsahu – japonské striptérky, ohniví mágové, komiksoví superhrdinové, ptačí lidé, vědmy a trocha soudobých událostí v podobě teroristů a násilných nepokojů na francouzských předměstích, to celé vznášející se na obláčku patetického kýče (toužil po dítěti a po lásce své krásné ženy, s níž byl ještě nedávno na pláži u moře, místo toho asi umře a čím si to zasloužil…). V tomto PALLADIUM skrývá pro některé snad relativní přednost, neboť text tak vyjma své stylistické a většinou i obsahové tuposti nevytváří vůbec žádné překážky a lze jej tedy číst velmi snadno a rychle. Zřejmě každý měl někdy v životě horečku a poté se podivoval nad tím, jaké roztodivnosti se mu při tom míhaly před očima; ovšem zdaleka ne každý poté považoval za nutné jakoukoli pitominu svého průměrnou obrazností obdařeného mozku zachytit na věčné časy a ještě to nazvat „palladiem“. Razon i řada kritiků se evidentně snaží, seč jim síly stačí, dát celému textu auru jakéhosi hlubokého svědectví a nejmdropují při tom Homéra, Lewise Carolla, Junga, Kafku, Borgese i kabalu. Bohužel zde žádné hodnotné analogie ve skutečnosti nejsou, čemuž napovídá i to, že zůstává jen u výčtu slavných jmen a u rady, aby si čtenář knihu nejlépe nějak jako zajímavě interpretoval sám. Kdyby se kdokoli předávkoval houbičkami či LSD a zažil bad trip, pravděpodobně by byl schopen zplodit něco na podobné úrovni – pokud by to byl navíc mladý a hezký intelektuál a octnul by se v blízkosti smrti, možná by se i jeho výplod dostal do užšího výběru Goncourtovy ceny. Jestliže bychom PALLADIUM považovali čistě za beletrii, pak se jeho halucinogenní vize od tisíců stránek fantastického braku liší zejména tím, že postrádají klasickou zápletku. PALLADIUM je ovšem prý cenné proto, že ukazuje „realitu“ – Razon tvrdí, že tohle všechno ve své mysli opravdu prožil a zachytil co nejvěrněji. Je-li tedy zachycení obsahu blouznivé mysli samo o sobě hodnotou (Razon tvrdí, že ve své knize odkrývá tajné světy, které mají reálnou existenci svého druhu a do nichž se ve svém stavu dostal), pak je cenná skutečně jakákoli fantazmagorie, jelikož přinejmenším střípky z tohoto „skrytého světa“ může stejně tak dobře obsahovat. Pokud jde jen o to, že při tom autor málem umřel, pak se zde oceňuje pouze patos. Kupříkladu W. S. Burroughs tenhle „tajný svět“ popsal mnohem lépe a radikálněji ve svém NAHÉM OBĚDĚ – prý si vůbec nebyl vědom toho, že jej napsal, jelikož se tak celé stalo pod vlivem heroinu – i z tohoto hlediska tedy Razon nic nového nepřináší, spíš naopak. Nehledě na mnohé jiné, kterým se do temnot lidského vědomí podařilo proniknout geniálně (jejichž některá jména se s Razonem neoprávněně pojí), dokonce často bez nutnosti skrývat se nešikovně za nároky autentického svědectví. Dále se s PALLADIEM často vzpomíná kniha SKAFANDR A MOTÝL, jejíž autor Jean-Dominique Bauby zažil podobně nepříjemný zdravotní stav. Jak známo, zcela enervovaný a tudíž nepohyblivý Bauby byl schopen komunikovat v čase mezi objevem, že vnímá, a svou smrtí, pouze mrkáním – celý román tudíž musel doslova namrkat. Domnívám se, že kdyby měl i Boris Razon svoji knihu namrkat, nejspíše by svoje PALLADIUM ještě dost přehodnotil.
Trochu náročné, ale rozhodně velice zajímavé čtení. Nevím, do jaké míry je autobiografická, každopádně se autor inspiroval svým vlastním příběhem.
Ústřední postavou Palladia je novinář Boris, kterého v pouhých 29 letech začne zrazovat tělo. Pořád ho něco bolí, má různé zdravotní problémy, kvůli kterým ho hospitalizují na ARO. Postupně ochrne. Přestává dýchat, musí být na přístrojích. Chvíli to s ním vypadá hodně bledě.
Ve vyprávění se prolínají pacientovy představy (blouznění?) se skutečností. Do příběhu jsou vloženy lékařské zprávy, výpisy z chorobopisu apod. A je to ,,fakt husté". Ke konci se představy víc a víc podobají skutečnosti. Ano, nemusíte se bát, Boris se z toho nakonec dostane. :) Palladium mohu jen doporučit!!! Sama si ho asi co nejdřív koupím, byla by škoda nemít doma tak povedenou knihu.
Basti06, ano, já jsem to dočetla!!! :)
Když jsem si přečetla anotaci ke knize, okamžitě jsem zbystřila, protože jsem z toho nebyla příliš moudrá. Ta knížka rozhodně vypadala divně a to pro mne byla výzva. Musím říct, že aby to někdo mohl přelousknout, musí na to být tak trochu nastavený a připravený, že to nebude jen tak. Já jsem rozhodně nelitovala, užívala si každou stránku, i když se za každým řádkem skrývalo velké vnitřní utrpení a zmatek autora, který všechno, co popsal, prožil. Smekám, že to pak dal dohromady a poslal to do světa, kde tomu ne každý bude rozumět. Knihu rozhodně hodnotím na jedničku a pyšně ji zařazuji do knihovny, odkud ji jednou budu moci vyjmout a půjčit někomu, kdo je na takovou náročnou četbu připravený.
Popis "ztráty tělesnosti" na počátku je opravdu velmi silný. Ta představa, že člověk vůbec necítí a nevnímá tělo, a to, že pak veškeré vnímání okolí nabírá zvláštního až "mimočasového" charakteru - to se Razonovi podařilo popsat velmi dobře.
Ta halucinační část mi ale přišla slabá. Takový plácání pátý přes devátý. Četl jsem jen něco. Dost jsem přeskakoval. Věřím autorovi, že to zažil, ale nějak mě to minulo, je to asi tím, že tohle jsou přeci jen hodně "duševně-intimní" záležitosti, které nelze nikdy úplně uspokojivě popsat. Taky mi to přišlo jako psaní na délku a na efekt, jako autorská obrazoborecká odyssea. Ale nevím, těžko to hodnotit.
Celkově ale slušná knížka se zajímavým tématem; určitě stojí alespoň za pozornost.
Dočetla jsem, ale nebylo to lehké. Bylo to zajímavé, ale znovu bych do toho nešla.
Chvílemi jsem byla vyděšená, co se někomu může odehrávat v hlavě.
Palladium
Sám sobě se divím ,že jsem tuhle míchanici představ a fantazmagorií dočet až do konce. S autorem samozřejmě soucítím a nemoc ,která ho zasáhla ,musela být něco strašného ,ale to co napsal se vůbec nedá srovnávat s takovými autory ,jako byl Lewis nebo Homér. Ke knize se určitě už nevrátím ,a naprosto souhlasím s komentářem od uživatele 3497299.