Palte mou duši
Luisa Ziková
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/500191/bmid_palte-mou-dusi-Ldl-500191.png
4
5
5
Luisa Ziková nenáviděla muže pro jejich mužství a ženy pro jejich ženskost. V její poezii najdeme osamění i převažující vědomí blízkosti smrti. Svět a motivy města vidíme často spojené s deziluzí, ironizuje maloměšťáctví i mondénnost uměleckého i pseudouměleckého světa. To vše pak doplňuje nepříliš jistým hledáním smyslu života, s čímž se váží i nezbytné propriety dobové: neurastenie, deprese, melancholie, narcismus, erotismus i sebevražda. Nechybí samozřejmě časté motivy choroby, kterou Ziková procházela, stejně jako dozvuky sentimentálního, a ještě vlastně pořád nezralého dívčího pohledu na svět.... celý text
Přidat komentář
Opájím se poezií s Opiem. Dybbuku se podařilo odprezentovat tajemství sebrané a ukryté. Zikova, ačkoliv jí nebylo umožněno se posouvat a zanechat za sebou více, si zaslouží místo mezi svými už jen tím, že se vůbec dochovala. Název první poloviny sbírky je Z chvil samoty, což se skvěle hodí, jelikož myšlenky v básních popsané, hýří poznáváním a hloubáním osamoceného člověka mladého věku. Její tvorba se v počátcích projevuje značně naturalisticky s občasnými prvky uvědomění si křehkosti života. Postupem dochází k proměně jak autorky, tak i jejího rukopisu. V druhé části, už souhrnně popsané Palte mou duši!, jsou rytmické verše nahrazeny v nerytmické výlevy vlastních bolestí, strádání a vzteku. Finální mají dokonce silnou pachuť dekadence. Zikova klade důraz na údernost a u té taktéž končí. Doslova.
Hned od začátku můžete u Zikové cítit energii a zápal jejího mládí - zápal pro věci, které mají pro mladého člověka význam. A právě tohle nese celou její poezii, protože na úrovni nějaké hloubky, mi přijde přeci jen povrchová. S její nemocí se postupně propadá z živelné lásky ke kráse, do pesimismu. Žena, která se nechává unášet svými emocemi z břehu jednoho extrému na břeh opačného. Myslím si, že jisté záchvěvy nadání jsou přítomny, ale řekl bych, že jsem v téhle sbírce, která přeci jen nešetří kadencí jistého patosu, repetitivnosti (jako kdyby některé básně byly přes kopírák) speciálně po 'Prolamování ticha' od Frances Horovitz, jaksi seskočil o úroveň dolů. Na tohle jsem z nové várky byl zvědavý nejvíc a zaujalo mě to ze všech příspěvků téhle edice zatím nejméně. Báseň o tom, jak nebude matkou, mi přišla asi jako nejvýraznější a nejintimnější moment, přesto ale musí končit silně a dissovat muže, kteří to nikdy nepochopí, aby v závěsu hned měla další báseň, kde hned vzdává vděk blízkému příteli. Je mi jasné, že v době Zikové se o nějakém moderním pohledu na otázku žen nevedla řeč, ale stejně, šplouchá to sem a tam, jak je asi v očekávání u mladé umírající osoby.
Štítky knihy
tuberkulóza konec 19. století česká poezie melancholie myšlenky na sebevraždu misantropie
Skrýt reklamy
S odstupem století a čtvrt je možné v autorčině tvorbě najít sebevědomý hlas z doby, kdy se autorky a autoři nebáli dotýkat vpravdě univerzálních otázek lidského bytí. A nebáli se patosu. Vášnivost veršů Luisy Zikové nevyprchala a nám nezbývá než spolu s autorkou hrdě zvolat: „Zašlap blázny.“