Památce paměti
Marija Stěpanova
Próza současné ruské básnířky a esejistky Mariji Stěpanovové s účtujícím názvem Památce paměti reaguje na posedlost dneška minulostí. Také autorka se k ní obrací, aby ji důkladně prozkoumala a vypořádala se s ní. Ve svém románu představuje příběh vlastní, zdánlivě obyčejné ruské, respektive sovětské rodiny s židovskými a ukrajinskými kořeny, jejíž příslušníci jako by byli jen lhostejnými statisty bouřlivých dějin dvacátého století – revolucí, čistek i válek, které jsou neodbytným pozadím jejich všedních životů. Dopisy, deníky, fotografie z domácího archivu Stěpanovová citlivě kombinuje s vyprávěním o sobě a své dlouhé cestě za osudy mrtvých předků. A přece to není jedna z té spousty knihy, kdy autor jezdí po světě a hledá svoje kořeny, byť to o ní sama v textu ironicky prohlásí. Osobní linie se na stránkách románu kloubí s esejisticky laděnými kapitolami o spisovatelích Osipu Mandelštamovi a W. G. Sebaldovi, fotografech Rafaelu Goldchainovi a Francesce Woodmanové, výtvarnících Charlottě Salomonové a Josephu Cornellovi a mnoha dalších. Všechny je spojuje autorčina snaha dobrat se toho, co je to paměť v epoše postpaměti a jak je minulost přítomna v naší současnosti, která si je až příliš sebevědomě jista, že minulost plně ovládá. Román Mariji Stěpanovové není zdaleka jen soukromým pomníkem rodinné paměti, je to především naléhavý pokus zbavit se příliš nutkavé potřeby ohlížet se věčně zpátky. Kniha byla zařazena do užšího výběru mezinárodní Booker Prize 2021.... celý text
Literatura světová Romány Historie
Vydáno: 2021 , AkropolisOriginální název:
Памяти памяти, 2017
více info...
Přidat komentář
Jsou knihy, o kterých toho nepotřebujete vědět mnoho, a přesto vás přitahují až jakousi magickou silou a vy víte, že to bude "ono". Pak se začtete a ten zázrak pokračuje hned od prvních stran a trvá až do konce... O ruské básnířce a esejistce Mariji Stěpanovové (*1972) jsem ještě před třemi měsíci neměl ani ponětí, až se objevila na FB informace, že Nakladatelství Akropolis chystá k vydání překlad jejího prvního románu se zvláštním názvem Památce paměti a s podtitulem Romance (Pamjati pamjati. Romans, 2017), který byl právě nominován na International Booker Prize (tu nakonec bohužel nevyhrál). Stačilo mi přečíst si anotaci a něco o autorce, přidat k tomu onu nominaci a to, že román získal ruskou cenu Bolšaja kniga a jméno české překladatelky Aleny Machoninové, a nemohl jsem se vydání dočkat (až se mi o knize dvakrát zdálo!). A z mnoha novinek, které se mi v posledních týdnech nahromadily, jsem po ní nyní sáhl na začátku mé dovolené, natěšen jako málokdy...
Stěpanovová v rozsáhlém metarománu rekonstruuje rodinnou historii a v četných esejistických pasážích se zabývá tématy lidské paměti a vzpomínek, reaguje na posedlost dneška minulostí a reflektuje psaní knihy samotné a své pátrání po minulosti svých předků s židovskými a ukrajinskými kořeny. Příslušníci autorčiny rodiny jako by byli jen lhostejnými statisty bouřlivých dějin 20. století – revolucí, čistek i válek, které jsou neodbytným pozadím jejich všedních životů. Co je to paměť v epoše postpaměti a jak je minulost přítomna v naší současnosti, která si je až příliš sebevědomě jista, že minulost plně ovládá?
Stěpanovová se zabývá literaturou, filmem, fotografií i výtvarným uměním. Hemží se to tu jmény jako Rembrandt, Rimbaud, Cvetajevová, Achmatovová, Mandelštam, Charms, Nabokov, Sebald, Sontagová, Proust, Barthes, Celan, Benjamin, Pamuk, Salomonová, Tarkovskij, Cornell a mnoha dalšími. Je to psáno krásným, kultivovaným jazykem, s četnými rodinnými dopisy nebo popisem archivních fotografií. Místy na mě román dýchá až nabokovovskou atmosférou a náladou i jazykovým bohatstvím, jindy zase dílo upomene na Ulickou, Pasternaka či jiné ruské klasiky. Především je však autorka svá, přemýšlivá, filozofující, hutná; místy je text úvahami snad až zahlcen, takže jde více o esej a méně o román, děj tu není žádný, ale to se ani neočekává.
Vynikající překlad doplnila překladatelka rozsáhlým zasvěceným doslovem s několika ukázkami z básní Stěpanovové a já bych si moc přál, aby se v češtině objevil také výbor z její poezie a esejů...
Román vřele doporučuji všem, kteří mají rádi náročnou četbu o rodinné historii, v níž převažují úvahy, odkazy, aluze, citáty zjevné i skryté apod., a ruskou literaturu, která má stále co nabídnout.
Další zajímavý překlad z překladatelské dílny Aleny Machoninové. Nedávno jsem četl od Aleny experimetálnější povídky Alexeje Cvetkova a krátce po této knize vyšla i tato svým způsobem také experimentálnější próza. Je to esejistický román, trochu v duchu toho co třeba píše Kundera, nebo spíš jak píše. Ale Štepanovová jako by chtěla vše popsat, vše nějak zatřídit, zkatalogizovat, začlenit a zesumarizovat a to je pro mě asi hlavní mínus téhle jinak skvěle napsané knížky. Chtělo by to proškrtat, je toho moc. Chápu, že jak se jedná o paměť a o paměť rodiny, tak je škrtání vždy problematické, protože i nějaký nepatrný detail může být ve výsledku hodně důležitý. Ale tady je toho strašně moc a ta řeka rodinné historie je hodně rozvláčná. Možná až budu mít víc času a hlavně klidu, tak se ke knížce ještě vrátím. Rozhodně stojí za přečtení, minimálně třeba jen některé kapitoly a pasáže. Autorka je skvělá esejistka a její úvahy jsou sice tak trochu z druhé ruky, většina témat (fotografie a paměť atd.) o kterých píše, už jsem někde četl, ale to nevadí, i tak jsou tam zajímavý momenty. Jen ten příběh je takový nijaký, ale chápu to, nešlo o to vycucávat z prstu nějaký drámo, když žádný není, nebo když je, ale takový to hodně vláčný a zasutý pod nánosem prachu a zapomnění.
No, asi lepší název než Památce paměti (i když možná trochu ironický) by mi přišel název "Paměť z druhý ruky".
Štítky knihy
eseje Židé Rusko paměti, memoáry ruská literatura 19.-20. století společenské romány ságy rodinná historie, dějiny rodu
Nadherna kniha, skvely jazyk, obycejny a silny pribeh. Stale ve mne dozniva.