• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Nové komentáře u knih Marija Stěpanova

Památce paměti

„Nadherna kniha, skvely jazyk, obycejny a silny pribeh. Stale ve mne dozniva.“
— Miroslavacte

---

Památce paměti

„Jsou knihy, o kterých toho nepotřebujete vědět mnoho, a přesto vás přitahují až jakousi magickou silou a vy víte, že to bude "ono". Pak se začtete a ten zázrak pokračuje hned od prvních stran a trvá až do konce... O ruské básnířce a esejistce Mariji Stěpanovové (*1972) jsem ještě před třemi měsíci neměl ani ponětí, až se objevila na FB informace, že Nakladatelství Akropolis chystá k vydání překlad jejího prvního románu se zvláštním názvem Památce paměti a s podtitulem Romance (Pamjati pamjati. Romans, 2017), který byl právě nominován na International Booker Prize (tu nakonec bohužel nevyhrál). Stačilo mi přečíst si anotaci a něco o autorce, přidat k tomu onu nominaci a to, že román získal ruskou cenu Bolšaja kniga a jméno české překladatelky Aleny Machoninové, a nemohl jsem se vydání dočkat (až se mi o knize dvakrát zdálo!). A z mnoha novinek, které se mi v posledních týdnech nahromadily, jsem po ní nyní sáhl na začátku mé dovolené, natěšen jako málokdy... Stěpanovová v rozsáhlém metarománu rekonstruuje rodinnou historii a v četných esejistických pasážích se zabývá tématy lidské paměti a vzpomínek, reaguje na posedlost dneška minulostí a reflektuje psaní knihy samotné a své pátrání po minulosti svých předků s židovskými a ukrajinskými kořeny. Příslušníci autorčiny rodiny jako by byli jen lhostejnými statisty bouřlivých dějin 20. století – revolucí, čistek i válek, které jsou neodbytným pozadím jejich všedních životů. Co je to paměť v epoše postpaměti a jak je minulost přítomna v naší současnosti, která si je až příliš sebevědomě jista, že minulost plně ovládá? Stěpanovová se zabývá literaturou, filmem, fotografií i výtvarným uměním. Hemží se to tu jmény jako Rembrandt, Rimbaud, Cvetajevová, Achmatovová, Mandelštam, Charms, Nabokov, Sebald, Sontagová, Proust, Barthes, Celan, Benjamin, Pamuk, Salomonová, Tarkovskij, Cornell a mnoha dalšími. Je to psáno krásným, kultivovaným jazykem, s četnými rodinnými dopisy nebo popisem archivních fotografií. Místy na mě román dýchá až nabokovovskou atmosférou a náladou i jazykovým bohatstvím, jindy zase dílo upomene na Ulickou, Pasternaka či jiné ruské klasiky. Především je však autorka svá, přemýšlivá, filozofující, hutná; místy je text úvahami snad až zahlcen, takže jde více o esej a méně o román, děj tu není žádný, ale to se ani neočekává. Vynikající překlad doplnila překladatelka rozsáhlým zasvěceným doslovem s několika ukázkami z básní Stěpanovové a já bych si moc přál, aby se v češtině objevil také výbor z její poezie a esejů... Román vřele doporučuji všem, kteří mají rádi náročnou četbu o rodinné historii, v níž převažují úvahy, odkazy, aluze, citáty zjevné i skryté apod., a ruskou literaturu, která má stále co nabídnout.“... celý text
— milan.valden

---

Památce paměti

„Velmi doporučuji“
— douchová

---

---

Památce paměti

„Další zajímavý překlad z překladatelské dílny Aleny Machoninové. Nedávno jsem četl od Aleny experimetálnější povídky Alexeje Cvetkova a krátce po této knize vyšla i tato svým způsobem také experimentálnější próza. Je to esejistický román, trochu v duchu toho co třeba píše Kundera, nebo spíš jak píše. Ale Štepanovová jako by chtěla vše popsat, vše nějak zatřídit, zkatalogizovat, začlenit a zesumarizovat a to je pro mě asi hlavní mínus téhle jinak skvěle napsané knížky. Chtělo by to proškrtat, je toho moc. Chápu, že jak se jedná o paměť a o paměť rodiny, tak je škrtání vždy problematické, protože i nějaký nepatrný detail může být ve výsledku hodně důležitý. Ale tady je toho strašně moc a ta řeka rodinné historie je hodně rozvláčná. Možná až budu mít víc času a hlavně klidu, tak se ke knížce ještě vrátím. Rozhodně stojí za přečtení, minimálně třeba jen některé kapitoly a pasáže. Autorka je skvělá esejistka a její úvahy jsou sice tak trochu z druhé ruky, většina témat (fotografie a paměť atd.) o kterých píše, už jsem někde četl, ale to nevadí, i tak jsou tam zajímavý momenty. Jen ten příběh je takový nijaký, ale chápu to, nešlo o to vycucávat z prstu nějaký drámo, když žádný není, nebo když je, ale takový to hodně vláčný a zasutý pod nánosem prachu a zapomnění. No, asi lepší název než Památce paměti (i když možná trochu ironický) by mi přišel název "Paměť z druhý ruky".“... celý text
— puml