Paměť dívky
Annie Ernaux
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/520134/bmid_pamet-divky-Xhm-520134.jpeg
4
99
99
Vzpamatujeme se někdy z ponížení? V létě roku 1958 přijde osmnáctiletá Annie Ernauxová na letním táboře v Normandii o panenství. Teprve ve chvíli, kdy ji dvaadvacetiletý instruktor, se kterým stráví noc, opustí, si Ernauxová uvědomí, že se podřídila jeho vůli a že ve svém smutku zůstává „otrokyní bez pána“. O padesát let později jí dochází, že může uplynulé roky smazat a vrátit se k úvahám o mladé ženě, na kterou chtěla zcela zapomenout. A zjistit, že právě u ní, zrazené dívky plné studu a ponížení, ale také dívky, která poznává sebe samu a postupně získává sebedůvěru, se skrývá počátek jejího spisovatelského života. Pomocí nesmazatelných obrazů ze své paměti, fotografií a dopisů psaných v té době přátelům autorka hledá dívku, kterou kdysi byla, v neúprosných návratech mezi včerejškem a dneškem.... celý text
Přidat komentář
Autobiografické útržky spočívající ve vzpomínkách na osmnáctileté tele, se kterou se vychrápal vedoucí na táboře a ona z toho žila několik let… no.. ani obsah ani forma nic moc.
Děj minimální, atmosféra hutná, podrobný pohled do myšlenek a duševního rozpoložení mladé dívky zajímavý a dobře zpracovaný, po celou dobu se mi vtírala myšlenka: vychováváme holky stále jako takové slepice, nebo už je to lepší? Nad naivitou až hloupostí hrdinky jako mladé ženy jsem pociťovala trapnost, a přesto jsem se do ní dokázala vcítit. Mám ale dojem, že delší kniha by neustálé rozpitvávání banálních událostí neunesla, pro tento krátký formát toho bylo tak akorát.
Po knihách Roky a Mladík / Událost jsem znovu sáhl po další knize od A. Ernaux. Jak už název napovídal, šlo o autobiografické útržky spisovatelčina života: v mnohém podobné s knihou Roky (mnohem kratší!).
Musím uznat, že vyprávění nebylo nezajímavé: poznat myšlenky mladé ženy, které konfrontuje s myšlenkami své současné paměti bylo zajímavým čtením. Přesto jsem čekal už něco dalšího a biografických knih od této spisovatelky začínám být přehlcen.
Přesto knihu doporučuji.
Takové Roky 2. Nejhorší spíše je, že text nemá konstantní myšlenku. Nicméně to plyne hezky a nečekaně záživně. Ne vždy je to zadarmo.
silná témata pro mě zabila forma: jakási odtažitá a bezemoční autovivisekce vlastní paměti. na začátku knihy jsem doufala, že onoho soustavného technického vymezování se ve třetí formě autorka zanechá, ale to se nestalo, spíš jsem měla zanechat já čtení. nakonec jsem knihu dočetla, ale nepochutnala jsem si.
Stejně jako u knihy Mladík/Událost se mi líbil jazyk, kterým se autorka vyjadřuje, v této knize je to ještě okořeněno v tom smyslu, že autorka o sobě mluví v minulosti jako o jiné osobě ( ona se tak rozhodla, ona se cítila apod...). Kniha byla zajímavým dokresem, co může udělat jedna událost s našimi životy, jak hodně nás může ovlivnit.
Textům Annie Ernaux chci dát šanci, protože jsou v knižním světě velice vychvalované. Nemohu říct, jaké pocity z knihy mám. Chvíli mě čtení velice bavilo, ale o stránku dál jsem se nudila. Občas jsem nechápala, o čem autorka mluví, poté si zase chtěla její výrok podtrhnout. Musím zkusím ještě ostatní knihy, abych dokázala svůj názor ucelit.
Důležitost těch věcí v textu vnímám, ale neoslovila mě forma. Způsob psaní autorky na mě působil toporně, jako čtenáře mě nevtáhnul. Ale je nutné si uvědomit, že nejde o klasický román, který okolo vás vystaví příběh, aby vás pohltil. Tohle je něco jiného a hodnota textu spočívá v jeho surovosti.
A mně se vlastně to filozofování autorky nad sebou coby mladou nezralou dívkou moc líbilo. Přemítání o svém mladickém počínání, chování, vnímání světa, hledání sama sebe a svého místa ve světě, o dojmu, jakým působila a působí na okolí. Vůbec mi to nepřipadalo jako motání v kruhu. A názor, že je to kniha o ztráně panenství, mi připadá přehnaně zjednodušující.
Možná jsem vskutku barbar, ale o Annie Ernaux jsem v nedávné době skutečně slyšela poprvé, a to díky této knize, která mne zaujala v edičním plánu nakladatelství Host. Vůbec jsem nevěděla, že je autorka nositelkou Nobelovy ceny za literaturu. O to s větší zvědavostí jsem se do její knihy pustila.
Autorka se retrospektivně vrací do roku 1958, aby se vyzpovídala a hlavně si uzavřela jednu kapitolu svého života, která ji významně ovlivňovala ještě nějakou dobu poté. Autorka hovoří v této knize o svém 18letém já dost často ve třetí osobě - jako o "té dívce", není to tak čistě autobiografické dílo.
Autorka tu otevírá téma dospívání, prvních sexuálních zkušeností a téma touhy po fyzickém kontaktu s opačným pohlavím - z pohledu mladé dívky, která své dospívání prožívá koncem 50. let minulého století. A zároveň toho, jak snadné je podlehnout tomu druhému, nechat se ovládnout. A jak těžké je to vyrovnat se s tím.
Jak to vnímá dívka v té době? Jaké má dostupné informace o touze, fyzické lásce, sexualitě a jak s tím pracovat? S jakými překážkami se musí vypořádat? Na jaká tabu ze strany společnosti naráží? Jak bylo na přelomu 50. a 60. let vnímáno téma panenství a jeho ztráta? Otázek mnoho a to, jak se s tím musí vypořádat mladá duše, která nemá moc o co se opřít a z čeho čerpat, působí jako jízda na horské dráze.
Z hlediska tématu to je hodně zajímavé čtení, které ve mně vyvolalo řadu otázek - na některé z nich si zatím neumím odpovědět, o něčem si ještě musím víc popřemýšlet. Knihu si kvůli tomu budu chtít určitě časem ještě přečíst jednou.
Proč nedávám vyšší hodnocení - je to dáno tím stylem psaním. Občas to na mne působilo jako volný proud myšlenek a já se ztrácela v tom, co se autorka vlastně snaží říct. Některé pasáže byly z hlediska stylu psaní pro mne těžší, musela jsem se vracet a číst si to znova, abych se chytla. Ne vždy se mi to četlo snadno. Ale přitom obsahově to je určitě velmi zajímavé čtivo. Nakonec tedy 3 hvězdy z 5.
Annie Ernaux se její poprvé úplně nevyvedlo. Nebylo to tak, jak se patří. Dost možná šlo i o zneužití moci, vyspělosti, důvěřivosti mladí...o zneužití prvotní lásky/zakoukanosti. A tak se o tom napsala. Aby to trauma, které zažívá spousta holek a žen potýká pustila na veřejnost. A je to dobře, bořit tabu a...svěřit se papíru.
Som nesmierne sklamaný. Po tom, čo som dočítal jej geniálnu knihu ROKY som bol zvedavý na autorkinu ďalšiu tvorbu. No ale toto tu je naozaj o ničom - totálne zdĺhavým a nudným štýlom sa tu popisuje, ako kedysi pred x rokmi prišla o panenstvo a že aké to bolo nepríjemné a neromantické... a ďalej už ani neviem, čo tam vlastne riešila. Takže pocit z knihy je v skratke asi taký, že: "A čo ako? Who cares?"
Kniha mě velmi zklamala. Autorka píše neustále dokola to stejné, motá se v kruhu a konečný dojem je zcela rozplizlý.
Paměť dívky, velmi zvláštní kniha, která mě zaujala, jak krásnou obálkou, tak zajímavou anotací.
Po dočtení, avšak musím říct, že kniha mi bohužel nesedla do vkusu. Příběh byl tak rozvláčný, že se mi špatně četl. Z mé strany mu chyběla jistá ucelenost. Nejednou jsem se v příběhu ztratila, a to mě po nějakém čase přestalo bavit a nerada jsem se ke čtení vracela. Některé části byly skvělé a velmi mě zaujaly, ale bohužel knihu jako celek nemůžu hodnotit kladně. Jak se říká, sto lidí, sto chutí. Věřím, že do samotného příběhu se někteří z Vás zamilují a oblíbí si jej, ale já bohužel prozatím zůstanu na druhém břehu.
Autorka je držitelkou Nobelovy ceny za literaturu čili pozoruhodná žena a já se musím do jejich knih více ponořit a pokusit se je poznat. Velmi mě zaujal „Mladík/Událost“. Příběh si určitě zkusím přečíst a třeba se změní můj prozatímní názor na autorku.
.
Francouzská spisovatelka Annie Ernauxová (*1940), nositelka Nobelovy ceny za literaturu (2022), si mě získala knihou Roky (2008, č. 2022), a tak jsem se těšil i na její další autobiografické prózy. Místo (1983), oceněné prestižní Prix Renaudot, vypráví o autorčině otci, zatímco Obyčejná žena (1987) o její matce. A Paměť dívky (2016) vypráví o tom, jak osmnáctiletá dívka přišla na letním táboře o panenství. Ve svazku Místo / Obyčejná žena (E.W.A. Edition, 1995) překladatelka Anna Kareninová v doslovu výstižně charakterizuje styl a témata Ernauxové, která je podle ní "jednoduchá, avšak ve své oproštěnosti leckdy i drastická prozaička", takto:
"Jejím záměrem je vzít naše každodenní slova, gesta, postoje a v jistém literárním uspořádání se za oněmi nejbanálnějšími samozřejmostmi dobrat jejich neviditelného, leč determinujícího významu. /.../ vydala několik zdánlivě nenápadných textů, které jsou spíš nevýbojným vyprávěním než románem v pravém slova smyslu, útvarem na pomezí literatury a sociologizujícího zamyšlení. Jejich autorka tiše sbírá střípky všední skutečnosti a sestavuje z nich mozaiku konkrétního života v konkrétních podmínkách – mozaiku, která se postupně stává nejen individuálním svědectvím, ale také obrazem obecné reality. Píše výhradně o sobě a nesnaží se nijak zastírat, že jejím tématem je vlastní životní zkušenost, ve svém vlastním příběhu se však pokouší nalézt širší společenskou pravdu."
Příběh otce i matky začíná jejich smrtí a pak se autorka vrací do jejich minulosti. Obraz otce je širší, obraz matky intimnější. Ernauxová se vymanila z jejich dělnického prostředí tím, že vystudovala literaturu, začala učit a pohybovala se v intelektuálních kruzích. Její rodiče ji v tom podporovali a přáli si to, ale zároveň je to jejich dceři velmi vzdálilo, což si všichni uvědomují. Autorka přesně, otevřeně a ostře popisuje jejich komplikované vztahy, až jakousi směs lásky a opovržení či neporozumění dvou vzdalujících se světů. V příběhu matky se nevyhýbá ani drsnému popisu jejího stárnutí a demence.
V Paměti dívky (přeložil Tomáš Havel, vydal Host, 2023) Ernauxová vzpomíná na rok 1958, kdy měla na letním táboře poprvé sexuální styk s mužem, do něhož se zamilovala, ačkoli on ji měl jen jako povyražení. Následkem jsou její styky s dalšími mladíky a bulimie. Dále autorka vzpomíná na rok 1959, kdy nastoupila na učitelský ústav a pak odjela jako au pair do Londýna, načež se rozhodla studovat literaturu na filozofické fakultě v Rouenu. Tady se možná autorka "hrabe" ve vlastní minulosti, osobě, pocitech a paměti až moc, ale prokládá to pozoruhodnými sociologickými i filozofickými úvahami; navíc se na sebe dokáže podívat s neuvěřitelným nadhledem, kritičností a odstupem (vypráví o té "dívce z osmapadesátého" a o "dívce z Londýna" ve třetí osobě).
Čo napísať k Annie? Roky sú u mňa na pomyselnom piedestáli. Zaujímavé, že po rokoch zverejnila aj tento text, ktorý je akýmsi fragmentom jej leta 1958. Možno každý máme svoje letá 1958, letá, ktoré z nás utvoria osoby, ktoré sa z nás stanú, ktoré nám predurčia smer, ktorým pôjdeme ďalej. Annie sa to stalo v 1958 a na krátkej stranáži sa zahráva s pamäťou, spomienkami a dievčaťom, ktorým bolo kedysi, a ktorou sa stala dnes. Písanie je to fragmentárne, občas som sa dokonca stratila v riadkoch, a opäť, ako je to v súčasnej franúzskej vlne módne tam dáva aj širší spoločenský záber- nálady, atmosféru, aké pesnišky sa hrali, čo sa dialo v politike.
Paměť dívky
Zvláštní kniha. Opatrné přibližování a osahávání tématu se tu střídá s jasnými, až syrovými výpověďmi. Jako by autorka vždycky chvíli váhala, připravovala se, až najde odvahu a naplno se pustí do popisu pro ni mnohdy asi ne zcela příjemných zážitků a situací z popisované doby. A poté, snad aby si odpočinula a znovu si v paměti vyvolala příslušné obrazy, nějakou dobu zase jen zlehka krouží kolem. Jak se říká, není to úplně můj šálek čaje, ale musím uznat, že Ernauxová to se slovy opravdu umí a Nobelovu cenu si zřejmě zaslouží. Vzhledem k nedostatku informací netuším, jestli tahle novela patří spíše k jejím okrajovým dílům nebo naopak; v každém případě je to ale vzorek s velmi silnou výpovědní hodnotou jak o způsobu psaní autorky, tak o ní samé či o době, v níž se příběh odehrává.