Paměť mojí babičce
Petra Hůlová
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/524044/bmid_pamet-moji-babicce-65250ae7406d7.jpg
4
778
778
Autorka využívá zevrubné znalosti mongolských reálií a působivou formou fiktivních osobních vzpomínek tří generací žen jedné rodiny dává nahlížet do složitých rodinných i mezigeneračních vztahů v tradiční pastevecké rodině kdesi v Mongolsku, kde se stýkají vlivy ruské i čínské a kde život je velmi tvrdý. Zatímco matka se z tradičního prostředí nikdy nevytrhla, její dcery měly různý osud, nahlížený střídavě očima každé z nich, i očima zástupkyně nejmladší generace, která už vyrůstala ve městě a tradičnímu životu se zcela odrodila. V příběhu se tak postupně odkrývají nejen jejich různým způsobem rozvrácené životy, ale i rozpad tradičních hodnot a vztahů v rodině. Autorka nechává na čtenáři, co z kontextu postupně pochopí a vytváří tak zdání autentičnosti, přičemž jí pomáhá nejen forma, ale zejména propracovanost a domyšlenost detailů tohoto složitého rodinného příběhu.... celý text
Přidat komentář
První, co mě napadlo? Ty mladý holky dneska fakt dobře píšou...I když tenhle skvost se ke mně dostal až s dvacetiletým zpožděním...
5 hvězd bez debat.
Je to vlastně Jezero Bianky Bellové, ale s ženskou hlavní postavou a skutečnými reáliemi. Na druhou stranu je to pro mě docela obyčejná klasická rodinná sága, u které postrádám důvod, proč ji číst znovu.
Chystám se napsat pár vět, když mě upoutala hned pod prázdným oknem pro můj komentář recenze @mirektrubak. To je přesně to, co jsem chtěla napsat! Taky jsem se ke knížce vrátila po poslechu z rádia a znovu mě udivilo, jak surové a vyzrálé čtení to je. Ano, i za mě je to prostě nejlepší knížka Petry Hůlové. Plná emocí, živočišna, vůní, a chutí.
Nedávný poslech na rádiu Vltava mi připomněl, jak jsem před mnoha a mnoha lety tuhle knížku četl, jak jsem z ní byl naprosto uchvácený a jak jsem považoval Petru Hůlovou za největší literární talent své generace. Kouzlo románu na mě působilo i teď (možná ne tolik, ale pořád ještě hodně), o to víc je mi líto, že další knihy Petry Hůlové už – alespoň tedy podle mého názoru – zdaleka tak oslovující nebyly.
Fascinovalo mě, jak skvěle dokáže Hůlová pracovat s vrstvami realit, které vůbec nevypadají kompatibilně, jak se do sebe vlamují, aniž by to vytvářelo nesoulad, ale jak naopak právě tohle napěti dává textu sílu. Kontrast není jen v rozdílné optice aktérek (různost pohledů pravdivost nepotlačuje, ale vytváří ji) nebo v zdánlivé odlišnosti dvou základních lokalit – dálavami vonící mongolská step i smrduté sídliště k sobě mají blíž, než bychom si mohli myslet. Pocit harmonie nesladitelného vyvolává i použitý jazyk (což je takové rodinné stříbro Petry Hůlové a důvod, proč s potěšením čtu i ty její knihy, které mě jinak moc neoslovují): kombinace mongolských názvů, které jsou pro čtenáře nové a s jejich významem se seznamuje jaksi „za běhu“, specifického vyjadřování jednotlivých hrdinek a slovníku té docela protivné pražské češtiny perfektně funguje. Nečekaně perfektně. A přispívá to k celkové atmosféře deromatizující syrové opravdovosti, která je v příběhu mongolských žen tou nejpůsobivější stránkou. Opravdu: u Paměti mojí babičce jsem měl skoro fyzické pocity, skoro jsem cítil vůni geru a na jazyku měl chuť lojové polévky.
Poučný příběh z exotické oblasti, na tak mladou autorku velmi vyspělé. (audiokniha na ČRo)
vlastně jsem taková rozpačitá, na jednu stranu to byla velmi zajímavá kniha o Mongolsku a tamních poměrech, o rozdílech mezi původními obyvateli - kočovniky a lidmi z města. na druhou stranu se mi zdálo, že jsou všichni takový hloupý a prostě skončit jako prostitutka s ožralou je normální. nejvíce mě zaujala postava babičky Dolgormy.
Právě jsem si doposlechla audio a dávám palec hore pro Janu Kubátovou, protože obvykle mám trochu problém udržet pozornost u audioknih a tady to šlo samo. Teď jsem si ale přečetla komentáře a zjistila jsem, že to bylo asi dost upraveno. Během poslechu jsem váhala, proč se hlavní hrdinka vlastně rozhodla žít tak, jak se rozhodla, a budu si to asi muset ještě přečíst. Každopádně ten hype, kterej byl kolem týhle knížky, když vyšla, teď chápu. Zajímavý reálie a podmanivě napsáno.
(SPOILER)
Příběh je vyprávěn z perspektivy pěti žen tří generací. Působilo to na mě, jako kdyby mi opravdu nějaká paní vyprávěla, jaké strasti v životě zažila, protože tak je to i napsáno. Vzhledem k tomu, že se kniha odehrává v Mongolsku, tak jsou často používány mongolské výrazy, což mě nejdříve štvalo, neboť jsem jim nerozuměla, ale nakonec se mi toto rozhodnutí líbilo, protože tak více zapadáme do prostředí a význam slov se nám postupně odkrývá s dalším kontextem, díky čemuž je to zajímavější.
Mezi hlavní téma patří generační spory, kdy mladší lidé tíhnou více k městu a starší jsou zvyklí na svůj tradiční kočovný život. Například babička Dolgorma by byla symbolem tohoto starobylého mongolského života. Protikladem toho je Dzaja, u které mi přišlo, že se cítí jako černá ovce rodiny. Jedním z důvodů bylo asi to, že byla nevlastní dcerou svého otce, takže ji sice vychovával, ale nikdy k ní neměl takovou náklonost jako k vlastním dětem. Dzaja se rozhodla odstěhovat do města, kde čekala lepší zítřky, ale jak se ukázalo, tak nic nebylo tak hezké, jak si představovala. Měla své vize, které se nenaplnily, zatímco její sestra Ojuna žila po celou dobu spořádaným životem. Dzaja Ojunu v dětství šikanovala, ale nakonec to byla ona, kdo skončil jako prostitutka s dítětem bez otce. Jako prostitutka skončila i Dzajina nejmilejší sestra Nara, která se ve městě ocitla hlavně kvůli své posedlosti s mužem, který její zájem neopětoval – byla poslána na léčení za tetou, která ji sexuálně obtěžovala, a pak následně zmanipulována další tetou, že nic lepšího, než nevěstinec ji nečeká. Dzaja se stejně nakonec domů po letech vrátila.
Nevyhovoval mi styl, jakým byla kniha napsaná, byla to taková uspěchaná forma, téměř bez přímé řeči. Celou knihu jsem čekala, kdy se hlavní hrdince stane něco pěkného a pozitivního v životě ....pozor spoiler - a ono nic, už když to vypadalo, že našla štěstí v dceři, tak z té se vyklubala sobecká mrcha, neschopná odpouštět.
Moc dobře napsané, mockrát mě už dřív napadlo, jak se v tom dalekém Mongolsku, o kterém jsme se ve škole učili, že ze středověku tam rovnou vpadli do socialismu, žije. Takže teď už vím, že život tam vůbec není snadný, i když příroda tam může být velmi krásná.
Nechtělo se mi do toho kvůli tomu Mongolsku, které mě nějak nelákalo, ale byla by to chyba. Není to úplně čtení k vodě, jako jsem to měla já, na to je to moc drsný příběh, ale každopádně nemůžu uvěřit, že tuhle knihu napsala 22-tiletá holka. Moc dobré čtení!
dvacet let jsem se odhodlával k této "ženské" rodové sáze z Mongolska a i s téměř generačním odstupem od vydání musím Hůlové vyseknout poklonu, jako prvotina obdivuhodné, mistrovská práce s reáliemi a jazykem - málokdo dokáže tak přirozeně, nenásilně a účinně zapracovat do textu takové množství lokálních výrazů, aniž by je vysvětloval a zároveň nenarušil plynulost vyprávění; působivé je i podání děje (historie rodiny) z hlediska více postav
Knihu jsem měla v povinné četbě, jinak bych si ji asi nepřečetla. Nějak mě nelákalo Mongolsko a jeho kultura, ale musím říct, že bych udělala chybu, kdybych se ke knize nedostala. Je to opravdu čtivá kniha, dovolí vám nahlédnout do zvyků a tradic Mongolů, ukáže vám jejich kulturu a morálku. Musím říct, že už název ve mně vyvolal dojem, že půjde o nějaký nostalgický příběh, možná lehce idylický, ale nemohla jsem se víc mýlit. Místy je to opravdu síla. Do autorčina díla ještě určitě nahlédnu. A těším se!
díky téhle knize jse mse s autorkou poprvé "seznámila" a hned jsem věděla, že se tane navždycky mou oblíbenou. Mám ráda její styl. Asi i proto mě baví všechno, co si od ní přečtu. Navíc mám slabost pro příběhy, které se odehrávají na netradičních místech, kam se nikdy nepodívám. A jedním z takových míst je právě Mongolsko. Jet tam nechci, ale číst si o něm budu vždycky ráda. Navíc v podání Hůlové!
Tenhle román jsem poprvé četla asi v sedmnácti letech a nedávno jsem se k němu vrátila znovu. Je to moc krásně napsané a navíc umožňuje nahlédnout do života lidí do Mongolska, tedy do míst, kam se nejspíš nikdy nepodívám. To na literatuře obdivuju, že se díky ní mohu přemístit, třeba na Mars. Ale Mongolsko stačilo. Skvělé!
JE TO PECKA! Vážně. Neotřelé, skvěle odvyprávěné. Cizí kultura je přiblížena nevtíravě, mimoděk. Zároveň vás autorka táhne přesně tam, kam chce a nenechá vás ani chvíli v mrtvém bodě.
Napsat tohle ve dvaadvaceti?! Kloubouček!
Štítky knihy
ženy česká literatura rodinné vztahy Mongolsko mezigenerační konflikt Magnesia Litera
Autorovy další knížky
| 2002 |  Paměť mojí babičce |
| 2008 |  Stanice Tajga |
| 2019 | Zlodějka mýho táty |
| 2006 |  Umělohmotný třípokoj |
| 2014 | Macocha |
(můj názor)
řekl bych že tenhle román z autorčiny knih vyčnívá, ostatní není dost dobré...