Paměť mojí babičce
Petra Hůlová
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/524044/bmid_pamet-moji-babicce-65250ae7406d7.jpg
4
778
778
Autorka využívá zevrubné znalosti mongolských reálií a působivou formou fiktivních osobních vzpomínek tří generací žen jedné rodiny dává nahlížet do složitých rodinných i mezigeneračních vztahů v tradiční pastevecké rodině kdesi v Mongolsku, kde se stýkají vlivy ruské i čínské a kde život je velmi tvrdý. Zatímco matka se z tradičního prostředí nikdy nevytrhla, její dcery měly různý osud, nahlížený střídavě očima každé z nich, i očima zástupkyně nejmladší generace, která už vyrůstala ve městě a tradičnímu životu se zcela odrodila. V příběhu se tak postupně odkrývají nejen jejich různým způsobem rozvrácené životy, ale i rozpad tradičních hodnot a vztahů v rodině. Autorka nechává na čtenáři, co z kontextu postupně pochopí a vytváří tak zdání autentičnosti, přičemž jí pomáhá nejen forma, ale zejména propracovanost a domyšlenost detailů tohoto složitého rodinného příběhu.... celý text
Přidat komentář
Pro mě hodně neobyčejný příběh, do dneška cítím, jak to bylo nelehké čtení, ale zároveň mne cosi nutilo jej dočíst až do konce.
Úchvatná kniha... zapadá to do sebe jako puzzle.. četla jsem v době vydání.. kniha na kterou se nezapomíná.. nyní na rádiu
Ukrutná nuda k uzoufání. Dlouhodobě mám problém s rodinnými ságami nebo několikageneračními příběhy. Příliš mnoho postav, přespříliš. Pak už ani nevíte kdo je kdo. Přehršel postav. Z otravného prostředí mongolské stepi, kde v jednom kuse jezdí na koni, jedí skopové a v polévce jim plave lůj (už jen z té představy se mi zvedá kufr) se přesouváte do ještě otravnějšího města plného ožralů a kurev. Opravdu jsem se nemohl dočkat, až to skončí. Chtěl jsem to nechat nedočtené, ale když už jsem byl v půlce, tak jsem si řekl, že to dám. Styl psaní se mi taky absolutně nelíbil. Chvílemi jsem vůbec nerozuměl o kom vlastně mluví.
V rytmu kopyt pádících koní sází autorka ústy pěti příbuzných žen větu za větou a stejně rychle a nezadržitelně vpřed ubíhá celé tohle originální vyprávění. K jakým koncům? Celou dobu jsem měl o ty svérázné Čingischánovy potomky strach… Celou dobu mě autorka dokázala stoprocentně držet v pozoru a můj romanticko-cestovatelský pohled na „moderní“ Mongolsko uváděla do sice tušené, ale ne zas tak moc známé, neromantické, vodkou nasáklé, reality a nostalgického vytržení. Právě nadšeně sleduji na HBO irský seriál Normální lidi, hlavnímu hrdinovi jde v jedné epizodě o stipendium z literatury na Trinity v Dublinu. Být v porotě, Petru Hůlovou, která takhle psala už ve svých dvaadvaceti letech, bych doporučil na prvním místě.
100 % (aktuálně 564 hodnotících s průměrem 85 %).
…
My ve městě třeba igelitový tašky se sprajtovejma plechovkama, vodkovejma flaškama a zbytkovým jídlem házíme z okna, ale u babky se všechno válelo kolem geru jako hradba, kterou jsem musela pokaždý překračovat s velkým sebezapřením. Mluvit o nějakým mytí, to vůbec nemá cenu, a pralo se taky málokdy.
…
Že ho s tim benzínem zachránila a že si na to spolu musej trochu cucnout, a pak seděli a pili, až byla láhev prázdná, a když se blížila máma, tak utekli zadnim vchodem za barák a tam jí řek, že je tou nejzářivější hvězdou tohohle nočního nebe, a povalil jí na zem.
Podle mého názoru nejlepší a nejsugestivnější literární počin Petry Hůlové, který dosud ničím jiným nepřekonala (alespoň z děl, které jsem od ní četla). Příběh zasazený do pro mě tak exotického Mongolska a několik výrazných scén, ke kterým se ráda vracím, i když je umím odříkat už skoro zpaměti. Skvělá forma vyprávění a úžasný jazyk. Zasloužená Magnesia Litera za debutový román pro tehdy teprve 22-letou autorku... Hmm, docela slušný výkon, že ano?
Zánik starého světa a jeho tisíciletých tradic. Pesimistické čtení o tom, jak svébytná kultura pozvolna ustupuje před západním konzumem a jeho "ideály".
Já jsem právě knize Petry Hůlové udělila plný počet a sama sebe se přitom ptala proč.A asi je to tím,že mi knížka dát něco navíc,nejenom pobavit,rozptýlit...Tady jsem si našla své - jednak v jazyce,strašně mě bavily mongolské výrazy,jména...tu řeč vůbec neznám a jsem ráda,že jsem si ji aspoň tímto způsobem trochu naposlouchala skrze vyprávění hrdinek.A za další, přimělo mě to celé k různým úvahám o rodině,o síle rodinných vazeb i zvyklostí,o poutu pokrevní příbuznosti,vlivu výchovy a prostředí. Ta osudová provázanost...jak se někde něčeho ubere a ono se to později projeví úplně jinak a jinde...
Dobrá Knížka, překvapilo mě, že autorkou je Češka. Trochu mi chyběl slovníček pod čarou, některé výrazy si neznalý čtenář musí domyslet, ale dá se. Pěkné, čtivé, zajímavé.
Na to, že jsem chtěla knihu po prvních 100 stranách odložit a dát si pauzu, protože mě moc nebavila, tak jsem se nakonec kousla a dobře jsem udělala. Musela jsem si ale přečíst tady v komentáři, že se na příběh podíváme ještě z perspektivy dalších žen, to mě udrželo v nepřerušeném čtení.
Skoro všichni se v něčem plácáme, udělali jsme v životě různá rozhodnutí a některá na nás (na mně) i po letech leží jako balvan, možná jsou i stále těžší, možná proto se mi příběh Dzaji četl těžko, ona se ve všem pořád plácala a vypadá to, že neměla moc odvahy, ale přitom byla jenom nešťastná.
Moc krásná. Na člověka z toho dolehne taková zvláštní životní tíha, je to psané lehce, moc pěkně a čtivě, a přesto vyvolává hluboká zamyšlení o tradicích, rodinách, o tom, jak s odstupem každý život působí zvláštně... Moc moc krásná knížka určitě si ji někdy přečtu znovu.
Knížky Petry Hůlové mi včera někdo připomněl, chtěla jsem se podívat na svůj komentář a zjistila jsem, že tu není. Knížku Paměť mojí babičce jsem četla hned po jejím vydání a v té době jsem ještě na Databázi nebyla. Je to už osmnáct let a dodnes si pamatuji, jak mě ten příběh a styl psaní autorky zasáhl. Líbila se mi i Stanice Tajga, hned se podívám, jestli u ní mám komentář. Ale další knížky Hůlové už mě zklamaly. Přes matný sklo mě bavilo jen jazykem, na rozdíl od mnoha komentářů, u Umělohmotného třípokoje mám komentář.
Zajímavé čtení, pravda, nepříliš optimistické. Zachycuje osudy několika žen jedné rodiny (a že toho některé mají naloženo opravdu dost), zkrátka "jiný kraj, jiný mrav" a myslím, mentalita místních je tu ukázána výstižně. Přiblížení napomáhá i užívání cizích výrazů (mongolština?), které vůbec neruší, stejně jako nespisovné výrazy, které k postavám prostě patří.
Na Petru Hůlovou mě přivedla učitelka literárního semináře. Paměť mojí babičce jsem tak četla poprvé před asi 10 lety. A nosila jsem ji v paměti jako knihu, ke které se chci jednou vrátit. Po těch letech jsem si už nepamatovala děj, jenom atmosféru, kterou mi kniha vykreslila. A i při druhém čtení se to opakovalo. Vůbec mi nevadila cizí slova, naopak mě vtáhla do děje. Trochu jsem se občas ztratila ve jménech vedlejších postav, které se vynoří jednou a znovu až za pár let (stránek). Některé situace jsou smutné, u některých člověk nevěří, že se to může ve světě posledních let dít. Za mě je to ale nádherně napsaná kniha o lidském životě a utrpení. Každopádně vím, že k téhle knize se vrátím zas a znovu.
Knihu jsem četla již před několika lety jako součást doporučené četby na Ped. fakultě a musím říct, že na mě udělala dojem. Svým způsobem jsem byla konsternovana z vykreslene reality a postavení žen v Mongolsku. Člověk se musí zamyslet nad lidskými hodnotami a četba ho donutí vykouknout ze své bubliny pohodlí, které má v naší západní společnosti.
Upřímně, vůbec nevím, co si mám myslet. To, že spousty slovům nerozumíte, to je jedna věc, ale že čtete přes dvě stě stran nespisovné češtiny, to mi snad vadilo víc.
Příběh jako takový není špatný, ale abych četla to samé pěti různými pohledy žen, to už špatné je. Stačilo by to pouze jednou.
Trošku mi to připomínalo knihu Čtyřcestí, kterou jsem četl před měsícem - celkový obraz, postavy a děj příběhu je poskládán z dílků, jež jsou popisovány z pohledu několika různých aktérů - členů jedné rodiny (Dzaja, Nara, Ojuna, Alta, Dolgomora). Bylo to hodně zajímavé a ta kompozice mi přišla docela fajn provedená. Každá vypravěčka vnímala ostatní osoby a vývoj událostí úplně jinak, což bylo dáno jejich rozdílnými povahami, věkem a také prioritami. Kniha pojednává o střetu žen ze 3 generací a jejich vnímání reality a způsobu života, je to o střetu života na vesnici X ve městě v Mongolsku během socialismu. Trochu jsem měl problém s tou spoustou cizích slov a taky my neseděla ta nespisovná (pražská) čeština, ale jinak to bylo docela zajímavé čtení. Ne úplně top ale 4hvězdy.
Velmi dobrá a přitom pro mě rozporuplná kniha. Zajímavá - svým prostředím i způsobem vyprávění, čtenářsky náročnější. Vždy, když jsem ji znovu brala do ruky, abych pokračovala v četbě, jsem se do ní musela trochu nutit, když už jsem však začala číst, nedokázala jsem přestat. Vracet se k ní už nebudu, přesto ji považuji za výbornou, zajímavou a přínosnou.
Štítky knihy
ženy česká literatura rodinné vztahy Mongolsko mezigenerační konflikt Magnesia Litera
Autorovy další knížky
| 2002 |  Paměť mojí babičce |
| 2008 |  Stanice Tajga |
| 2019 | Zlodějka mýho táty |
| 2006 |  Umělohmotný třípokoj |
| 2014 | Macocha |
Všechny chvály a superlativy,které mě při čtení napadaly,jsou již použity v níže uvedených komentářích. Dlouho se mi nestalo,abych knihu četl se zatajeným dechem,ale ne kvůli napětí,ale kvůli kráse jazyka,propracovanosti příběhu a přesně nadávkovanému magickému realismu v mongolském prostředí. Nádherné dílo.