Paměti

Saint-Simonovy Paměti byly právem nazvány „lidskou komedií vlády Ludvíka XIV. a období regentství". Jejich autor, předek pozdějšího slavného utopického socialisty, byl živoucím paradoxem a paradoxní osud mělo i jeho dílo. Zarytý feudál, vychovaný v duchu velmožů vlády Ludvika XIII., hrdý na svá privilegia, těžce nesl potlačování a likvidaci výsad staré rodové šlechty, kterou absolutismus Ludvíka XIV., opírající se o nastupující městský stav, vehnal do slepé uličky. Z tohoto anachronistického hlediska psal Saint-Simon své Paměti na počátku 18. století zastaralým, bizarním, často ješté preciósním, a hlavně těžkopádným stylem dlouhých vět v době, kdy francouzská próza dospívala již k vrcholu jasného a bystrého vyjadřování. A jeho Paměti, dokument příliš indiskrétní pro královský rod a všechny mocné staré monarchie, odpočívaly v archivech celé století a byly v úplnosti vydány teprve r. 1829 v obdobf plného rozkvětu romantismu. Tehdy je také romantická kritika pro jejich barvité ličení, pitoreskní portréty, skvělé postřehy i bizarní neklasický sloh prvně náležité ocenila. Při veškeré opětovné zdůrazňované touze po nestrannosti psal Saint-Simon své Paměti nikoliv jen chladným rozumem, ale i srdcem, a dodejme, že začasté i zahořklou žlučí. Vytvořil v nich tak úžasnou galerii portrétů vnějších i dušezpytných, věrných i karikovaných všech hlavních postav Ludvíkova dvora, královské rodiny, králových milenek, levobočkú, velmožů, ministrů, maršálů, kardinálů, vychovatelů, dvořanů, úředníků, měšťanů a vojáků, lokajů i dobrodruhů. A k tomu navíc postižení nejrůznějšich hybných motivů lidského jednání, všech osobních slabústek a předností, intrik, spiknutí, srážejících se zájmů různých klik u dvora atd. atd, dotvrzuje, že srovnání s Balzacem a jeho Lidskou komedii není jen vzletný příměr. Tim spíše, že Paměti — a to na nich ceníme dnes více než pikantnost drobných osobních detailů, a k tomu také směřuje náš výbor — zachycuji skvěle celou společenskou, politickou a hospodářskou atmosféru své doby.... celý text