Pampeliškové víno
Ray Bradbury (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/472132/bmid_pampeliskove-vino-JQ3-472132.jpg
4
181
181
Nostalgický pohled do dětství z pera jednoho z nejslavnějších autorů science fiction Je rok 1928 a v malém městečku ve státě Illinois začalo léto. Dvanáctiletý Douglas Spaulding má napilno: lisuje pampeliškové víno, pobíhá po lesích v nových teniskách, musí se svézt tramvají, která brzy ustoupí modernějším autobusům, a zachránit figurínu čarodějky z rukou hrubiána pana Blacka. K letní pohodě ospalého města se přidávají i ostatní obyvatelé, ale idylu jim přece jen něco kazí – tajemný Samotář, který jako postrach obchází ulicemi...... celý text
Literatura světová Povídky Biografie a memoáry
Vydáno:
2020
,
Kniha Zlín
Originální název:
Dandelion Wine, 1957
více info...
Přidat komentář
Jízda na duze. Spousta nostalgie vylisované jak ty pampelišky a vydestilované do maximální možné koncentrace. Bezstarostné dětství, nekonečné letní dny a dospělost natahující své nenechavé pařáty. Je tu všechno, co máme rádi na Sem přichází něco zlého, Temném létě či Smrti před úsvitem, ale v takovém množství, že se to místy lepí spíš jako pampeliškový med. Postavy bez ohledu na věk či socioekonomický status nepřetržitě pronášejí duchaplné proslovy, které by se všechny do jednoho daly zarámovat jako citáty vyjadřující nějakou hlubokou životní pravdu. Snad i proto jednotlivé figurky poněkud ztrácejí na autenticitě, živosti, a působí spíše jako dokonalí, nelidští roboti z Bradburyho verze Stepfordských paniček. S Pampeliškovým létem se to má tak trochu jako s tím strojem na štěstí Lea Auffmanna. Západy slunce jsou krásné, ale nechcete na ně koukat celý den. Přesto je Pampeliškové víno vtipné, čtivé, kouzelné, poetické a hluboce pravdivé přinejmenším v tom, jak idealizovaně většina z nás na dětství vzpomíná. Nepochybuju, že se do Green Townu ještě někdy na jedno léto vrátím.
Starodávny bradburyrest z mojej knižnice vyrovnaný. Kniha je poňatá ako súbor kapitol bez názvov s krátkymi prepojmi, ktoré vytvárajú dojem, že ide o román. Ide. Ale s autorským rukopisom a každá kapitola by sa dala považovať za samostatnú poviedku. Bradbury sa hrá s textom, tak ako sa decká kedysi hrali v lete s letom. Preto je najlepšie obdobie na čítanie tejto knihy zima. Zahreje vás, vleje pár slnečných lúčov do žíl a určite prinesie trošku vlastného spomínania na letné prázdniny, detstvo očarované všakovakými objavmi, dobrodružstvami či kamarátstvami z časov, keď bol svet o kúsok mladší. Eeeech, ja mám takú chuť fúknuť do páperia odkvitnutej púpavy... ;))
Pro mě jde o knihu o životě. O tom pravém životě, který má smysl žít a prožívat do nejhlubších detailů. A každý si může zvolit, zda ho chce žít.
Krásná nostalgická kniha. Ale.. povídky jsou povídky. Tento počin nebyl špatný, to jistě ne. Tuto knihu i tak nemohu prostě řadit nad jiná jeho díla. Dokonce jsem se přistihl jak mě posledních cca 30 stran vůbec nebaví.
Nejlepší pocit jsem měl z pasáží, ve kterých byli kluci nebo jiné postavy vystaveni nějaké mezní situaci. V těchto momentech se mi kniha nejlépe četla. Například matka hledající jednoho z bratrů, který se nevrátil včas domů, odcházení babičky, ztráta kamaráda či nemoc bratra. Naopak jiné části mi už tak dobré nepřišly. Na čtyři * to však bohatě stačí a jsem rád, že jsem si knihu přečetl.
Od Bradburyho mám raději spíš povídky. Jeho nejslavnějších 451 stupňů mě nijak neuchvátilo a neuchvátila mě ani tato knížka. Nejsem takový poetik - romantik. Možná už nechápu, na co s nostalgií může vzpomínat jeho generace. Raději si zas přečtu nějakou tu sci-fi povídku, ty mě i bavily.
Musím napsat, že nostalgické návraty do dětství mám hodně rád. A
tak jsem se s chutí začetl, vzpomínal na své dětství a nechal se nést
prázdninovým časem, který je nenávratně ztracen.
Pampeliškové víno, které vyrábí Douglasův dědeček, je hřejivým
pohlazením po duši vnímavého čtenáře, nezapomínajícím, že i jemu
bylo kdysi deset
Tolik emocí.
Barvité pocity, chutě, vůně!
Nostalgie.
Křehkost bytí.
Tolik velkých pravd.
Uvědomění života.
K této se vrátím. Myslím, že ne jednou.
To, že je Bradbury pan spisovatel už vím dlouho. Jeho sci-fi je neskutečný!
Ale potom, co jsem se napila Pampeliškovýho vína musím říct, že Bradbury je láska!
Velmi dobrá kniha. Děj byl opravdu důvěryhodný, pobavil a zaujal. Netvrdím, že jsem plně porozuměl první kapitole, i když jsem ji nakonec četl i v originále, ale řekl bych, že po přečtení následujících částí začala dávat alespoň trochu smysl. Co se týče překladu, tak Tomáš Hrách odvedl naprosto vynikající práci.
Úplně přesně nevím, co se mi na Pampeliškovém víně tak moc líbí, ale bylo mi s touto knihou dobře. Snad závan prázdnin, lidská laskavost, jednoduchá filozofie i fantazie. To vše dobře odvyprávěné s jistou blízkostí a vřelostí, která pohladí.
Ale opravdu to nejsou jen vzpomínky na dětství a sentimentální tlachání... v Bradburyho knihách je ukryto něco zvláštního, originálního.
Přestože mě vzpomínkové Pampeliškové víno z léta 1928, kdy autorovi bylo 12 let, neoslovilo tolik jako jeho tituly s tématikou science fiction, oceňovala jsem jeho něžnost a poetičnost, vyzařující rodinnou pohodu a bratrskou sounáležitost.
Nejvíc mě bavily asi právě rozpravy staršího Douglase s mladším Tomem, jako třeba tahle:
"Povídám, drž se mě a dávej pozor, aby se ti nic nestalo.
Můžeš se spolehnout, prohlásil Tom.
Nemám ani tak starost o tebe, uvažoval Douglas, jako spíš o to, jak to Bůh s tímhle světem koulí.
Tom o tom chvíli zapřemýšlel.
To je v pořádku, Dougu, pronesl nakonec. Dělá, co může."
Ten úsměv, který se Vám rozehraje na ústech při čtení této milé cesty do dětství, jen tak nezmizí. Ač vlastně nedokážu říct proč, byl jsem dojat.
Jsou věci, které se mění hrozně rychle.
Krásný výlet do dětství. Slova nádherně plynou a unáší vás dětstvím a létem, které cítíte z každého listu. Zdařilý překlad.
Moje první Bradburyho kniha, kterou jsem četl.
Musím říci, že tohle pro mě byl literární koncert. Bradburyho básnivý jazyk je velmi opojný a musím říci, že tohle je jeden z těch duševních pokrmů, které jsem si opravdu vychutnal. K faktu, proč dávám vysoké hodnocení, přispívá i to, že s poslední stránkou v zamračeném srpnovém odpoledni začalo drobně pršet a mě to donutilo se pořádně obléci. Člověk by řekl, že tak ukončil ne jedno léto, ale hned dvě.
Další, co musím pochválit je překlad Tomáše Hráchy. Po večerech pročítám spisy H. P. Lovecrafta a pokud má pozornost nebyla až příliš opojená hutnou poezií a fantazií, nevšiml jsem si u Pampeliškového vína chyb v textu. Ve spisech H. P. Lovecrafta však někdy narážím na opakování zájména "se" či ve slovech je někdy překlep - je vtištěno jiné písmeno na klávesnici blízké zamýšlenému, to někdy působí rušivě ale není to nic, co by ubíralo na kvalitě obsahu. Každopádně člověk může skrze Bradburyho ocenit i krásu samotného jazyka.
Těším se na další setkání s autorovým dílem.
Vzhledem k za chvíli končícímu létu mě kniha neskutečně bavila.. něžnost a krásná literatura, nic jiného mě na konci nenapadlo. Snad ještě, že bych si také ráda zazátkovala každý letní den.
Moje léto.
Tvé léto.
Naše léta.
To to uteklo.Kde jsou? Kam se schovalo? Snad neumřelo?
Budou další.Jen ne už taková.
Léto.
Budiž mě příznivě nakloněno.Nenech mě zapomenout.Nalad mě na správnou melodii.Nechej mě unášet.
Je to jako když otevřete památník.Jako vybledlé černobílé fotografie.
Při vzpomínce jak jste bloudili lánem vysoké kukuřice.Když jste se ztráceli v labyrintu těch klasů.
Stroj na štěstí pro všechny.Světový mír na počkání.Mysleli jsme si že jsme nesmrtelní.
Právě ted vím že žiju.Existuju.Ta bezstarostnost.
Při válení v trávě sfoukávali odkvetlé pampelišky.Při pohledu do slunce přes prsty kterými jste se chránily před intenzivní záři paprsků oné velké zářící koule na obloze.
Louka odkvetla.Procházky mořem listí.Skákání a přemety.Protože ? Protože nám to bylo jedno.Čas jakoby neexistoval.
Pak přišli chvíle kdy se to změnilo.Nadešli dušičky.S rodiči sklánějící se před náhrobkem.Když je vám deset klidně i dříve.
Uvědomíte si dost podstatnou věc.Pomíjivost.Prý tím končí svým způsobem dětství.
O ztrátě jistých iluzí.Že všechno je jinak.Nějak se nám to ztrácí.Události i lidé.
Bradbury nás vrací v čase.Do doby kdy nám čtyřicetiletí a víše připadali jak z jiného světa.Ted si připadám jako tenkrát.Ale opačně.Nerozumím jim.Naloadinguju se částečně na jejich level.Jenže :-)
Tati ? Co to máš za mobil ? Takový pádlo :-D
Nepodcenovat své děti.Hloubají a zajímají se.Je pro ně třeba takový vesmír stejně fascinující jako byl tenkrát pro mě.Člověk nemusí být zrovna filozof nebo fyzik.Máme to tam.
Co se skrývá za tou ohradou? Tak to běžíme zjistit.Celým svým životem potkáváme podobné ohrady.Zvídavost a chut poznávat.No tak huráááá.
Koukejte si to užít.Ano budovat.Hlavně však užívat tak jako tenkrát ...
Výhledově (prý) budeme všichni štastni.
A někdy přeci stačí jenom ochutnat nebo aspon přičichnout k pampeliškovému vínu.
Takové věci nás přenesou přes ty nekonečné lány kukuřic.Zpátky do okamžiku...
do okamžiku když jsme si uvědomili že žijeme
Bradbury díky.
Odkládám tuto knihu plný dojmů, dojetí a vzpomínek na dětství. Autor nás posadil do svého stroje času, ale nejel jako obvykle směrem do budoucnosti, ale do minulosti jednoho léta v roce 1929 v jednom začouzeném městě v USA. Tolik událostí! Stroj na štěstí, Samotář, horká nemoc, vědomí života a mnoho dalšího, hlavně však hlubokých myšlenek pochopení života a smrti. Nutné přečíst a vzpomínat!
Hodně zvláštní kniha. Bradburyho opravdu můžu a k jeho knihám nebo povídkám se rád vracím. Pampeliškové víno jsem poprvé četl až nyní v novém vydání. Kolem strany 100 jsem už chtěl knihu zavírat, hledal jsem toho Bradburyho, kterého mám rád. Nakonec jsem to dal a Bradburyho jsem i částečně našel. Ale jsou to opravdu jen zlomky (Samotář nebo čarodějince z herny). Kniha je to nakonec celkem hezká, ale to uvažování a filozofování dvou malých chlapců v příběhu je nereálné.
Bojoval jsem. A to fakt statečně. Všichni svatí mi šeptali do ouška, abych tuhle knížku neházel do žita. Po vzoru východních mnichů jsem si pod svým strništěm bzučel mantru „Bzz – Páátří k mým oblíbencům – Bzz – Vydrž, Prťka, vydrž – Bzzzz“, a to tak urputně, že si mne lidé ve vlaku točili na mobily. Přesto po 123 stranách boje urputnějšího než dívčí válka jsem se rozhodl vytáhnout své bílé spodní prádlo, a zamávat jím před obálkou téhle knihy.
Mám rád knihy o dětství, mám rád poetiku, ale v téhle knížce se to nějak zvrhlo. Děcka v ní se nechovají jako děcka, nebo lépe řečeno – nemyslí/nemluví jako děcka, ale jako přesentimentilizovaní dospěláci v maskách děcek. Zabývají se smrtelností, a to v době, kdy by minimálně kluci měli přemejšlet, jak si postavit Nautilus, nebo jak vytrhnout velrybě stoličku. Nebo tak něco. Samozřejmě, jsou děti, které jsou ve svém věku mentálně daleko vyspělejší, ale to se u nich projevuje jinak (aspoň pokud vím), než dortově sladkým sentimentem.
Jak někdo na jisté zahraniční databázi knih cynicky podotkl, Ray asi potřeboval každý den v rámci tréninku vyhodit určitý počet slov, a z toho vznikla tahle kniha. A na tom (i dle předmluvy) něco bude. Možná to vysvětluje i tu nedětskost hrdinů. A tím se dostávám k druhému bodu. Poetično a přirovnání mám rád, ale zároveň jsem rád, když přirovnávají tak nějak... reálně. Uvěřitelně, tj. když přirovnání má kořeny v popisované skutečnosti. Přijde mi, že tadyhle si Ray chtěl zkrátka zapřirovnávat, vyzkoušet si to, a tak to přepískl. S kvantitou i kvalitou.
Jelikož jsem nedočetl, nemám právo hodnotit *. V hypotetické rovině bych tomu ale udělil tak 2 či 3 (promiň Rayi). Někdo možná má rád (literární) děti zralé pro svůj sentiment na psychoanalýzu, mé literární dětství se přidrží hrdinů, „šulících“ u natírání plotu své kamarády a tetičky.
Pochvalu si jednoznačně zaslouží vydání od Knihy Zlin, poněvadž ten přebal a obal jsou doopravdy fantastické.
Štítky knihy
20. století dospívání USA (Spojené státy americké) dětství 20. léta 20. století léto IllinoisAutorovy další knížky
| 2001 |  451 stupňů Fahrenheita |
| 1959 | Marťanská kronika |
| 1989 | Kaleidoskop (70 povídek) |
| 1995 | Pampeliškové víno |
| 2017 | Ilustrovaný muž |
„Tak se měj,“ řekl. Bože to bolo pekné! Občas tomu padla reťaz, ale vo všeobecnosti jedna z najlepších nostalgických kníh s bezstarostnými deťmi v hlavnej úlohe (a že ich je). Môžeme sa baviť o tom, či to je plnohodnotný román, alebo skôr „len“ akási „voľná“ zbierka poviedok tvorená desiatkami krátkych kapitol, ktoré tu viac, tu menej spájajú rovnaké postavy. Ale ono je to asi jednak jedno a jednak je to tak možno lepšie. Pretože akonáhle sa objaví „dlhšia“ zápletka (sériový vrah), tempo zvädne ako odtrhnutý kvet, ktorý zabudnete dať do vázy s vodou. Najlepšie fungujú „obyčajné“, v skutočnosti však nesmierne silné, výstižné a poetické opisy nekonečných letných dní a bežných malých radostí, ako i starostí na americkom vidieku 20. rokov 20. storočia. Sú to útržky a ako útržky vo všeobecnosti zvyknú bývať, i tu sú niektoré zaujímavejšie, iné menej a bez niektorých by sme sa zaobišli. No nie je to ostatne tak aj v skutočnom detstve? Nemá podobu románu, lež zbierky poviedok, kedy každý deň je pre dieťa samostatné dobrodružstvo. Boli to magické časy, kedy bolo zvláštnym tajomstvom obohnané prakticky úplne všetko, vrátane varenia, pretože malé deti, česť výnimkám, nevaria. Rána sú ospalé a s prísľubom neskutočných dobrodružstiev, ktoré deň prinesie, samotné letné dni nekonečné, júlové a augustové večery dýchajú omamne tajuplnou mystikou, lesy sú hlboké, vonku vládne taká horúčava, až sa topí asfalt na chodníkoch a nie je nič osviežujúcejšie, než sa hodiť do najbližšieho rybníka, jazera, rieky alebo ísť na zmrzlinu. „Niekde tam“ žijú s deťmi aj dospelí, rodičia, prarodičia, susedia. Ale to deti príliš nezaujíma, oni majú svoj vlastný, mystický svet plus-mínus zbavený dospelých osôb. Výsledkom je niečo, čo vás prinúti baviť sa, plakať (prababička) a oči vám zakryje nemilosrdne nostalgický háv. To keď budete spomínať na doby svojho vlastného detstva, kedy všetci vaši blízki ešte žili a nachádzali sa na vrchole síl, hoc nám ako deťom pripadali neuveriteľne starí, lebo mali štyridsať, nedajbože päťdesiat. V Pampeliškovom víně to pekne ilustruje pasáž, v ktorej deti odmietajú uveriť starej žene, že aj ona kedysi bola dievčatko. Dokonca im ukáže fotky z detstva a oni ju obvinia z toho, že ich ukradla nejakému dieťaťu. Je tam azda všetko. Život, smrť, radosť, humor, dojatie, odchod priateľov, život si proste ide svojou vlastnou cestou, nejeden raz nie je v našich silách ovplyvniť ho a tak nám neostáva nič iné, než sa riadne držať a pokúsiť sa v plnej rýchlosti nevyletieť z cesty a nezlomiť si väz. Skrátiť o 50 strán, mali by sme zrejme dočinenia s majstrovským dielom. Takto je to „len“ veľmi, veľmi dobré. Díky, Bradbury.