Pampeliškové víno
Raymond Douglas Bradbury
https://www.databazeknih.cz/img/books/55_/551562/bmid_pampeliskove-vino.jpg
4
181
181
Je rok 1928 a v malém městečku ve státě Illinois začalo léto. Dvanáctiletý Douglas Spaulding má napilno: lisuje pampeliškové víno, pobíhá po lesích v nových teniskách, musí se svézt tramvají, která brzy ustoupí modernějším autobusům, a zachránit figurínu čarodějky z rukou hrubiána pana Blacka. K letní pohodě ospalého města se přidávají i ostatní obyvatelé, ale idylu jim přece jen něco kazí – tajemný Samotář, který jako postrach obchází ulicemi...... celý text
Literatura světová Povídky Biografie a memoáry
Vydáno:
2020
,
Voxi
Originální název:
Dandelion Wine, 1957
Interpreti: Jiří Dvořák
více info...
Přidat komentář
„Na některé lidi padne smutek, ještě když jsou strašně mladí. Zdá se, že k tomu nemají žádný zvláštní důvod, spíš to vypadá, že to v sobě mají od narození. Nikdy jim nedá moc práce udělat si modřiny, rychleji se unaví, snadněji se rozbrečí, všechno si pamatují déle, a jak říkám, začnou být smutní mnohem dřív než ostatní. Vím to, protože jsem jeden z nich.“
Tajemstvím neobvyklých dobrodružství Douga a Toma není v tom, že by si nahrazovali obyčejné situace za výjimečné. Jejich tajemstvím je v tom, že v obyčejných momentech svého léta nacházejí výjimečnost. Protože se nebojí ptát, protože se nebojí své fantazie, protože se nebojí divit se, protože se nebojí nechat se zasáhnout radostmi a bolestmi druhých. Protože se nebojí nechat se okouzlovat. Tak daleko jsou od nás, v prostoru i čase, a přesto jsou tak důvěrně známí, tak podobní tomu, jací jsme byli a jací snad někdy stále jsme, v našich lepších chvílích.
Když už jednou uděláme ten epochální objev a zjistíme, že žijeme, pak už nelze, než žít jak to jde nejlíp. Když už jednou zjistíme, že druzí žijí vedle nás, pak už nelze než žít s nimi, pro ně. Ne, nechodíme po světě sami. Nikdo z nás.
„Jak bych mohl panu Jonasovi nejlépe poděkovat, uvažoval, za to, co pro mne udělal? Jak mu mám poděkovat, jak se mu odvděčit? Nijak, prostě nijak. Nemůžeš mu to nikdy oplatit. Tak co tedy? Co? Nějak to předat dál, říkal si, předat to kouzlo někomu jinému. Nepřerušit řetěz. Rozhlédnout se, najít někoho, kdo ho potřebuje, a předat dál. Tak jedině...“
Budu jedna z mála, která nesdílí všeobecné nadšení. Bylo to upovídané, plné krásných obrazů, ale nedokázalo mě to vtáhnout. Nepodařilo se mi začíst, nějak mi chyběla ta správná vlna, kdy bych se naplno přenesla do toho světa vzpomínek. Bohužel jsem se několikrát přistihla u toho, jak od děje v myšlenkách utíkám a to u mě znamená, že mi kniha nesedí. Přesto musím napsat, že líná atmosféra amerického léta, ten těžký vzduch a kluci běhající po městě během prázdnin jsou něco, co ve mě zůstane a i po pár dnech si ten pocit z knihy pamatuji.
Ačkoli jde o jednoho z mých nejoblíbenějších autorů, toto dílo jsem dosud neznala. Za mě překvapení. Je to takové divné, když to není sci-fi. Ale autorův rukopis je silně znát, některé okamžiky mi připomínaly atmosféru jeho některých povídek. Silně poetické dílo. Hořkosladké.
Tenisky. Tak takhle jednoduše to začalo...
Protože štěstí, to je přece muška jenom malá...
Život jinak taky může přestat dávat smysl...
Ale když máme dost času, tak sami poznáme, kdy přijde čas odejít.
Od Bradburyho už jsem dříve četla nejednu jeho sci-fi perlu, ale tohle jsem opravdu nečekala. Poezie života v nejintimnějších momentech života malého kluka. Tohle není science-fiction. Tohle je život sám plný fantazie, či spíše sama filozofie života, která v malém klukovi oceán fantazie probudila. Ne aby z reálného života utíkal, ale aby jej ztvárnil tak, jak jej sám prožíval a cítil. Hluboké pravdy často spočívají v těch nejnepatrnějších všednodennostech. Teď si ten silný prožitek z knihy nenechat jen tak protéct mezi prsty... dostala jsem chuť na pampeliškové víno.
Oslava života koncentrovaná do léta roku 1928 v americkém maloměstě. Poetické střípky tehdejšího dění, fantazie, zvyky, proměny společnosti, ale také obavy či konec života. To vše především klukovským pohledem, nejen pro nostalgiky vzpomínající na dětská léta.
Nejde o nějaký celistvý příběh, kniha nemá klasický děj. Ze čtení jsem měl především pocit nekonečného televizního seriálu (dobrého a odpočinkového), kde se sice prolínají postavy a jejich příběhy, když ale vynecháte pár dílů (stránek), nic strašného se nestane. Odlehčené vzpomínky na sběr lesních plodů tak může střídat dětská filozofie nad stářím, různorodé rodinné i sousedské trable, skoro fantastický vývoj stroje na štěstí, nebo hororová pasáž z místní rokle...
CITACE: Na světě je pět miliard stromů. Někde jsem to četl. Pod každým stromem je stín, nemám pravdu? A víš, jak vzniká noc? Já ti to povím: to vylezou stíny zpod těch pěti miliard stromů! Jen si to představ! Plnej vzduch stínů, trochu jako by kalily vodu. Kdybysme přišli na nějakej způsob, jak těch zatracenejch pět miliard stínů udrželi pod stromama, mohli bysme zůstat vzhůru až do půlnoci!
Poznámka: Nevěřte anotaci. Mluví o jedné postavě, jejích zážitcích a jednom postrachu. Skoro, jako by kniha někde začínala a někde končila. Omezena je ale pouze začátkem a koncem léta, postav je víc a Samotáři je věnována jen velmi malá část knihy, která i tak nechává velký prostor pro představivost a fantazii.
CITACE: "Tome, řekni mi to na rovinu."
"Co ti mám říct na rovinu?"
"Kam se poděly šťastný konce?"
"V sobotu v biografu je mají."
"Jasně, ale v životě?"
"Dougu, já vím akorát, že když si jdu večer lehnout, tak je mi fajn. A to mi připadá jako šťastnej konec jednou denně. Ráno pak třeba vstanu a všechno se pokazí. Ale stačí, abych si pamatoval, že až večer půjdu spát a lehnu si do postele, všechno bude v pohodě."
Já vlastně ani nevím co k tomuto kousku říct..
Na dalšího Bradbaryho jsem se neskutečně těšil, i když tohle je trochu jiný šálek čaje, než jsem od něj zatím zvyklý, ale pořád je to ten klasický Raymond, krásný jazyk a neskutečné popisy, životní moudra a krutá realita, která zasáhnou tam kde to opravdu bolí, přesto všechno je to hezká a příjemná knížka od které se nechcete odtrhnout pokud se do ní po půl hoďce začtete:)
Až jsem se bála dýchat, jak se mi ta páně Bradburyho poetika zatínala do myšlenek...
Kniha vyšla poprvé v ČR v roce 1995. Uplynulo 25 let, kdy české nakladatelství vydalo druhé vydání této knihy s úpravami. Škoda, že trvalo celé čtvrtstoletí, než bylo vydáno 2. vydání. Knihu v prvním vydání lze sehnat už těžce, a pokud se kniha dá ještě sehnat, tak cena knihy je vyšší. Jsem rád, že se mi do rukou dostala tato kniha a mohl jsem si knihu přečíst. Kniha nese prvky autobiografie, autor změnil název města, a jak sám uvedl, postavy jsou skutečné. Dokáže psát o obyčejných věcech neobyčejně, dokáže svými popisy navodit pocity napětí a strachu. Píše krásným poetickým jazykem. Příběh se odehrává v létě, takže kniha dokáže svou atmosférou navodit letní atmosféru. Hlavní postavou je dvanáctiletý chlapec DOUGLAS, který má mladšího bratra TOMA. V jednotlivých povídkách zažívají různé příhody, seznamujeme se s příběhy některých lidí z města. Dočteme se o Douglasově a Tomově rodině a seznámíme se také s jejich kamarády. V povídkách se střetává svět dětí se světem dospělých, a jak si Douglas poznamenal do deníku: „Dospělí a děti se pořád hádají, protože každý patří k jiné rase. Stačí se podívat, vypadají úplně jinak než my a my vypadáme úplně jinak než oni.“ Kniha mne určitě zahřála na srdci a knihu hodnotím na 100 %. Určitě knihu doporučuji čtenářům, kteří mají rádi knihy Raye Bradburyho. Myslím si, že je tato kniha nezklame a budou se k ní čas od času vracet.
Velmi oceňuji kapitolu, která je pojmenována RAY BRADBURY O DĚTECH, ve které autorka Lahna Diskin napsala esej a zaměřila se na knihy Pampeliškové víno a Tudy přijde něco zlého. V této eseji rozebírá knihu Pampeliškové víno a dětské postavy z autorových knih.
Citáty z knihy, které mne oslovily:
Nesmím zapomínat na to, že jsem naživu, vím, že jsem živý, a nesmím to zapomenout ani dnes, ani zítra, ani pozítří.
Hrabat se v zemi znamená hrabat se v duši.
Žiješ v současnosti, možná tě fascinuje tvoje mladá nebo stará současnost, ale jinou současnost než tu, kterou máš před sebou, beztak nikde nenajdeš.
… staří lidé čekají jenom na to, až jim někdo řekne, aby povídali. A pak už jenom hučí jako starý výtah v šachtě.
Ve válce se nikdy nevyhrává. Celou dobu se jen prohrává a ten, kdo prohraje jako poslední, se nakonec vzdá.
Jediná možnost, jak nedovolit času, aby rychle utíkal, bylo dávat pozor a nedělat nic!
Dobře se vyspat, deset minut si zabulet nebo spořádat kelímek čokoládový zmrzliny, případně všechno dohromady, to je dobrej lék, Dougu.
Na některé lidi padne smutek, ještě když jsou strašně mladí. Zdá se, že k tomu nemají žádný zvláštní důvod, spíš to vypadá, že to v sobě mají od narození. Nikdy jim nedá moc práce udělat si modřiny, rychleji se unaví, snadněji se rozbrečí, všechno si pamatují déle, a jak říkám, začnou být smutní mnohem dřív než ostatní. Vím to, protože jsem jedním z nich.
"Ty si prostě nechceš přiznat, že taky rád brečíš. Stačí si trochu zabrečet a všechno je v pořádku."
...
"Dobře se vyspat, deset minut si zabulet nebo spořádat kelímek čokoládový zmrzliny, případně všechno dohromady, to je dobrej lék, Douhu. Poslechni doktora Toma Spauldinga."
Pro mne je dobrá sci-fi jen prostředkem ke sdělování myšlenek o světě a životě. A dobří spisovatelé, jako bratři Strugačtí, Robert Heinlein, Clifford Simak anebo Ray Bradbury ji využívali k popisu svého pohledu. O to víc mne překvapila tato kniha, která už vůbec sci-fi není. A funguje skvěle. Kluk, který si začíná plně uvědomovat svět s jeho klady a zápory, s chvilkami štěstí i neštěstí, začíná vnímat jak krátkodobý koloběh (kniha je popis jednoho léta), tak dlouhodobý (kamarádi mizí pryč, staří lidé umírají). A vzpomínal jsem, koho jsem já v životě potkal a kdo díky mně žije dál. A začal si uvědomovat, kdo se mnou jednou umře - prastrýc, který jako malý kluk potkal Masaryka a jehož otec pracoval u Šroubka, paní, která se o mne starala, když jsem byl nemocný a byla neodsunutou Němkou, ... Co se za sto let změnilo, je prostředí, technika, ale člověk zůstal stejným tvorem, jakým byl. Tak, pane Bradbury, děkuji. A hlavně i ČRo Vltava, která z knihy připravila pár ukázek a na knihu mne upozornila a nalákala.
Vzpomínka na dvanáctiletého chlapce v sobě, na prázdninové časy, na své město a rodinu, na svá malá dobrodružství a objevy jednoho léta 1928, kdy si onen chlapec naplno uvědomí, že je naživu, začne vnímat v plynutí času milované rituály, které se každoročně opakují i prožitky, které se nezopakují nikdy ... známý autor scifi tentokrát podnikl osobní cestu časem zpět v (pro mne) netušené poetické poloze:)
Jemné, zasněné čtení plné citu i fantazie.
Rok 1928, léto. Rozmanitá řada postav rozličného věku. Běžný život složený nejenom z příjemných událostí. Všechno má až snivou auru a nádech neskutečna. I dnes jsem na parkovišti před obchodním centrem žasl. Několik aut se sunulo uličkou, když řidička prvního se rozhodla zaparkovat. Na chvíli musela minikolona zastavit. Kdysi pohoda, dnes troubení a zběsilá gestikulace v bezpečí pojízdné plechovky. Až tak jsme plní civilizačního jedu, stačí kapka a explodujeme. Příliš soutěžíme a málo žijeme. A tato knížka je o životě a lidech.
„Půvabná, třebaže poněkud nostalgická knížka o dětství a o světě, který je nenávratně ztracený.“ Tak praví anotace.
„Půvabná, protože nostalgická knížka o dětství a o světě, který nikdy ztracený nebude,“ pravím já a zřejmě naprostá většina těch, kteří tuhle křehkou a barevnou krásu četli a našli v ní obraz sebe samých.
Mimořádně žádný rozbor, to kouzelné chmýří by se mohlo rozletět do všech stran - a já ho chci mít dlouho v duši. Zatím nejkrásnější knížka letošního roku.
Moc pěkná knížka. Autor v ní vzpomíná na své dětství, konkrétně na léto roku 1928, a jsou to krásné vzpomínky. Nejvíc mě uchvátil plukovník Freeleigh jako stroj času a paní Bentleyová, která nakonec uznala, že "starý člověk nikdy nebyl mladý, ani za celý milión miliónů let".
Krásné, dojemné a emotivní.
"...byl zase jeden z oněch teplých dní připomínajících ohlazený mramor, s vysokým modrým nebem jako z foukaného skla a s průzračnými potoky, v nichž se voda rozlévala kolem bílých kamenů jako tekuté zrcadlo. Byl zkrátka den dokonalý jako plamen svíčky..."
Jsem ráda, že jsem na tohle víno čekala tak dlouho. Ne že by dřív nebyly příležitosti a věřím tomu, že by se mi ta kniha líbila i před 10, 15, nebo 35 lety. Možná bych i uronila slzu nad některými obrazy, ale teď vím, že tehdy bych ji uronila z jiného důvodu, než dnes. Na některé věci si prostě musíte počkat. Musíte ztratit svoje dětství, abyste ho mohli znovu najít.
Douglasi Spauldingu, budeš žít věčně!
Krása, krása. Až z ní někdy duše bolí.
Čtěte kdykoliv. Léto roku 1928 si k vám cestu najde bez ohledu na roční období, které se právě nachází za vaším oknem...
Štítky knihy
20. století dospívání USA (Spojené státy americké) dětství 20. léta 20. století léto IllinoisAutorovy další knížky
| 2001 |  451 stupňů Fahrenheita |
| 1959 | Marťanská kronika |
| 1989 | Kaleidoskop (70 povídek) |
| 1995 | Pampeliškové víno |
| 2017 | Ilustrovaný muž |
Knihu jsem nemohl dlouho sehnat, o to větší bylo moje zklamání. Krátké kapitoly nemají žádný děj, žádný příběh a žádný konec. Střípky vzpomínek psané poetickým jazykem o přírodě, rodině, sousedech i o sobě. Bohužel nejsem romantik, vůbec mě to nebavilo, skončil jsem na straně 93. Za mě vyhozených 400,-Kč.