Pan Kaplan má stále třídu rád

Když Leo Rosten podepisoval roku 1963 smlouvu na vydání svých dvou humoristických knih o panu Kaplanovi (první z nich znají naši čtenáři v podání Pavla Eisnera), netušil, kolik dřiny ho čeká. Vyzrálý spisovatel se totiž nakonec nespokojil pouhým spojením obou předchozích knih a dobrodružství přistěhovalce do Ameriky a „jazykového převratníka“ pana Kaplana, který se s osobitou logikou prodírá záludnou houštinou angličtiny, zcela přepracoval a obohatil o další epizody a postavy, takže v roce 1976 se objevila zbrusu nová kniha. Této hozené rukavice se chopil Antonín Přidal, aby se po čtyřiceti letech od prvního vydání Eisnerova zpracování páně Kaplanových jazykových klauniád pokusil o vlastní variantu. Jsme svědky překladatelského koncertu, jehož sólistou je jazyk, ohňostroje slovních pitvorností, zkomolenin a přehmatů, kterých se — ovšemže na češtině — dopouští pan Kaplan i ostatní svěřenci začátečnické třídy profesora Parkhilla na newyorské Večerní přípravné škole pro dospělé. Pan Kaplan se tvrdošíjně odmítá řídit jakýmikoliv jazykovými pravidly a konvencemi, jako by chtěl celý jazyk „vybudovat znovu a od základů'', a proto učebna připomíná spíše soudní síň, „kde je před soudní stolici postaven sám jazyk“, či bojiště, na němž pan Kaplan nemíní ustoupit „ani o píďu“. Díky této kongeniální variaci na Rostenovo téma se účastníme velkolepé oslavy naší mateřštiny, z níž Antonín Přidal vykouzlil nádhernou fantaskní grotesku.... celý text