Pan Procharčin a jiné povídky

13.02.2017

Dostojevského mám hodně rád. Tahle sbírka jeho povídek mi ale trochu ukázala, proč někteří lidé třeba neradi čtou klasiku. Knihu jsem sice přečetl během dvou dní, ale z osmi povídek u dvou vlastně vůbec nevím, o čem to bylo a co jsem četl. První povídky jsou jakoby pravým opakem dnešních příběhů. Jsou dílem okamžiku, jakoby literární obdoma cinema verité, nemají výraznou dějovou linii, zápletku, pointu, vyvrcholení, ale opravdu jen jako by sdělovaly úryvky z běžného, suchého a nezáživného života jejich postav. Zaujaly a strhly mě vlastně až poslední tři povídky, z nichž CIZÍ ŽENA A MUŽ POD POSTELÍ je nejlepší, vlastně docela komická, POCTIVÝ ZLODĚJ je dojemná a VÁNOČNÍ STROMEK A SVATBA vlastně hrozně smutná ukázka toho, co se v tehdejší době dělo. Suma sumárům obecně sotva průměr, rychle si budu muset spravit chuť nějakým jiným jeho dílem.