Paní Bovaryová
Gustave Flaubert
https://www.databazeknih.cz/img/books/26_/267954/bmid_pani-bovaryova-bo3-267954.jpg
4
1958
1958
Nezkušená Ema, která vyrůstala v klášteře, se upíná k vysněným romantickým představám o lásce a sladce růžovým vidinám o své budoucnosti. Tím krutěji ji pak zasáhne realita. Vdá se za ovdovělého venkovského lékaře, původně manžela nehezké stárnoucí měštky, kterou mu vybrala panovačná matka. První omámení z posvatebních šťastných chvil však záhy vyprchá, Ema se začne nudit. Po přestěhování Bovaryových do městečka Yonville se narodí malá Berta, ale ani dítě neznamená změnu k lepšímu. Ema hledá rozptýlení v krátkodobých vztazích a nevěře, s manželem odjede do Paříže, aby byla blíž svému milenci, avšak tím jen uspíší svůj pád. Zoufalá Ema tvrdě doplácí na svou naivitu, ocitá se v dluzích a marně hledá schůdné řešení...... celý text
Přidat komentář
Čtivá klasika, která může čtenáři dát hodně i dnes, právě podrobné popisy událostí, přírody, oděvů, povah a osobních pohnutek postav mne na tom bavil nejvíce. Myslím, že vždy má žena či muž v životě období, kdy je času málo nebo moc, romantiky málo, nebo moc, všeho světského málo nebo moc, lásky málo nebo moc, kdy bytostně pochybuje o sobě, o druhých...blízkých i vzdálených...a kdy neví jak dál...Zamýšlíme se nad příběhy hrdinů v knížkách a pak i nad sebou..jak jsme si podobní a nejsme....a tak to má asi být...všechno nás někam posouvá.../ jak říká Albus Brumbál/.....,,dál,,......:-):-)
Několik let jsem si říkala, že bych si Paní Bovaryovou měla přečíst a konečně jsem se k tomu odhodlala. Kniha rozhodně nepopisuje jenom tragický osud hlavní představitelky, ale lze ji považovat za realistickou sondu do nitra člověka, který uvěří směšným představám o životě, lásce a štěstí a ty pak ovládnout celé jeho počínání. Ema ve snaze dosáhnout svých iluzí se v marném boji s realitou snaží najít štěstí. Zoufale se ztrací v objetí milenců, obklopuje se nesmyslnými věcmi, na které nemá peníze, a marně doufá, že konečně získala to, po čem touží. Samozřejmě místo, aby byla svému cíli blíž, tone a táhne celou svou nicnetušící a slepě milující rodinu ke dnu.
Navzdory tomu, že tato klasika z 19. století je bez nejmenších pochybností velmi nadčasovým dílem, měla jsem problémy udržet pozornost. Flaubertův jazyk sice oplývá nádhernými metaforami, ale přiznávám, že některé sáhodlouhé popisy jsem jen tak prolétavala.
Přes sem tam dlouhé pasáže chci povzbudit každého, komu podobně jako mně figuruje Paní Bovaryová na seznamu k přečtení už nějaký ten pátek, aby si ji přečetl a udělal si vlastní názor.
"Ano," zašeptala, skřípajíc zuby, "odpustí mi, on, kterému bych já neodpustila ani za milión, že mě kdy poznal! Nikdy, nikdy!"
Emma Bovaryová je nešťastné děvče. Do svého neštěstí se ale vlastně uvrhla sama. Jako vášnivá čtenářka romantické literatury vychovávaná v klášteře není příliš schopná rozlišit realitu od spisovatelových výmyslů, stále sní o světě plném dobrodružství, v němž se ani vteřinu nenudí. Proti tomu stojí v kontrastu maloměsto, kde všechny dny splývají a jakákoliv snaha o něco "velkolepého" končí směšně. Emma tak začne hledat něco, co neexistuje. A to skončí, jak jinak špatně.
Je pravda, že kniha obsahuje celkem dost popisných pasáží, někdy by člověk řekl, že příliš. Ale přesto mě kniha zaujala. I když spíš pro ten krásně popsaný kontrast příšerného maloměsta a Emminých snů, než kvůli Emmě samotné.
Postupně se vracím k dílům Světové knihovny, vydávané Odeonem na počátku sedmdesátých let, v době, kdy jsem si zakládala vlastní knihovnu. Kniha stojí za přečtení i dnes, v době nadbytku nových knižních titulů, v době naprosto se lišící od té, ve které se román odehrává. Je nadčasová. Přes všechny společenské změny jsou hlavní postavy mezi námi i dnes. Nebo jste ještě nepotkali novodobé paní Bovaryové, jejich zbožňovatele, lichváře, vyděrače, hlasatele morálky a jiné, tak podobné těm knižním?
Začala jsem číst staré vydání ze 60. let a po necelých 50 stranách jsem to vzdala. Do čtečky sem si nakonec pořídila novodobý překlad a konečně jsem se do čtení ponořila. Začátek byl rychlý, dějový, mělo to spád. Bohužel poté, co se stala z mladé Emy paní Bovaryová to byla jedna nuda za druhou. Až závěr opět celou knihu vylepšil. K hlavní hrdince asi není moc, co dodat. Sobecká, znuděná, finančně negramotná panička, toužící po vzrušení a románové lásce. Prostě ženská, kterých i dnes najdeme plno. V současné době by stačilo sepsat rozvodové papíry a zdrhnout co nejdál. Tenkrát to bohužel zase tak jednoduché nebylo a tak Ema sehrává ve svém životě dvojí roli. Finanční i milostné nesnáze jí na konci doženou až k politováníhodnému činu.
Chápu, že jde o klasické dílo a v kontextu doby muselo jít opravdu o přelomovou novinku, co do žánru, ale já jsem holt už zhýčkaná, konzumem a rychlým životním stylem prolezlá holka, která zatím nedokáže plně ocenit krásu popisů a toho, kde kdo měl jaký střih kalhot, do jakého úhlu bylo při procházce nastaveno kdejaké stéblo trávy a na co zrovna myslel každý, kdo prošel kolem. Zato velmi oceňuji popis psychických pohnutek samotné hlavní hrdinky, které byly vykresleny opravdu dokonale. Chtě nechtě se v ní jistě chvílemi našla každá z nás.
IG: @hanybooks
Ve své době napsal pan Flaubert velmi odvážnou knihu. Erotické pasáže a kritika tehdejší společnosti. Za tuto odvahu bych mu rád dal i pět hvězd. Hodnotím však, jak se kniha líbila mně. Zpočátku se mi hezky četly barvité popisy, časem mi ale začaly splývat a já se nudil. Obsah knihy není nijak složitý, ani překvapivý, takže jsem od poloviny začal číst tak ob řádek. Vážím si většiny žen, ale paní Bovaryová byla husa, kterou z nudy pálilo dobré bydlo, a dopadla, jak se dalo čekat. (Bohužel i dnes znám takové.) Knize bych dal podtitul: Chudák pan Bovary. Nejvíce mi pak bylo líto jejich dcerky. Za mne tedy nuda a ke knize se nehodlám vracet. Po knize Bouvard a Pécuchet, která mne taktéž velmi zklamala (viz mé hodnocení) je toto druhé Flaubertovo dílo. Vážím si jeho odvahy, mne však neoslovil.
Nebojte se klasiky! Toto dílo je nádherné jak obsahově, tak i jazykově. Jde o velmi čtivou knihu s nečekanou gradací. Zaslouženě jde o přelomové dílo. Stále aktuální téma (ne)naplnění ideálů Vás strhne. Velmi doporučuji.
Příběh věčně nespokojené ženy, která to, co hledala, měla vlastně doma, jen to neviděla...možná nechtěla vidět. Každopádně svému muži, potažmo i své dceři, pomalu ale jistě ničila život. A jak to tak bývá, vše jí nakonec semlelo...
Chtěla všechno, nemá nic. Zamilovanost koluje od muže k muži a Emmina otupělost nezná mezí. Zničila vše nejen sobe, ale i nejbižším. Zároveň, je to ale žena, co si ten krátký život užívala a plula si jak vánek. Jejího manžela, je mi sakra líto. Nebyly to nějaké zábavné pasáže, co by nadchly, ale krásně napsáno. Taky věřím, že hodně lidí, se pří četbě nejednou rozčílí nad samotnou Emmou, tak jako já. Miluju na knihách tu rozmilovanost postav, jednou nas naštvou, pak zase dojmou, někdy se do nich zamilujem.....
Nezpochybnitelná klasika! Bravurní studie znuděné ženy, která řetězcem zdánlivě drobných provinění a přešlapů zničí život sobě i své rodině. Flaubertova umění se člověk nemůže nabažit.
Příběh o Charlesovi, kterému matka domluví svatbu se starší vdovou, ta však záhy umírá a on potká krásnou a mladou Emu. Hned po svatbě si však Ema uvědomí, že on není láskou jejího života. Uniká do románů, do flirtování, i do náručí milenců. Bohužel, nic ji nedokáže „vyléčit“ z jejího smutku.
Další klasika, ke které jsem se nikdy nedostala a přitom mě mile překvapila. Kniha se velmi dobře čte, nejsou v ní žádné dlouhé rozvleklé pasáže. Od začátku má kniha spád, stále se tam něco děje. Navíc je z Francie, což je moje oblíbená destinace.
Ač se děj odehrává kolem roku 1850, spoustu věcí a situací je tu stále současných. Převážně pak myšlení a chování některých lidí. Spoustu lidí píše, jak jim nesedla paní Bovaryová, ale když se to tak vezme, tak pokud se v hlavě usadí myšlenka, je někdy těžké se jí zbavit a je pak těžké s ní i žít. Navíc, kde není láska, většinou ani štěstí není.
Kniha je plná romantické lásky a ohleduplných mužů, kteří ví, jak se dvořit dámám. Při čtení si tedy odpočinete a můžete krásně snít.
"Byla milenkou ze všech románů,hrdinkou všech dramat,onou ženou ze všech svazků veršů.Její ramena mu připomínala ambrovou barvu odalisky v lázni,měla dlouhý živůtek feudálních hradních paní,podobala se rovněž bledé barcelonské ženě,ale hlavně a především byla anděl".75%.
Je pozoruhodné jak mi ženy, dokážeme škodit sami sobě. Ženeme se za romantickými přeludy vybájenými v naší fantazii....do koutku mysli, která patří přitažlivým, dokonalým mužům rozvírající svou náruč do níž nás polapí a nepustí ze svého štastně až navěky.
Jenomže to bychom nebyly ženy, kdybychom od života nechtěly všechno a ještě něco navíc.
Emma je prostě nenapravitelná romantička, ubitá stereotypním životem na venkově s těžkopádným manželem. Hledá únik ze svého života, který je na hony vzdálený od jejich představ.....nakonec si uvědomuje, že svou pohádku nikdy nedostane a to směřuje k jejímu konci.
K onomu konci jí ovšem krom jiného dovedli i vlastnosti netypické pro romantické princezny a románové hrdinky....je sobecká, zazobaná, bezohledná ke všem lidem, kterým na ní záleží, Tak trochu mi připomíná Daisy s Gatsbyho. Když jsem se tak zamýšlela nad nejhoršími padouchy v mých přečtených knihách...přišla jsem na tyhle jména....Jago z Othella, Daisy z Gatsbyho, ten týpek co dostal hraběte Monte CHrista do vězení.......a další a další. Leckdy těmi největšími padouchy nejsou ti s nálepkou padouch na čele.
Verdikt: o knížce se dá velmi dobře povídat, takže se asi přidá na seznam čestných hostů na mém maturitním seznamu.....nepatří mezi mé top, ale je velmi dobře napsaná a stojí za zamyšlení
Na první dobrou se nabízí říct, že Emma byla nerozhodná trubička, která tím nejpovrchnějším způsobem touží po životě plném zábavy, peněz a dramatu. Svým způsobem by toho tvrzení mohla být i pravda. Jenže je třeba se zamyslet nad kontextem doby, kdy ženy byly ozdobou muže, schované v jeho stínu, vázané a souzené dle životních úspěchů svého chotě. Po tomto uvědomění už začínají Emminy myšlenkové pochody a činy dávat smysl a co je hlavní, román získá potřebnou hloubku. Velkým plusem je nečernobílost postav, kdy pan manžel vlastně není špatný, je jen průměrný, což Emmu, toužící po slávě, nekonečně irituje, ale nemůže s tím nic dělat, protože když se ozve, tchyně jí zakáže číst "knihy pro muže", jelikož pak myslí na kraviny, místo aby háčkovala nebo malovala akvarely. Emma je pak občas kráva, až absurdně jedovatá vůči svému muži, matka roku, trochu coura a finanční negramotka, což se jí vlastně stane osudným.
Ač jde o takřka psychologické dílo, nejde příliš do hloubky, zavrtává se jen pod kůži, ale nikoli bolestivě do masa. Kniha je napsána až překvapivě lehkým jazykem. Na rovinu říkám, že takový Zola či Maupassant dokázaly lidskou náturu pitvat mnohem důsledněji, díky čemuž nacházely mnohem hnilobnější nádory člověčinského charakteru. To v mých očích nicméně Flauberta nijak neshazuje, předložil kvalitní příběh a ač se jeho dobová kontroverze zdá z úhlu přítomnosti spíše úsměvná, chápu že toto společenské popíchnutí bylo v době vydání knihy o dost citelnější. A to je věc, kterou na literatuře vždycky moc rád ocením.
Když jsem našla v krabici s vyřazenými knihami výtisk od Topiče z roku 1913, nemohla jsem ho tam nechat, titul byl vedlejší. A protože mě Paní Bovaryová v povinné literatuře minula, byla jsem o to překvapenější, jak současný a na realismus dějový román to je, dokonce i v překladu dnes už trochu krkolomném a statickém.
Ema Bovaryová je nutný produkt své doby a třídy, pochází z chudého zázemí, ale je od malička živená romantickými představami, od suché skutečnosti udržovaná co nejdéle co nejdál, aby si holčička neumazala ručičky. Těžko mohla být jiná než nespokojená a povrchní, nerealistická v přijímání všech zábav jako oprávněných. Ukázka toho, jak člověka kazí knihy a nedostatek zaměstnání. Kniha ale ukazuje víc, jednak maloměšťáckou společnost v plné parádě, která si také na morálku jen hraje, jednak Emu jako živoucí postavu (v čemž je skoro jediná, ostatní jsou typy na hraně karikatury). Vzhledem ke své výchově a postavení nemohla být jiná, ale zároveň za každý krok do prázdna nese odpovědnost, a její volný pád je čtení velmi poutavé. Stejně paradoxní je i její postavení dámy z vyšší třídy, které ale neumožňuje nic jiného než unylý život.
Stejný paradox dostatku, za který se nedá nic koupit, a nezdravé množství času na snění zažívaly generace žen po Emě (vzešla z toho epidemie hystriónské poruchy osobnosti u dam z vyšších vrstev). Posledních pár desítek let se to genderově vyrovnává, dnes už je to stav přístupný mužům i ženám ve velkém - tím se paní Bovaryová stala nečekaně aktuálním dílem.
Kniha je celkem poutavě napsaná. Hlavní hrdinka Emma Bovaryová mě velmi rozčilovala a nemohla jsem jí vystát.
Paní Bovaryová je nejenom stavebním kamenem ve francouzské literární historii a předzvěstí naturalismu, ale také skvěle čitelný a strhující román. V jeho jádru je hluboký psychologický obraz Emmy Bovaryové, v jehož čirosti se stává bezpředmětným, zda-li je Emna 'dobrý' či 'špatný' člověk. Ačkoliv je ve Flaubertově románu patrný determinismus, kterému se později věnoval Zola ve svých románech, zůstává Emma Bovaryová věrným zpodobněním člověka se svobodnou vůlí, prostý pseudovědeckých experimentů zakomponovaných do řádků knihy. V tom se také nachází tragičnost prptagonistky: i přes skutečnost svazujících poměrů ve vyšších vrastách společnosti té doby zůstává pravdou, že paní Bovaryová se pro zkázu rozhodla sama.
Další zajímavé aspekty románu se vyjevují prostřednictvím jeho konfrontace se samotným autorem. Na jedné straně je tu Flaubertův přísný, použiji výraz vědecký postup, kterým jeho opus magnum vznikalo, na druhé staně je autorův výrok: "Paní Bovaryová jsem já". Názor ať su udělá kdo chce.
Štítky knihy
nevěra ženy 19. století zfilmováno Francie francouzská literatura manželství manipulace (psychologie) manželská krize rozhlasové zpracování
Autorovy další knížky
| 1973 |  Paní Bovaryová |
| 1959 |  Citová výchova |
| 1920 | Salambo |
| 2004 | Byli jednou dva písaři |
| 1929 | Pokušení svatého Antonína |
Konečně jsem se prokousala touto klasickou literaturou. Téma nespokojené a následně nevěrné ženy, která nedokáže řešit svoji zoufalou situaci jinak než zoufale. Téma staré, jako lidstvo samo.
Poctivě přiznávám, že jsem se do čtení nutila a styl vyprávění byl na můj vkus zdlouhavý, příliš starodávný a nedokázala jsem ocenit autorovy košaté metafory.
Jsem asi z jiného světa a tak se omlouvám literárním géniům, že mi schází pořádná dávka trpělivosti a tolerance.