Paní Bovaryová
Gustave Flaubert
https://www.databazeknih.cz/img/books/26_/267954/bmid_pani-bovaryova-bo3-267954.jpg
4
1958
1958
Nezkušená Ema, která vyrůstala v klášteře, se upíná k vysněným romantickým představám o lásce a sladce růžovým vidinám o své budoucnosti. Tím krutěji ji pak zasáhne realita. Vdá se za ovdovělého venkovského lékaře, původně manžela nehezké stárnoucí měštky, kterou mu vybrala panovačná matka. První omámení z posvatebních šťastných chvil však záhy vyprchá, Ema se začne nudit. Po přestěhování Bovaryových do městečka Yonville se narodí malá Berta, ale ani dítě neznamená změnu k lepšímu. Ema hledá rozptýlení v krátkodobých vztazích a nevěře, s manželem odjede do Paříže, aby byla blíž svému milenci, avšak tím jen uspíší svůj pád. Zoufalá Ema tvrdě doplácí na svou naivitu, ocitá se v dluzích a marně hledá schůdné řešení...... celý text
Přidat komentář
Klasika...
Příběh je zajímavý, ovšem v průběhu knihy jsem si uvědomila jak moc paní Bovaryovou, tedy její osobnost, nemám ráda a je mi nesympatická.
Klasický obraz naivní a znuděné manželky, která si neváží vlastního dítěte.
Konec mě nijak nepřekvapil ...
Paní Bovaryová je prostě kráva, kniha se mi četla dobře, člověk nemůže uvěřit, že někdo takový existuje, a v každé kapitole mě překvapila další nesnesitelnou vlastností, kterou její charakter oplývá. Je to taková ta kniha, ze které chcete jednu postavu vyndat, dát jí facku, a zase ji vrátit mezi stránky. Pokud ze mě tento pocit měla kniha vymámit, gratuluji.
Asi dvě třetiny knihy jsem se musela přemáhat, abych pokračovala ve čtení.
Až na konci mohu pochopit, proč je tato kniha tak vážená. Na charakteru paní Bovaryové je totiž něco velice výjimečného. Můj vztah k ní rozhodně nebyl černobílý. Těžko se to popisuje. Abyste to pochopili, musíte knihu přečíst. A myslím, že vám to nakonec bude stát za to.
PS: Mamka mi řekla, že mě to nebaví, protože jsem nikdy nebyla vdaná. Po přečtení této knihy nevím, jestli vůbec do manželství chci. :D
Kousavý pohled na maloměstskou společnost poloviny 19. století, bohatou na pokrytectví, strojenost a sobectví. Mistrovsky vyvedeným charakterům jednotlivých postav vévodí titulní hrdinka, která se s teatrálností a afektovanou tragičností vzepře nuzotě svého života. Zajímavá sonda, ale závěr, kdy už bylo zjevné, kam to celé směřuje, byl zbytečně rozvleklý.
Unikum v neuchopitelnosti rozmarů hlavní postavy? Samozřejmě, nejsem akademik a jejich učebnicový rozbory jsem vždy považoval za dost samoúčelné (mimochodem jako se spoustou klasik, díky za vyspoilování konce), ale i tak si myslím, že tahle kniha tak o level převyšuje intelekt jejího řadového čtenáře. V určitých segmentech je 'Madame Bovary' jako sen, který vás pomalu a lehce lapí do svých sítí, ale nebudu lhát, pro mě byl impulsem k jejímu přečtení Karl Ove Knausgård, podle něhož je kniha pravděpodobně nejlepším románem, jaký byl kdy napsán. Jinak bych se tomuhle, jako další protlačované klasice, nejspíš vyhnul - většina z nich ostatně stejně nebude vaše krevní skupina. U tohohle románu mě ale upoutalo, s jakým zaujetím o něm Karl Ove hovořil a tak jsem v období, kdy jsem si zakázal nakupovat jakékoliv nové knihy podlehl tlaku. Nějaké zvláštní nutkání ve mně přikývlo, protože Knausgård byl za posledních pár let jedním z toho nejlepšího, co jsem četl a tak jsem si řekl, dobrá tedy. Dokážu pochopit proč tak knihu vidí a proč o ní i tak smýšlí. Paní Bovaryová je zvláštně lehkou klasikou, která jaksi svádí k různým jemně odlišným interpretacím hlavní postavy, i románu jako celku... jak se na ně dívat, jak je kritizovat, či ne, celou dobu jsem musel přemýšlet o tom, co v rámci knihy bylo řečeno, co chtěl Flaubert vyjádřit, jak se na ni dívá určitá intelektuální elita a opět mě zaujalo, jak moc se mnohdy dá vyjádřit absolutním minimem, mě by to třeba absolutně minulo, nesnažím se v knihách hledat skryté významy, ale spíše je vnímat takové, jaké jednoduše jsou, jak jsou naservírovány. Paní Bovaryová má mnoho skrytých elementů, je to velmi melancholická a pocitová kniha, velmi vnitřní, i když není čistě jen o ústřední postavě, ale všech a všem okolo ní. Dost obtížné dílo ve své přístupnosti, pokud neznáte autora, souvislosti... je to nahoru a dolů, nahoru a dolů.
Když jsem sledovala Emmu, jak se pomalu a neodvratně řítí do neštěstí, měla jsem chuť zatřást s ní a trochu ji "usadit na zem", aby se vzpamatovala. Měla v životě smůlu? Asi trochu ano. Udělal otec nějakou chybu v její výchově? Nemyslím si. Udělaly chybu jeptišky, u kterých poprvé přičichla k sentimentálním románům? Nevím. Jak se má člověk neznalý vnějšího světa zbavit povahových rysů, o kterých vlastně ani netuší, že ho mohou svést na špatnou cestu? To je otázka, kterou si po přečtení Paní Bovaryové kladu... a nenacházím na ni uspokojivou odpověď. Emma asi nebyla dobrý člověk, určitě udělala spoustu chyb, ale někdy se mi zdálo, že je k ní autor příliš krutý. Na druhou stranu mi bylo ve finále líto především Charlese, i když to byl pěkný bambula, Berthe a Justina - uvědomovala si Emma, co mu způsobí/způsobila a pokud ano, bylo jí to jedno nebo cynicky toužila, aby měl její čin (hodný románové hrdinky) aspoň nějakého očitého svědka? Co se týče stylu, jakým je kniha napsána, myslím, že se podobá Zolovu (četla jsem Zabijáka a Nanu), snad rozvláčností, snad tématem - připadá mi, že Emma a Nana mají dost společného.
Z dnešního pohledu nám Ema může připadat jako opravdu velmi nesympatická postava. Byť do jisté míry semletá okolnostmi, do nichž se dostává, často si za problémy může sama, chová se naivně, dětinsky, nezodpovědně a své chování má tendenci neustále omlouvat nemocí (samozřejmě patřičně dramaticky a teatrálně).
Je ale na čtenáři, jak moc se jí nechá "znechutit" - po stránce literární je dílo napsáno relativně čtivě, byť do jisté míry trochu rozvláčně. V některých místech by byl také zajímavý pohled "z druhé strany", který by více osvětlil chování ostatních postav.
Z tohohle jsem měla ale takovou depresi! Snad nikdy ve mně knižní postava nevyvolala tolik různých pocitů. Paní Bovaryovou jsem obdivovala, nenáviděla, smála se jí, rozuměla jí a hluboce jí pohrdala. Zároveň ji nedokážu dostat z hlavy, mrchu.
Poutavě popsané velmi nesnesitelné postavy, do kterých se člověk mnohdy moc vciťovat nechce...
Utíkání do světa snů,přetvářka,strach z vlastní osoby a charakteru.
Super kniha.
Po prvnim precteni bych Pani Bovaryovou ohodnotila na pet hvezd, ale kdyz jsem knihu precetla podruhe, najednou uz me tak neuchvatila, asi mi vic vadilo chovani nekterych postav. Pribeh jako takovy je poutavy
Šla jsem do toho s velkým očekáváním, ale ta se nenaplnila. Nemohla jsem se do toho moc vžít. Možná to bude tím, že mi na stole stála jiná kniha, kterou jsem si chtěla přečíst, a tak jsem cítila jako nutnost tuto knihu přečíst, a proto jsem si ji dostatečně neužila.
Kniha ve mně vzbudila silný dojem a to především co se týče charakteru postav. Myslím, že pro autora muselo být těžké vylíčit všechny aspekty Eminy povahy, ať už její iluze a naivní představy, jako i její uvažování. Karla mi oproti tomu bylo poměrně líto, jelikož si podle mého názoru žádný milující muž ženu takového typu ani za trest nezaslouží. Závěr knihy byl tragický, což poměrně odpovídalo vývoji událostí v románu. Připadalo mi, že popisy okolí nebo různého oblečení chvílemi děj velmi zpomalovaly, a tak se v příběhu často vůbec nic neposouvalo. Přesto je ale jasné, že v knize popisy být musely, protože jinak by se nemohlo úplně jednat o realismus.
Tato kniha mě vůbec neoslovila. Její jedinou výhodou byl snad jen nízký počet stran.
Přiznávám kniha mě místy nebavila a do čtení jsem se občas nutila, ale úplně mě dostala. Pokud nejste příznivec líčení přírody či psychologie a baví vás převážně dějová literatura, tak vám můžu rovnou říct, že vás kniha bavit nebude, ale pokud vám alespoň částečně něco z toho říká budete knihou nadšeni a jistě se nebudete divit, že je kniha považována za klasiku a Flaubert za génia popisů. Člověk se občas musí odprostit od pohodlí a jednoduchosti aby pochopil krásu!
Ta ženská mi byla celou dobu tak protivná! Ale to bylo vlastně cílem, ukázat na lidskou sebestřednost, chamtivost, hloupost a sobeckost. Jazyk a styl psaní je poplatný době, kdy kniha vznikla, takže kdo nemá rád poněkud do detailů zabíhající styl, bude zklamán.
Štítky knihy
nevěra ženy 19. století zfilmováno Francie francouzská literatura manželství manipulace (psychologie) manželská krize rozhlasové zpracování
Autorovy další knížky
| 1973 |  Paní Bovaryová |
| 1959 |  Citová výchova |
| 1920 | Salambo |
| 2004 | Byli jednou dva písaři |
| 1929 | Pokušení svatého Antonína |
Příběh jako takový se mi moc líbí. Příběh znuděné paničky a její neúcty snad ke všemu. Jediné důležité jsou peníze, majetek a to, jak vás vidí ostatní. Myslím, že tento příběh by si mělo přečíst více lidí, možná by se poučili. V některých místech mi vadili sáhodlouhé popisy, ale v celku je to skvělá kniha.