Paní Bovaryová
Gustave Flaubert
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/543977/bmid_pani-bovaryova.jpg
4
1969
1969
Paní Bovaryová je realistický román z roku 1857 a jedná se o první autorovo dílo. Flaubertovou inspirací k napsání knihy byla zmínka v tehdejších novinách o ženě venkovského lékaře, která se otrávila, a jejímuž skonu předcházelo manželské drama. Hlavní hrdinkou románu je Ema Bovaryová, která si za muže vezme venkovského lékaře, a do manželství vstupuje se spoustou ideálů, které načerpala především četbou romantických knih. Postupem času zjišťuje, že její romantické představy jsou velmi vzdálené od skutečného života. Emě se podaří najít vášeň a lásku, kterou si vysnila, v náručí milenců, ale její potěšení z milenecké lásky je krátkodobé a má za následek tragické vyústění.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2017
,
Audioteka
, Bookmedia
Originální název:
Madame Bovary, 1857
Interpreti: Valerie Zawadská
více info...
Přidat komentář
Tuhle knihu jsem vzala do ruky především proto, abych zjistila, proč zrovna tenhle příběh o nevěře vzbudil ve své době takový odpor, když tato tématika se v literatuře bez většího povšimnutí objevuje už od nepaměti. Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Narozdíl od ostatních příběhů, zde rozhodně nemůžeme "lásce navzdory" fandit. Manžel je takřka ideálem milujícího a oddaného druha, zatímco milenci (ano i v množném čísle je problém) jsou spíše zjevy sobecké až odpudivé. Ani sama hrdinka nevzbuzuje zrovna sympatie. Autor tak vlastně neshromáždil vůbec žádné alibi, které by napomohlo omluvit Eminy činy. Spolu s nezaujatým stylem vyprávění, pak není divu, že kniha vzbudila v puritánské společnosti 19. století odpor. Kdyby bylo aspoň něco, co Emu omlouvá či alespoň ke konci došla ke kajícnosti, jistě by příběh našel mnoho vzdychajících čtenářek a mravokárců, kteří by knihu doporučovali k ponaučení. Takhle ale nic z toho nebylo možné... O to víc však kniha ze své doby vyčnívá a perfektně zachycuje dobu svého vzniku. Původně jsem si myslela, že dnes již žádný odpor vzbuzovat nemůže. Po přečtení některých komentářů zde jsem však zjistila, že se i nadále může dotýkat naší morálky a vzbuzovat rozhořčení. Tím však perfektně odhaluje pokrytectví nás samých a proto rozhodně stojí za přečtení.
Věřím, že se kniha může někomu líbit, ale pro mě to byl jeden velký omyl. Už nikdy víc.
Smutný a tragický, ale strhující příběh ženy, která v touze žít jako hrdinky milostných románů zapomíná na to, co je skutečné a co ne. Svými sny se nechá doslova zabít. A nejen ona…
Flaubert na Paní Bovaryové pracoval pět let, a vsadím se, že po dopsání nelitoval jediné sekundy (i když, jak je známo, každý umělec je svým největším kritikem). Nejde zde ani tak o děj, který je v podstatě přímočarý a bez dramatických zvratů, jako především o psychologii jedné z nejvýraznějších literárních postav. Už jenom její jméno – Ema Bovaryová – vzbuzuje v každém čtenáři určité chvění. Jedni ji nenávidí, druzí ji litují, třetí jí opovrhují, čtvrtí chápou a pátí vše dohromady…
Paní Bovaryová ukazuje, co se s člověkem může stát, pokud se nechá zcela pohltit svými sny a romantickými představami. V tom vidím hlavní kouzlo románu. A také v tom, jak „skutečnou“ a opravdovou osobou byla. V jedné chvíli na zabití, o padesát stran později k politování, ale vždy stoprocentně lidská a uvěřitelná. Netřeba dodávat, že i dnes, po více jak 150 letech od prvního vydání, mnoho lidí následuje jejího příkladu. Což však jen dokazuje, jak nadčasové a stále aktuální dílo Flaubert napsal.
Někdo mi říkal, že Ema Bovaryová je rozmazlená hysterka. Možná ano, ale to není to hlavní. Tohle totiž není (jen) její příběh. Malé doporučení: Až to budete číst, nevyčerpávejte veškerou pozornost jen a pouze na hlavní linii; sledujte celkové milieu, všímejte si všech postav; Ema je vlastně jen roznětka dění, je faktorem, který uvádí do pohybu „ty ostatní“ a dává jim tak možnost předvést, co jsou vlastně zač; a oni tu možnost využijí tak dokonale, až z toho běhá mráz po zádech. Jestli si myslíte, že dříve byli lidé nějak lepší a ušlechtilejší než dnes, tahle knížka vás perfektně zbaví iluzí. ZÁVAN SPOILERU: Když se v závěru úplně idiotský ateista a „pokrokář“ nad mrtvolou dohaduje s naprosto stejně idiotským, „zpátečnickým“ farářem, přičemž oběma je osud zesnulé v lepším případě zcela ukradený, v horším jim slouží jen k tomu, aby se mohli blýsknout, je to vrchol všeho.
Když budete číst pozorně, budete na konci chtít být jiní než „oni“; a umíte-li být k sobě upřímní nebo se o to aspoň snažíte, zhrozíte se, že i vy byste takhle jednou mohli dopadnout – ne jako Ema, ale jako všichni ti přechytralí prďolové, kterým je všechno vždycky hned jasné, kteří by „nikdy...“, kteří by nikdy neudělali „takovou hloupost“, nikdy by nejednali „tak pošetile“, kteří jsou vždycky rozumní a obezřetní, kterým by se „to“ nikdy nemohlo stát. A to je zatraceně dobrý důvod, proč Paní Bovaryovou číst.
Pekne vykreslena Francie dane doby, ale jednak se to strasne tahne, vesmes se tam vubec nic nedeje a hlavne Madame Bovary by s prehledem vyhrala cenu za zensky charakter nejvic na presdrzku vsech dob. 4/10
tohle jsem nedokázala dočíst. je to ubíjející, ema mne štvala! místo toho jsem raději přetrpěla film.
Zajímavá ukázka toho, jak nemusíte nijak vymýšlet komplikovaný příběh, jeho stavbu, květnatost, trápit svou fantazii a představivost, prostě si jen sednete a prostě a jednoduše popíšete své bezprostřední okolí. A napíšete nadčasový román platný v kterékoliv době, protože není o té době, je o lidech a svět i lidé se sice, tvrdí se, mění, ale ne zase tak moc, jak by se zdálo. Některé věci zůstávají pořád stejné. Třeba Paní Bovaryová, věčně nespokojená se svým reálným, platným statusem quo, neustále zahleděná někam dále, výše, ne přímo před sebe, na sebe, ale do dáli, která chce vždycky více, než má nebo potřebuje. Nebo její manžel, hodný, milující trouba, který vidí jen dobro a příkoří si nevšimne ani, když o něj zakopne, i na něm vidí dobro, prostě a jednoduše, dobrák, až to bolí. A co takhle vychytralý obchodníček Lhereux nebo ješitný lékárník Homais, kteří to v knize schytávají mnohem více, než samotná titulní hrdinka (kteréžto chování je částečně, minimálně v počátcích, tak nějak i pochopitelné)? Neříkejte, že nikoho takového ve svém okolí neznáte. Paní Bovaryová je svým způsobem taková Troškovina, ovšem bez podlézavě rádoby komického zabarvení. Nezesměšňuje, vlastně ani nekritizuje, jen předkládá. Možná proto jí to vyneslo docela zajímavé postavení stále známého a vydávaného (dokonce filmovaného) románu, který ale zase není nějak zvlášť silně uchvacující. Je jen dobrý. Ale to bohatě stačí.
Myslela jsem si, že to bude maličko jiné. V knize mi vadí zdlouhavé popisy nálad paní Bovaryové, kterou jsem si prostě neoblíbila. Jinak se mi líbí autorova myšlenka, kdy člověk chce dosáhnout svého vlastního štěstí.
děj mě moc nezaujal, četla jsem to jen kvůli povinné četbě, velice smutný konec..
Flaubert to myslel možná všelijak, ale rozhodně nenapsal komedii, a tady je to ( až na vyjímky) samé chi chi chi a a cha cha cha, jako by úděl hrdinky, ať už si život kreslila v jakkoliv růžových tónech, byl tak směšný a smrt člověka vyslovená legrace. Neboť přeci jen se ocitáme na hranici jiného času než je 21 století, kdy lze z mnoha peripetií vyjít s trochu jiným štítem. A přesto mám často dojem že je kolem mne dost takových to postav, jenže dnes nemusí svůj život ukončovat tak razantně. Je to vždy jen úhel pohledu a člověk zjistí, že ony se ty myšlenky zase tolik nepozměnili, člověk stojí pořád tam kde stál, protože společností vždycky hýbou nějaké myšlenky. A až tak zromanizovaná ta doba přeci jen nebyla, jen ty romány:)
Ze čtení jsem velké potěšení neměl, bojoval jsem s tím, abych knihu dočetl. Děj nepřekvapí, pro mě v tom chyběl zvrat. Kniha asi hodně měla co říci v době, kdy byla napsaná. Dnes mi to přijde už jen jako sonda do minulosti, pro představu, jaké myšlenky hýbaly francouzskou společností koncem 19. stol.
Ach Vy nešťastná, melancholická a nespokojená paní Bovaryová! Chtěla jste příliš, chtěla jste více, než jste měla. A nakonec jste za to vše zaplatila a přitom poznamenala i své okolí a nejvíce ublížila těm, kteří vás bezvýhradně milovali.
Romantismus se vším všudy. Setkáváme se s hrdinkou, toužící prožít život plný dobrodružství a vášně, místo toho ji osud do cesty přivedl provinčního doktůrka, neprůbojného človíčka, který svou láskou mladou paní nejdříve nudí a nakonec se jí zprotiví natolik, že se z počestné ženy stane cizoložnice. A navíc ještě zadlužená cizoložnice.
Emu můžete milovat, nenávidět, chápat nebo jí pohrdat. Vše je v pořádku. Paní Bovaryová je obrazem tehdejší doby, kdy dámy mezi domácími pracemi povzbuzovaly svou fantazii četbou románů a v skrytu duše čekaly na ten všepohlcující plamen lásky, který, když už přišel, bral vše.
Závěrem bych chtěla ocenit autora za jeho vcítění se do mysli ženy, jež se rozhodl zachytit na stránkách své knihy. Nemohu než hodnotit plným počtem hvězd.
Měla jsem pocit, že tuhle knihu nikdy nedočtu. Flaubertův styl psaní mi vyhovoval, ale Ema byla tak strašně nesnesitelná, že jsem měla několikrát chuť knihu roztrhat, či alespoň zastrčit hluboko do knihovny. Už dlouho jsem nečetla o tak příšerně nesnesitelné hrdince, jejíž způsob myšlení by mi byl tak strašně protivný. Ema má zkrátka vlastnosti, kterými, podle mě, každý normální člověk hluboce opovrhuje. Navíc způsob, jakým to všechno nakonec \"vyřešila\", se mi opravdu příčil, protože \"co si člověk nadrobí, má si také sníst.\" Flaubert hezky vypráví a popisuje, ale i přesto se mi Paní Bovaryová nelíbila. Nenašla jsem totiž pro Emino jednání nejmenší pochopení. Jasně, možná Bovary nebyl zrovna princ na bílém koni, o kterém snila, ale stejně moc nechápu, co jí přivedlo k jejímu způsobu života. Milenci by se snad ještě pochopit dali, ale její neskutečná povrchnost a neustálé rozhazování peněz už ne.
Názorný příklad toho, že i v 19. století bujela mezi lidmi faleš, intriky, nevěra a podlost. Znuděná panička hledala rozptýlení a nacházela jej v mileneckých avantýrách, až si nakonec vzala život. Jak žila, tak i skončila, o svou dceru jevila zájem jen když se jí to hodilo. Konec byl smutný, ale očekávaný.
S odstupem jsem si k této knize vytvořila zajímavý vztah, je pro mě takovou citací toho, že to, co vám na partnerovi vadí, časem nezmizí, ale spíše se čím dál tím více vyostřuje. Emma je neskutečně protivná postava.
I když se to tak nemusí zdát, tak Paní Bovaryová má námět, který je nadčasový ve všech dobách i dnes:) Žena, která nedostává ve svém životě to co chce a neustále závidí ostatním až se sama dostává do depresí a ruinuje si život. Příběh se mi líbil a ani popisnost nebyla na škodu. Musím uznat, že byla trochu zdlouhavá, ale s tím se musí u podobných klasik počítat.
Knihu jsem četla dvakrát, protože jsem doufala, že ji podruhé lépe pochopím. Ale žádbá sláva se nekonala. Po třetí už se do ní asi nepustím.
Knihu jsme četla na dvakrát, protože mě zpočátku absolutně nebavila, takže mi na stole ležela celkem dlouho rozečtená, než jsme se rozhodla s ní skoncovat,začala jsem si číst od začátku a dobrala jsem se i konce. Celkově mě to dílo vytáčelo svými popisy, no jo, realismus, ale pak mě nakonec oslovila i tím, s jakou bravurou byla vykreslena touha po snech, marnivost i nevšímavost manžela. Celkem milé dílo, musím říci na konec.
Štítky knihy
nevěra ženy 19. století zfilmováno Francie francouzská literatura manželství manipulace (psychologie) manželská krize rozhlasové zpracováníAutorovy další knížky
| 1973 |  Paní Bovaryová |
| 1959 |  Citová výchova |
| 1920 | Salambo |
| 2004 | Byli jednou dva písaři |
| 1929 | Pokušení svatého Antonína |
Je pravda, že jsem se při čtení chvílemi nudila a párkrát se přistihla, že po dočtení odstavce vlastně nevím, o čem byla řeč. Na druhou stranu ale musím uznat, že málokterá literární postava ve mně vzbudila tak silné emoce - i když v tomto případě emoce 100% negativní. Což se podle mě taky cení.