Paní Bovaryová
Gustave Flaubert
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/543977/bmid_pani-bovaryova.jpg
4
1969
1969
Paní Bovaryová je realistický román z roku 1857 a jedná se o první autorovo dílo. Flaubertovou inspirací k napsání knihy byla zmínka v tehdejších novinách o ženě venkovského lékaře, která se otrávila, a jejímuž skonu předcházelo manželské drama. Hlavní hrdinkou románu je Ema Bovaryová, která si za muže vezme venkovského lékaře, a do manželství vstupuje se spoustou ideálů, které načerpala především četbou romantických knih. Postupem času zjišťuje, že její romantické představy jsou velmi vzdálené od skutečného života. Emě se podaří najít vášeň a lásku, kterou si vysnila, v náručí milenců, ale její potěšení z milenecké lásky je krátkodobé a má za následek tragické vyústění.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2017
,
Audioteka
, Bookmedia
Originální název:
Madame Bovary, 1857
Interpreti: Valerie Zawadská
více info...
Přidat komentář
O ženě, která jde proti společenským konvencím, a trpí za to depresemi, kdy jí ze zoufalství nepomůže ani bezmocný farář.
Tuto knihu jsem se rozhodla přečíst na základě toho, že to byla jedna z částí mé maturitní otázky, kterou jsem si kdysi vylosovala. Musím říct, že mne kniha nezklamala .. jen nevím, komu bych jí doporučila a zda by se vám také líbila .. ale já dávám 4 hvězdičky :-)
Souhlasím s komentáři níže. Přesto má kniha svůj význam a patří k tomu lepšímu ze své doby - tedy ze seznamu povinné literatury :-) Ema byla skutečně ve své podstatě nedospělá a neschopná normálního života. Je s podivem, že se nezabila už dříve - byla znuděná vším, i sama sebou, takže je zvláštní, že to vydržela na zemi tak dlouho :-))
Leon, já a Rudolf, tak nějak by mohl znít podtitul této báječné knihy o mravně upadlé ženě, která se svou věčnou nespokojeností a neukojeností přivede do záhuby. Paní Bovaryová je vlastně takový buben, na který vypravěč hraje - ta žena je svým způsobem prázdná, což o to, ale duní to hezky! Vzbuzuje střídavě lítost, sympatii, zuřivost a pohrdání, čímž se zařazuje mezi velmi životné, uvěřitelné postavy.
Popisné pasáže mi nepřipadly nějak přemrštěné, vzhledem k době vzniku je jich tam přiměřeně. Možná spíše méně. Žádný Victor Hugo se opravdu nekoná! A pro obrazotvornost zůstává místa dost, obzvláště v rychlejších pasážích.
Román stojí nad dějinami, je nadčasový. Flaubert si zahrál na proroka a úspěšně identifikoval těkavý osobnostní typ, který bude převládat sto padesát let po napsání knihy, tedy v naší smutné době. Zábava, nestálost, útěk před zodpovědností! To, co bylo v polovině 19. století šíleným výstřelkem, který šokoval celý literární svět, je dnes normou. A vůbec: zajímalo by mě, jestli se náhodou lidé nevymezují proti Emě tak ostře i proto, že sami bovarismem trpí. Kdoví?
Tři hvězdy za to, že tahle klasika mě nenechává do dneška v klidu - jak se proboha mohla stát tak oblíbenou? Je fakt, že pokud máte chuť spáchat u téhle knížky už po několikátém pokusu o "dočtení" sebevraždu, asi na tom něco bude. Jediné co se mi líbilo, bylo několik posledních stránek. Možná že z euforie že to mám konečně za sebou, možná jsem hrdince bolestivou smrt přála.
Kniha se musí přečíst opravdu celá, aby čtenář pochopil hlavní hrdinku. Zpočátku ji nechápe, nemá ji rád, ale postupem času si ji až zamiluje. Je to smutný příběh o ženě, která toužila zažít víc, ale doba jí to nedovolila.
Z počátku mě tato kniha moc nezaujala - zbytečné a zdlouhavé popisy, ale s přibývajícími stránkami vše "nabíralo na obrátky". Děj je ke konci strhující a moje pocity a emoce se měnily jako na běžícím páse. Děj mě naprosto pohltil, občas jsem Emu chápala, občas nenáviděla a podle mě to tak má být v každé knize. Každý hrdina nemůže být jen vzorem ctností a dobrého chování.
Kniha, z níž mi zůstal víc než pozitivní dojem i po psaní sáhodlouhého zápisu do čtenářského deníku i ještě delšího referátu, což je s podivem.
Asi to tak většinou nemyslíte, ale naprosto mě zaráží byť jen naznačení rovnice nesympatická hrdinka = špatná kniha.
A že někdo Emu nechápe? S tím kdy a kde žila, s tím, že tehdy mnoho lidí věřilo všemu napsanému buď doslova, nebo aspoň v jistých životních principech by musela hrdinka být tvrdá jako skála, abnormálně inteligentní, nebo naopak naprosto ignorantská, aby nepodlehla těmto "pokušením". A o takových ženách se mi ani moc číst nechce. Možná taky, že jsem, nebo jsem byla jako ona, což mi v tomto případě prospělo. Jestli jste ženy a nikdy jste se necítily podobně, tak všechna čest.
K tomu konci chci poznamenat (jen jako osobní dojem, samozřejmě nechci nikomu vyvracet jeho dojmy), že jsem ho četla jedním dechem a se zoufalstvím, že už se ten konec blíží. Také s pocitem "To si snad dělá srandu?" ale v trochu jiném smyslu :)
Ze začátku se mi kniha vůbec nelíbila. Občas mi přišlo, že se autor více zabývá popisováním pokojů než samotnými lidmi. Samotná paní Bováryová mi přijde naprosto nesympatická, panovačná osoba, která je rozmazlená a neví, co chce. Celá kniha je založená na touze o štěstí a ztrátě lidských iluzí...
Kniha, která ve své době posunula hranice literatury. Naprosto femonemální dílo s postavou, která sice není sympatická (mimochodem, proč bychom měli hlavní postavy vždycky milovat?!), ale má takový vnitřní náboj, že skoro trhá listy knihy.
Nečetlo se to sice nejlépe, některými pasážemi jsem jenom proletěla, protože mi přišly zbytečné, ale líbilo se mi to. Dokázala jsem pochopit Emino chování a svým způsobem mi byla blízká. Mohl by to pro mě být vztyčení ukazováček- upomínka toho, jak by to se mnou mohlo dopadnout. Našla jsem totiž spoustu společných rysů mezi mnou a hlavní hrdinkou.
Mimochodem, věděli jste, že Flauberta zažalovalo několik rodin, protože si mysleli, že je sledoval a psal o nich?
Odpad nedávám asi jen z toho důvodu, že je to přeci jenom klasika a třeba je chyba vě mě. Ale touhle knihou se prokousat je vskutku umění. Po Madam Bovary se mi téměř 600 stránkový Idiot (mimochodem také žádné rekreační čtení) četl jako pohádky od Erbena. Pominu absolutní antipatie k hlavní postavě, ale stejně se musím zeptat: "Dělá si srandu?"
Tuto knihu jsem začala číst způli kvůli tomu, že je na Seznamu literárních děl k maturitě (sice u vyšší úrovně), způli také proto, že je to jedna z mála knížek, které si pamatuju z hodin literatury a která mě zaujala.
Musím souhlasit s komentářem slečny pode mnou. Já miluju románové knihy, ráda sním, ale až k takhle přehnanému chování a představám bych to dohnat nechtěla. Paní Bovaryová by si zaloužila opravdu pár facek. Řekla bych, že Ema byla rozmazlována a pan Bovary k tomu teda nepřidal. Svou bezmeznou láskou, tady se také můžeme přesvědčit, že láska je slepá, protože pan Bovary neviděl, co mu Ema provádí, svou bezmeznou láskou ji podporoval a byl by schopen jí odpustit vše.
Ale jako odpad bych to taky neviděla. Něco v sobě ta kniha má (:
Já tak přísná nebudu, ale připouštím, že mi hlavní hrdinka silně lezla na nervy a měla jsem dojem, že pár facek by jí neuškodilo. Ale jako příběh ženy, která má mozek vygumovaný nereálnými romantickými knihami a příběhy a není schopná se postavit nohama na zem, se mi to líbí.
Ačkoliv podobný typ literatury mám ráda, musím na adresu tohoto díla přiznat, že mne moc neoslovilo – popravdě jsem ji dočetla, jak už zde někdo poznamenal, s vypětím všech sil. Když totiž po několika kapitolách konečně zjistíte, kdo je hlavním hrdinou, okamžitě pocítíte určité antipatie znásobené dalším rozpitváváním charakteru paní Bovaryové. Celá kniha je vlastně jen čekáním na nějakou kladnou postavu, které byste mohli věnovat své sympatie a rádi se k ní vracet. Bohužel, kde nic, tu nic. Možná jsem ještě dostatečně nevyzrála na to, abych se ztotožnila s názory, že manželství obnáší jen samé trápení, a že když se mi nesplní tajné sny, nemá cenu žít. Ale abych knihu úplně neodsuzovala, obsahuje i několik dobrých myšlenek, skutečně precizní emoční hru v závěru díla a kdo si potrpí na psychologicky propracovaný profil osobnosti, zde si jej bude moci ve velké míře skutečně vychutnat.
Štítky knihy
nevěra ženy 19. století zfilmováno Francie francouzská literatura manželství manipulace (psychologie) manželská krize rozhlasové zpracováníAutorovy další knížky
| 1973 |  Paní Bovaryová |
| 1959 |  Citová výchova |
| 1920 | Salambo |
| 2004 | Byli jednou dva písaři |
| 1929 | Pokušení svatého Antonína |
Námět nebyl špatný, ale jazyk, kterým bylo dílo psané, mi moc nesedl... Kniha by mohla být o polovinu kratší a z příběhu by přesto nic nechybělo...