Paní Bovaryová
Gustave Flaubert
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/548435/bmid_pani-bovaryova.jpg
4
1987
1987
Nové ilustrované vydání světoznámého románu s obrazy věhlasného španělského malíře Emilia Grau Saly (1911 až 1975), doplněné podrobnou kritickou studií o románu a poprvé v češtině uveřejněným záznamem ze soudního procesu vedeného proti Gustavu Flaubertovi, při němž čelil žalobě za urážku „veřejné a náboženské morálky a mravnosti“, které se vydáním knihy dopustil. Román Paní Bovaryová (1857), zasazený do provinčního maloměsta v Normandii a vyprávějící příběh krásné Emmy, provdané za venkovského lékaře, která se nespokojenost v manželství pokouší kompenzovat únikem do světa snů a milostných dobrodružství, jež ji nakonec přivedou do záhuby, je českým čtenářům velmi dobře známý – u nás vyšel již zhruba třicetkrát (poprvé roku 1892) a dočkal se bezmála deseti překladů. Naše zpracování je ovšem v kontextu českých vydání ojedinělým počinem, a to hned z několika důvodů. Předně proto, že kromě textu samotného románu umožňuje českému čtenáři seznámit se s jedním z nejznámějších soudních procesů vedených proti spisovateli v dějinách literatury, a sice s žalobou proti Flaubertovi za urážku „veřejné a náboženské morálky a mravnosti“, jíž se měl uveřejním svého románu dopustit. Autor totiž podle slov císařského žalobce stvořil obscénní a bezbožné dílo, které nelze vnímat jinak než jako „chvalozpěv na cizoložství“. Flaubert se ovšem provinil nejen tím, že zavrženíhodné jednání protagonistky svého románu vylíčil „lascivními barvami“, nýbrž také – a možná především – tím, že počínání cizoložné ženy dostatečně jasně neodsoudil, nedistancoval se od něj a nepostavil proti němu žádný pozitivní příklad ctnosti. V románu totiž žádné skutečně kladné postavy, žádní hrdinové hodní obdivu a následování nejsou, všude vládne a vítězí měšťácká přízemnost, průměrnost a banálnost. Flaubertův „hřích“ pak spočíval primárně v tom, že se explicitně nepřihlásil k „posvátným“ hodnotám, které v podmínkách druhého císařství platily za nedotknutelné. Při četbě žalobcovy řeči, jakož i protiargumentů, jimiž se autorův obhájce pokusil nařčení z autorovy amorálnosti vyvrátit, se dnešní čtenář neubrání pocitu, že společnost se od doby procesu (1857) v některých ohledech vůbec nezměnila… Nařčení autora z amorálnosti či necitelnosti úzce souvisí s Flaubertovým chápáním literatury, k němuž se postupně dopracoval. Romanopisec vskutku své postavy nijak nehodnotí, nevnucuje čtenářům své názory. Jeho úkolem není vychovávat, natož pak soudit, nýbrž hledat a – daří-li se mu to – také nalézat nejvhodnější prostředky k tomu, aby vykreslil věrný obraz skutečnosti, aniž by se uchyloval k jakémukoli idealizování, moralizování či poučování. Řečeno slovy samotného Flauberta: „Umělec musí být ve svém díle jako Bůh ve svém stvoření: všudypřítomný, všemocný, ale neviditelný.“ O Flaubertově tvůrčí metodě, kterou při psaní Paní Bovaryové uplatnil a která znamenala významný předěl v dějinách (nejen) francouzské literatury, o jeho poetice neosobní pravdy a krásy, již vyznával, pojednává zevrubná analýza románu z pera jednoho z největších znalců Flaubertova díla Phillipa Dufoura, kterou se naše vydání uzavírá. Kniha je tak určena nejen čtenářům krásné literatury, ale i studentům a zájemcům z řad odborné veřejnosti.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2024 , Rybka PublishersOriginální název:
Madame Bovary, 1857
více info...
Přidat komentář
Román budící kontroverze od svého vzniku po současnost. Román, ve kterém žádná z postav nedokáže vzbudit opravdové sympatie, nanejvýš soucit. Nelichotivá a kritická přehlídka omezených lidských povah, jaké vždy byly a budou, ve vyhraněné (trochu černobílé, proměny neschopné) podobě, důsledky z toho plynoucí dovedené do krajnosti... Román, v němž se autorovi povedlo v hlavní postavě stvořit nesmrtelnou, ikonickou hrdinku, ač trochu nespravedlivě fungující hlavně jako odstrašující příklad konkrétního povahového typu.
Čteno znovu po mnoha letech – a dojem z knihy stejný jako kdysi: Naprostá lahůdka! Kdybych chtěl být patetický, napíšu: Pozoruhodný román, který překonal svoji dobu.
Nižší čtenářské hodnocení je nejspíše způsobeno faktem, že kniha je vtlačena do regálu "Středoškolská povinná četba" – a podle toho mnohé komentáře vypadají. Malá životní zkušenost + text starý 163 let = třaskavá směs, která mnohdy vybuchne v rukou.
Co se týče stylu, nelze než autora obdivovat, jak dokázal krok za krokem budovat dějovou linku, odkrývat charaktery, vrstvit popisy. Flaubertův text je sledem ryze moderních filmových obrazů – co věta, to záběr: detail, celek, polocelek…
Příběh sám je karnevalem venkovského buranství a neotesanosti, provinčnosti a přízemnosti, ze které až mrazí.
Část čtenářek by Emu nejraději vyfackovala, jak tady čtu, ale mně jí bylo upřímně líto – přes všechny chyby, kterých se dopustila (a za které následně i zaplatila). Nepraktické telátko, žijící v bublině svých snů a obklopené "mužským světem", který rozumí jen filozofii přistřižených křídel. A jestliže se hrdinka v tomto prostředí dusila (a udusila), určitě to nebylo tím, že byla kráva, jak uvádí jedna z hodnotitelek… Takhle jednoduchá a černobílá řešení možná nabízí Ordinace v růžové zahradě, ale určitě ne Flaubert…
V těchto dnech slavíme 200 let od narození B. Němcové. Když jsem četl příběh o Emě Bovaryové, najednou jsem si chtě nechtě uvědomil, kolik styčných bodů sny těchto dvou žen měly – byť jakékoli srovnávání životních postojů Emy a "paní Boženy" je nepatřičné a kulhá na obě nohy.
Rozhodně vřele doporučuji!
Oceňuji popis dobových dovedností, vybavení atd., krásný jazyk, ale příběh existenciálně unuděné hloupé paničky mi byl svrchovaně nepříjemný. Dočteno do poloviny.
Za mě vynikající dílo. Skvěle vykreslené postavy. Psáno někým, kdo znal život a lidi. Mohu mluvit jen v superlativech.
Průměrné manželství, průměrná domácnost, průměrný život - takhle si svůj život Emma nepředstavovala. Přitom kdyby si její otec nezlomil nohu, mohla na tom být ještě o dost hůře. To si však Emma neuvědomuje. Naopak. Manželství s doktorem je pro ní nudné a proto hledá rozptýlení někde jinde. Ono čím víc člověk má, tím víc člověk chce aneb nekoukáme na to, kolik toho máme, ale na to, kolik bychom mohli mít..
Příběh jako takový se mi moc líbí. Příběh znuděné paničky a její neúcty snad ke všemu. Jediné důležité jsou peníze, majetek a to, jak vás vidí ostatní. Myslím, že tento příběh by si mělo přečíst více lidí, možná by se poučili. V některých místech mi vadili sáhodlouhé popisy, ale v celku je to skvělá kniha.
Klasika...
Příběh je zajímavý, ovšem v průběhu knihy jsem si uvědomila jak moc paní Bovaryovou, tedy její osobnost, nemám ráda a je mi nesympatická.
Klasický obraz naivní a znuděné manželky, která si neváží vlastního dítěte.
Konec mě nijak nepřekvapil ...
Paní Bovaryová je prostě kráva, kniha se mi četla dobře, člověk nemůže uvěřit, že někdo takový existuje, a v každé kapitole mě překvapila další nesnesitelnou vlastností, kterou její charakter oplývá. Je to taková ta kniha, ze které chcete jednu postavu vyndat, dát jí facku, a zase ji vrátit mezi stránky. Pokud ze mě tento pocit měla kniha vymámit, gratuluji.
Asi dvě třetiny knihy jsem se musela přemáhat, abych pokračovala ve čtení.
Až na konci mohu pochopit, proč je tato kniha tak vážená. Na charakteru paní Bovaryové je totiž něco velice výjimečného. Můj vztah k ní rozhodně nebyl černobílý. Těžko se to popisuje. Abyste to pochopili, musíte knihu přečíst. A myslím, že vám to nakonec bude stát za to.
PS: Mamka mi řekla, že mě to nebaví, protože jsem nikdy nebyla vdaná. Po přečtení této knihy nevím, jestli vůbec do manželství chci. :D
Kousavý pohled na maloměstskou společnost poloviny 19. století, bohatou na pokrytectví, strojenost a sobectví. Mistrovsky vyvedeným charakterům jednotlivých postav vévodí titulní hrdinka, která se s teatrálností a afektovanou tragičností vzepře nuzotě svého života. Zajímavá sonda, ale závěr, kdy už bylo zjevné, kam to celé směřuje, byl zbytečně rozvleklý.
Unikum v neuchopitelnosti rozmarů hlavní postavy? Samozřejmě, nejsem akademik a jejich učebnicový rozbory jsem vždy považoval za dost samoúčelné (mimochodem jako se spoustou klasik, díky za vyspoilování konce), ale i tak si myslím, že tahle kniha tak o level převyšuje intelekt jejího řadového čtenáře. V určitých segmentech je 'Madame Bovary' jako sen, který vás pomalu a lehce lapí do svých sítí, ale nebudu lhát, pro mě byl impulsem k jejímu přečtení Karl Ove Knausgård, podle něhož je kniha pravděpodobně nejlepším románem, jaký byl kdy napsán. Jinak bych se tomuhle, jako další protlačované klasice, nejspíš vyhnul - většina z nich ostatně stejně nebude vaše krevní skupina. U tohohle románu mě ale upoutalo, s jakým zaujetím o něm Karl Ove hovořil a tak jsem v období, kdy jsem si zakázal nakupovat jakékoliv nové knihy podlehl tlaku. Nějaké zvláštní nutkání ve mně přikývlo, protože Knausgård byl za posledních pár let jedním z toho nejlepšího, co jsem četl a tak jsem si řekl, dobrá tedy. Dokážu pochopit proč tak knihu vidí a proč o ní i tak smýšlí. Paní Bovaryová je zvláštně lehkou klasikou, která jaksi svádí k různým jemně odlišným interpretacím hlavní postavy, i románu jako celku... jak se na ně dívat, jak je kritizovat, či ne, celou dobu jsem musel přemýšlet o tom, co v rámci knihy bylo řečeno, co chtěl Flaubert vyjádřit, jak se na ni dívá určitá intelektuální elita a opět mě zaujalo, jak moc se mnohdy dá vyjádřit absolutním minimem, mě by to třeba absolutně minulo, nesnažím se v knihách hledat skryté významy, ale spíše je vnímat takové, jaké jednoduše jsou, jak jsou naservírovány. Paní Bovaryová má mnoho skrytých elementů, je to velmi melancholická a pocitová kniha, velmi vnitřní, i když není čistě jen o ústřední postavě, ale všech a všem okolo ní. Dost obtížné dílo ve své přístupnosti, pokud neznáte autora, souvislosti... je to nahoru a dolů, nahoru a dolů.
Když jsem sledovala Emmu, jak se pomalu a neodvratně řítí do neštěstí, měla jsem chuť zatřást s ní a trochu ji "usadit na zem", aby se vzpamatovala. Měla v životě smůlu? Asi trochu ano. Udělal otec nějakou chybu v její výchově? Nemyslím si. Udělaly chybu jeptišky, u kterých poprvé přičichla k sentimentálním románům? Nevím. Jak se má člověk neznalý vnějšího světa zbavit povahových rysů, o kterých vlastně ani netuší, že ho mohou svést na špatnou cestu? To je otázka, kterou si po přečtení Paní Bovaryové kladu... a nenacházím na ni uspokojivou odpověď. Emma asi nebyla dobrý člověk, určitě udělala spoustu chyb, ale někdy se mi zdálo, že je k ní autor příliš krutý. Na druhou stranu mi bylo ve finále líto především Charlese, i když to byl pěkný bambula, Berthe a Justina - uvědomovala si Emma, co mu způsobí/způsobila a pokud ano, bylo jí to jedno nebo cynicky toužila, aby měl její čin (hodný románové hrdinky) aspoň nějakého očitého svědka? Co se týče stylu, jakým je kniha napsána, myslím, že se podobá Zolovu (četla jsem Zabijáka a Nanu), snad rozvláčností, snad tématem - připadá mi, že Emma a Nana mají dost společného.
Z dnešního pohledu nám Ema může připadat jako opravdu velmi nesympatická postava. Byť do jisté míry semletá okolnostmi, do nichž se dostává, často si za problémy může sama, chová se naivně, dětinsky, nezodpovědně a své chování má tendenci neustále omlouvat nemocí (samozřejmě patřičně dramaticky a teatrálně).
Je ale na čtenáři, jak moc se jí nechá "znechutit" - po stránce literární je dílo napsáno relativně čtivě, byť do jisté míry trochu rozvláčně. V některých místech by byl také zajímavý pohled "z druhé strany", který by více osvětlil chování ostatních postav.
Z tohohle jsem měla ale takovou depresi! Snad nikdy ve mně knižní postava nevyvolala tolik různých pocitů. Paní Bovaryovou jsem obdivovala, nenáviděla, smála se jí, rozuměla jí a hluboce jí pohrdala. Zároveň ji nedokážu dostat z hlavy, mrchu.
Poutavě popsané velmi nesnesitelné postavy, do kterých se člověk mnohdy moc vciťovat nechce...
Utíkání do světa snů,přetvářka,strach z vlastní osoby a charakteru.
Super kniha.
Po prvnim precteni bych Pani Bovaryovou ohodnotila na pet hvezd, ale kdyz jsem knihu precetla podruhe, najednou uz me tak neuchvatila, asi mi vic vadilo chovani nekterych postav. Pribeh jako takovy je poutavy
Štítky knihy
nevěra ženy 19. století zfilmováno Francie francouzská literatura manželství manipulace (psychologie) manželská krize rozhlasové zpracováníAutorovy další knížky
| 1973 |  Paní Bovaryová |
| 1959 |  Citová výchova |
| 1920 | Salambo |
| 2004 | Byli jednou dva písaři |
| 1929 | Pokušení svatého Antonína |
Kdyby to bylo v mé moci, tento román bych doporučila zasněným, romantickým ženám libujícím si pouze v románcích pro ženy. Tento příběh je klenot popisující jednak duši skutečné, vášnivé ženy, která se stává obětí svých fantazií i odhaluje pohnutky ostatních postav. Nechybí zde zakázaná láska, propracovaně popsané charaktery i lidské vztahy, dramatické zvraty a přitom má silnou sdělnou hodnotu. Je to protiváha oddechových textů, přitom se čte jedním dechem. Prosím, přečtěte si to, DOPORUČUJI.
Dále prozrazuji část děje, takže pokud knihu neznáte, raději nepokračujte ve čtení mého kometáře:
Paní Bovaryová si chtěla splnit své zidealizované touhy jako vystřižené z červené knihovny, bez ohledu na ostatní okolnosti, závazky, touží po nedostupném světě a neumí se smířit s obyčejným manželstvím, které má.
Některý ze čtenářů ji odsuzuje, jiný chápe, protože mnoho věcí si tato obyčejná, nevyzrálá, poněkud věčně omámená, romantická žena není schopná včas uvědomit, ani to, jaký dopad bude její přístup k životu pro ostatní mít. Má nebo nemá nárok na luxusní život, který si vyfantazírovala a jemuž zcela propadla? Tato znuděná literární ne-hrdinka se stala oprávněně symbolem jistého životního, pro mě převážně poněkud povrchního a ne zcela empatického postoje.
Je to strhující čtení. Film se také povedl. Doteď si vybavuji několik silných momentů z filmového plátna, například zoufalou tvář ze snů náhle procitnuté ženy, která krutě prozře, uvidí drsnou realitu plnou nesplacených dluhů, ke které se potácivým krokem neochotně blíží. Musí tápat nepohodlnou cestou zpátky k "domovu", k nenáviděnému, nudnému místu, které nechce obývat a k polorozpadlému rodinnému životu, který nechce žít.
Bylo mi líto manžela Karla, který jí marně zahrnoval snahou, láskou i dary, (i když poněkud nedůvtipnému, úzkoprsému a rovněž v něčem zaslepenému). O zanedbávané dceři, ke které cítila jen odtažitý chlad, ani nemluvím.
To, že je román ještě lepší než pohyblivé obrázky na obrazovce, asi netřeba psát.
Krásný román, který mě uchvátil.