Pani Dallowayová
Virginia Woolf
https://www.databazeknih.cz/img/books/22_/224819/bmid_pani-dallowayova-Pfl-224819.jpg
4
814
814
Známy americký dramatik Edward Albee napísal hru Kto sa boji Virginie Woolfovej? Tento titul naznačil, aký osud kedysi stihol dielo tejto modernej anglickej prozaičky. Virginia Woolfová bola postrachom pre tých, ktorí boli odchovaní na tradičnej, príbehovej literatúre. Týkalo sa to predovšetkým tzv. radového čitateľa. Na druhej strane značná čašť anglickej kritiky vynášala spisovateľku doslova do nebies. Vzniklo množstvo štúdií, ktoré ozrejmovali jej spisovateľský naturel. Po rokoch sa búrlivá hladina okolo Virginie Woolfovej upokojila. Spisovateľka, ktorá roku 1941 dosť náhle zomrela, si našla nie bezvýznamné miesto v modernej anglickej literatúre, aj keď z odstupu času kritika ju hodnotí objektívnejšie. Hodiny a Pani Dallowayová boli dva pracovné názvy pomerne krátkej prózy, na ktorej autorka pracovala v rokoch 1922 až 1924. Prvý z nich symbolicky vystihoval neodvolateľný pád hodiny, ono pálčivé vedomie plynúceho času, čo napĺňa celé dielo Virginie Woolfovej. Druhý a definitívny názov je konvenčnejší a menej symbolický, no pripomína významnú skutočnosť, že autorka sa pokúsila vytvoriť plnohodnotnú, živú postavu. V podtexte však autorke ide o niečo celkom iné, najskôr by sa to mohlo nazvať pocitovosťou. Woolfovej hrdinovia predovšetkým vnímajú všetkými zmyslami, priam bytostne. Upriamuje ich na tie momenty v živote, keď človek cíti najviac, prežíva, vníma. Preto spisovateľka akoby ani nepísala, ale maľovala, či komponovala. Ak sa impresionizmus doteraz spájal predovšetkým s maliarstvom a hudbou, Virginia Woolfová nás presviedča, že ho možno rozšíriť aj na oblasť literatúry.... celý text
Přidat komentář
Moc těšit na tenhle večírek.Zvědavý na tuhle Paní Dallowayová.
Když ty květiny zavonět,hodně se radovat.Ono ten pugét,však hodně zamotaný.
Ne pořád jenom ta Paní Dallowayová.Sposty lidí a vzpomínky.Ne všichni snob.Taky hlavně lidi a ty mít srdce a skryté touha a přání.Květnatá řeč jako zarostlý záhon za naším dvorek.
Určitě hodně existencionální balení a v tom mnoho skrytá věc.Muset číst pomalu.Někdy zpátky skákat a zpátky zase.Jako pes za ocas.A z toho bolet hlava.Ani spánek nepomaha.Odstavec nestačit ani nestačit číst mezi řádky.Cítit,jako nějaký cizinec v lunaparku.Moc pocit jako atrakce (muž s obří hlava).
Určitě muset číst za domácí úkol a jako závazek číst znovu.Potom snad ještě víc veselejší.
Obávat se,že číst i jiné složitosti předtím,ale tady můj intelekt často nestačit.
Virginia Woolf však nedá spát a někdy číst i jiné knížky její zamotané.Takže ten večírek dáme znova.To potom bude velky šrumec.
Woolf velká kočanda a Ženská.Vy my rozumět.
Jinak velká výzva.Posedět na lavičce a kniha držet v ruka.Určitě budu chtít znovu přičichnout nejenom stránky.Ty květiny,ty květiny.
Ta krása všedního dne.To vlečení.Ta nejistota.Okamžik.
Člověk se sám utváří.Každý jsme sám.
A s věkem je vše jinačí.Mění se.
Obyčejný den má najednou jinou barvu.Uvědomění.
Každá sebemenší prchavost,může být obrovským zážitkem.
Je to zatraceně složitá kniha, ale s tím jsem už tak trochu počítala, když jsem se do ní pouštěla. Po prvních 30 stranách jsem měla chuť s tím švihnout, ale nakonec jsem ráda, že jsem vytrvala. Virginia Woolfová umí brilantně vykreslit kouzlo přítomného okamžiku. Pomaličku, stránku po stránce, vykresluje své postavy tak dokonale, že skutečně ožívají. Mě osobně nejvíc zaujal osud Petera a Septima. Kromě toho jde v knize dost cítit kritika společenského systému, ať už je to válka, společenské vrstvy, feminismus (např. volební právo žen) a politická situace jako taková. Celkově je můj dojem z knihy dobrý. Chvilkami smutné, ale mnohými pocity, které tyto postavy mají, si procházíme i dnes, i když možná trochu jinak. Určitě tedy knihu doporučuju, jen je třeba se připravit, že to opravdu není lehké čtení. Čtenář musí být naprosto soustředěný - já sama jsem se občas vracela, jelikož jsem si nebyla jistá, čí myšlenkové pochody vlastně čtu. Jo, a ještě musím ocenit doslov Martina Hilského. Zkrátka... rozhodně to stálo za to.
Líbí se mi jak, méně už o čem. Popisy atmosféry londýnského letního dne dvacátých let - úžasné. Výborně zprostředkované city a postoje z pohledu několika postav. Děj vlastně žádný, jen zastavení v čase, a přitom odbíjející Big Ben je nepřehlédnutelným motivem. Co si určitě zapamatuji - nějaký mladík spáchal sebevraždu a oni si o tom dovolují mluvit na mém večírku...
Neotřelé čtení. Ale krapet depka. Myslím, že zde bude platit pravidlo jednou a dost.
Kniha, která není pro každého. Náročná, plná dlouhých souvětí, přeskakování od jedné postavy ke druhé, třetí, čtvrté. Na první pohled to může působit jako totální blázinec, ale ne. To se jen málokdo dokáže v tomto díle přizpůsobit tempu autorčiných myšlenek. I na mě to bylo prostě moc. Ačkoli kniha neměla ani 200 stránek, neměla jsem ji přečtenou za jedno odpoledne, jak jsem očekávala.
Na čtení této knížky je potřeba klid a já ho bohužel neměl. Veškerá imprese vyšuměla s rušivými elementy a prolínajícími se myšlenkami. Asi ji budu muset přečíst ještě jednou, v jiné době, nejlépe v zavěšené sítí, během jednoho odpoledne.
Tak jsem se konečně dostal ke knize Virginie Woolfové! A jaké to bylo? Už teď vím, že jedno přečtení Paní Dallowayové nestačí. Je potřeba se na čtení soustředit, mít klid (se školou to moc nejde). :-) Rozmanité vyjadřovací prostředky, metafory, úvahy, odkazy. A proto je to tak krásné! Její slova tak nějak zvláštně plynou. Až můžou působit nadpozemsky. V mé knihovně mě ještě čekají Vlny a K majáku, tak jsem zvědavý...
Je to opravdová imprese, která září od dopoledního zlatého slunce po měsíční oblohu večírku. Tolik vůní a pastelových barev. Hledala jsem si všechny druhy květin, o které jsem předtím nikdy nezavadila (hrachory, kalami, otočník, pupalky). Ta hluboká niternost všech postav, mezi kterými poletujeme jako pápěří a nahlížíme jejich subjektivní pohledy, díky kterým smíme nahlédnout celou objektivitu dne. Každému bije zvon Big Benu v hrudi, každému bije pro něco jiného.
Očekávala jsem, že tato kniha bude náročná, ale popravdě má očekávání převýšila. Paní Dallowayová není rozhodně kniha pro každého. Námět a zpracování knihy je velmi dobré. Celkově jednotlivé květnaté souvětí autorky jsou pastvou pro oči, ale číst si tuto novelku, která vypráví o jednom dni, více množství postav a jejich hlubokých myšlenek, to bylo náročné. Do knihy se mi nepodařilo proniknout a začíst se, bohužel. Věřím, že pro jiné to může být velmi podařená četba, pro mě to byl příliš tvrdý oříšek, který zkusím rozseknout jinou její knihou :-)
Tak tato kniha mne opravdu hodně potrápila. A nebýt Čtenářské výzvy, tak ji nedám vůbec. Pro mě byla náročná, strašně těžko se četla, postavy mi nebyly nijak zvlášť sympatické, celé se to vleklo a rozhodně jsem neměla pocit, že se jedná o jeden jediný den ze života paní Dallowayové... Kromě toho mi vyprávění připadalo roztříštěné, nepřehledné a často jsem se na něj nedokázala ani soustředit. Proto moje shrnutí: určitě nejsem správná cílová skupina, takže z laskavosti dávám dvě hvězdičky a ke knize se určitě nikdy víc nevrátím...
Virginiino vidění světa a výrazové prostředky mi hodně připomněly Sylvii Plath.
Rozhodně ovládá brilantně své řemeslo, jazyk a výrazové prostředky.
Gejzír slov, pocitů, nálad, dokonalých popisů a přesto vše prostupující prázdnota a přetvářka?
Zároveň fascinující poetika, jakoby nevyčerpatelná fantazie a slovní zásoba. Z ničeho vytvoří pocit vzácného diamantu. Dá se vnímat jako oslava života, ale i její protiklady. Ale nikde neprosakovala temná mračna depresí, spíš pokus o nadhled.
Občas smutně prosvítá karikatura křesťanství, nejvíc v postavě slečny Kelmanové, která je vykreslena bravurně, stejně jako další pózy a přetvářky zůčastněných.
Celek mi přišel vířivý a neuchopitelný natolik, že jsem stále odbíhala ke smysluplnějším textům. Pochybuji, že opakované či soustředěnější čtení by přineslo větší porozumění. Byť doslov ukazuje, že literární odborník se v textu orientuje :o)
"SLOVO ŠÍLENSTVÍ NEPOUŽÍVÁ, ŘÍKÁ TOMU ZTRÁTA SCHOPNOSTI ZŮSTAT NAD VĚCÍ."
Trochu ztráta času.
Ale film Hodiny ke knize velmi ladí :)
2/4
Po poslechu skvělých Deníků Woolfové jsem si dal za úkol od ní něco přečíst a vybral jsem si paní Dallowayovou. Byl jsem překvapen náročností čtení a a jak podle někde níže uvedeného komentáře smrští pocitů, existencionalismu, imprese zážitků, barev a květin. Jak cituje uživatel Anett 123:
Je to analýza příčetnosti, šílenství a sebevraždy. Svět viděný současně očima duševně zdravých a šílených.''
Nemůžu než souhlasit.
V té knize jako by prosakovala temná mračna depresí, naznačená v Denících a vedoucí k tomu nešťastnému ukončení autorčina života.
Čtení těžké, ale odměnou je literární zážitek.
Zvláštní nádherná kniha.S paní Dallowayovou prožijete jeden den, jeden večírek, ale poznáme ji i jako mladou dívku z myšlenek a vzpomínek, které se jí ten den honí hlavou. Nic není, jak bývalo, možná je to trochu smutné zjištění, ale život jde dál...Jsme pořád trochu stejní a zároveň i úplně jiní. Ovšem styl, kterým je kniha napsaná jsem milovala a nenáviděla zároveň. Chvíli nádherné, chvíli nudné a složité, že jsem musela číst znovu. Mě to ale chytlo a nepustilo.
Trochu horší než K majáku, ale scéna večírku jako mikrokosmu Clarissina života je neuvěřitelnou katarzí.
Na počátku nevím . Mám takové smíšené pocity. Popisovací schopnosti jsou opravdu obdivuhodné, ale ztrácím se v příběhu. Připadne mi, že se pořád přeskakuje z jednoho na druhé. Teď už jsem se začetla. Zvykám si na proudy myšlenek, které jsou charakteristickým znakem celého tohoto díla. Líbí se mi, jakým stylem vyřešila autorka změnu mezi tím, kdy přemýšlí různé postavy. Jak čtu dál a dál, líbí se mi to více a více. Způsob toku myšlenek mi vyhovuje, protože je reálný. Různé motivy myšlenek jdou skrze sebe stejně tak jako v našem myšlení. Začíná mě bavit i ten příběh. Zvláště ten s Petrem Walschem a Clarissou, líbí se mi ty vzpomínkové vsuvky z mládí s detaily tak drobnými, že nevěřím, že by si to reálně mohl takto někdo zapamatovat. Ovšem příběh s Warren-Smithovými je už jiný šálek kávy. Při části se slečnou Kilmanovou jsem se musela smát. Tahle postava se opravdu vydařila. Je tak moc reálná. Přirovnání z této knížky bych si úplně žádají to, aby si je člověk zapamatoval. Přirovnat den měnící se na noc k dámě, která shazuje tištěné šaty a bílou zástěru, aby se oděla do modré róby s perlami, je geniální. Teď po dokončení můžu říct, že jsem opravdu ráda, že jsem si to přečetla. Krásné, ale těžko uchopitelné dílo, při kterém jsem měla pocit, že musím pořád lapat po dechu.
Klenot v mojí knihovně. Dokonale míchaný děj a psychologické vykreslení postav.
V překladu Kateřiny Hilské opravdový skvost, který nedokážete dát z ruky. Jazyk, styl, vnitřní monolog provázaný s vyprávěním příběhu, tak nějak mimoděk se dozvíte vše, co potřebujete vědět, abyste měli pocit, že Clarissu znáte osobně... A občas i něco navíc. Pro mě jednoznačně nejlepší od VW.
Kniha plná obrazů, pocitů, vztahů, vnitřních dialogů popisuje svět Londýna a kritiku jeho společnosti. Čtení je náročné, závěr - vlastně není - ale přesto se mi originální styl Virginie Woolfové líbí.
Autorovy další knížky
| 2008 |  Paní Dallowayová |
| 2004 |  K majáku |
| 1994 | Orlando |
| 2006 | Deníky |
| 1998 | Vlastní pokoj |
Virginia týmto dielom vytvorila (v istom zmysle) ženskú variáciu na Joyceovho Ulyssesa...