Paní Dallowayová
Virginia Woolf
https://www.databazeknih.cz/img/books/75_/75141/mid_pani-dallowayova-KFU-75141.jpg
4
814
814
Londýnské jitro, červen 1923. Paní Clarissa Dallowayová jde do květinářství pro výzdobu na svůj dnešní večírek. Než však tahle událost pro lidi z lepších kruhů nastane, strávíme v její společnosti obyčejný den, který nás nenechá na pochybách, že pod slupkou stárnoucí, průměrné středostavovské paničky bije srdce se stejně vroucí pravidelností, s jakou se na Toweru každou čtvrthodinu hlásí Big Ben. Woolfová však nejenže rozbíjí klišé o jedné snobské madam. Technikou proudu vědomí a s přispěním vedlejších postav tohoto okouzlujícího letního capriccia před námi postupně odhalí skutečné nitro paní Dallowayové, které působí věrněji než sebetrefnější realistický popis, a také její obrovskou žízeň po životě. Próza inspirovala světoznámý román M. Cunninghama Hodiny a stejnojmenný oscarový film.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2005 , NLN - Nakladatelství Lidové novinyOriginální název:
Mrs Dalloway, 1925
více info...
Přidat komentář
Kdo čeká lineární příběh s od začátku jasně definovanými postavami, jednoduchou zápletku a vyústění, je na špatné adrese. Ne nadarmo se tomuhle stylu říká experimentální próza.
Přímé řeči jsou tu vlastně na vedlejší koleji, nestrhávají na sebe čtenářovu pozornost ani text nerozčleňují, jak jsme zvyklí. Popisy prostředí se prolínají s vnitřními monology postav, kdy musíte pozorně sledovat, kdy skončil monolog jedné a začal monolog druhé postavy. Celkově to ale dává člověku velmi plastický obrázek toho, o čem autorka píše. Zachytí to atmosféru, náladu, nejrůznější emoce.
Měla jsem z toho takový impresionisticko-kubistický pocit. Imprese těch nálad a kubistické znázornění postav ze všech úhlů i naruby.
Mně osobně se knížka moc líbila, oceňuji hloubku tragiky (příběh poválečného traumatu Septima) i lehce skrytý ironický humor (závěrečný večírek paní Dallowayové je takových momentů plný) stejně jako nápaditě poetické popisy a přirovnání.
"Zvonění Big Benu ohlašující půl se mezi nimi rozlehlo s neobyčejnou silou, jako by se silný, lhostejný, bezohledný mladík rozháněl činkami sem a tam."
"S dvojnásobnou inteligencí, než měl on, se musela dívat na svět jeho očima - což je jedna z tragédií manželského života."
"...; jeho rodinný život je určitě bez poskvrnky, až na to, že se zdálo vyloučené, aby bytost s tak nazelenalými rty a oholenými tvářemi kdy udělala tu chybu a měla otravné děti."
Celkově není zrovna jednoduché popsat tuto knihu, protože autorka popisuje jeden den obyčejných lidí. A to, narozdíl od jiných knih, nemusí být pro mnohé tak lákavé. Ale jelikož jsem si přečetla dílo od Michaela Cunninghama, které nese název Hodiny a je inspirováno touto knihou Virginie Woolfové, tak mě to neskutečně nalákalo k přečtení tohoto titulu. A mám z toho dosti rozporuplné pocity...
Nemohu tvrdit, že by se mi děj jako takový vůbec nelíbil. Naopak mi přišlo opravdu zajímavé, jak autorka dokázala popsat celkem rozvinuté myšlenky různých lidí. Zároveň zde byla patrná práce s vykreslením psychického stavu daných jedinců. Má to jedno ale - nebylo to zas tak moc čtivé, jak jsem očekávala. Kniha se mi četla neskutečně pomalu a někdy mi některé věty připadaly vložené tzv. "na sílu" .
Knihu jsem si vybrala k maturitě a myslím si, že pokud si ji vytáhnu, bude rozhodně o čem mluvit. Ale rozhodně nebudu jeden z těch lidí, kteří tuto knihu opěvují. Dám vám jednu radu... Jestli si chcete přečíst knihu s nějakým takovým námětem, sáhněte raději po knize Hodiny od Cunninghama, protože je (alespoň dle mého názoru) čtivější.
Knihu bych doporučila nečíst lidem, kteří se nevyžívají ve zdlouhavých popisech. Pokud však máte rádi klasiku a techniku proudu vědomí, rozhodně tato kniha stojí za zkoušku.
Virginia je naprosto skvělá spisovatelka, ale určitě není pro každého. Tuto knihu dle mého názoru dokáže ocenit pouze ten, kdo tomu čtení dokáže věnovat veškerou soustředěnost a ochotu vrýt se pod povrch každodennosti. Vidět věci jinak. Nebýt povrchní a lhostejný ke svému okolí, ale uvědomit si, že každý z nás si píšeme svůj vlastní příběh.
“Jelikož naše zjevy, ta naše část, která se jeví, jsou tak pomíjivé ve srovnání s tou druhou, neviděnou částí nás, která se rozpíná do šíře, to neviděné může přežít, nějak se zachovat jako součást té či oné osoby, nebo dokonce strašit na některých místech po smrti… možná-možná.”
Po přečtení Cunninghammových Hodin a zhlédnutí stejnojmenného filmu se mi Paní Dallowayová četla mnohem lépe, byla jsem na způsob psaní tzv. správně naladěna. Jinak bych se asi, na mne v příliš impresionistickém textu, dost zásadně ztrácela. Díky výše uvedeným jsem knihu dočetla a snad i pochopila co “ tím chtěl básník říct”.
Soudě dle referencí v populární kultuře jsem pokládala za důležité seznámit se specifickým stylem Woolfové. Příběhová vlákna jednotlivců spletená v okruh kolem paní Dallowayové tu a tam postříbřená lyrickými popisy se mi jako koncept zamlouvají, ale právě ony popisy mě však začaly postupně nudit a při jejich čtení jsem nekontrovatelně ztrácela koncentraci. Přesto uznávám, že jde o text rozhodně mimořádný a chápu, proč se jeho autorka nesmazatelně zapsala do literární historie.
Clarissa toho nemá ve svém věku a postavení zrovna moc na práci. Dnešek však bude výjimkou. Organizuje večírek.. Že to nezní jako moc zajímavá premisa románu? Asi ani není. Sledujeme postupně jeden docela obyčejný den a v něm docela obyčejné lidi a jejich osudy, které se bez zřejmějšího smyslu různě protínají. Čas plyne a já si začínám říkat, jestli se nakonec vůbec nějakého toho večírku a rozuzlení dočkám. Inu večírek proběhne, rozuzlení se nekoná, ale já jsem přesto nadšen. Mám totiž pocit, že v tom banálním dnu jsem s postavami prožil v jejich myšlenkách celý jejich život. Knížka je nádherně osobní tím nejobyčejnějším způsobem. Jste svědky vzpomínek na dávná dilemata, rozhodnutí a emoce, které postavám přirozeně putují hlavou. Vzpomínky na mládí a nekonečné možnosti se mísí s hořkosladkou realitou pokročilého věku. Sledujeme myšlenkové pochody podobné těm, které zažíváme sami každý den. A celé to prostě baví. Taková realističtější podoba „Po čem ženy touží“, ve které se můžete voyersky dívat jiným lidem do hlavy. Kdo chce hledat nějaký vyšší smysl, asi si ho po svém najde. Já ale nejsem ten případ. Byl jsem prostě jen okouzlen obyčejností v její nejintimnější podobě. Kolkolem báječný zážitek.
Co jsem si z tohoto příběhu vzala bylo zamyšlení, že je vlastně groteskní, jak máme každý během jediného dne jiné starosti. Mám ráda knihy, které něčím obohatí a když už toto nemohou nabídnout, tak ať jsou alespoň čtivé. A toto tato kniha bohužel nesplňuje. Jediná věc, která se mi na této knize líbila, byla jazyková obratnost autorky.. opravdu je to psáno krásným jazykem, bohužel se tam pohybuje tolik postav a pointa i děj příbehu jsou tak nezajímavé, že o této knize nemohu říct, že by pro mne byla čtivá a že by se mi líbila...
Zrejme je to môj najpresvedčivejší román“, povedala o Pani Dallowayovej jej autorka Virginia Woolfová. A ja s ňou súhlasím. Zachytáva jeden deň v živote Clarissy Dallowayovej, ktorá, organizuje večierok pre svojich priateľov. Postupne sa nám odkrýva so svojimi rozpolumyselnými pocitmi, ktoré nevie ani pomenovať či uchopiť. Jedno ale vie, že za tvárou milej večne večierky organizujúcej Clarissy, je veľké vzduchoprázdno a nešťastie. Absencia dialógov ju robí náročnejšiu na čítanie a prelínanie postáv bez značnej štruktúry a kapitol ešte viac, čo môže pôsobiť zmätočne a preto si vyžaduje väčšiu dávku sústredenia.
Prostredníctvom spomienok a reflexií sa súčasnosť prelína s minulosťou. Zamýšľa sa nad svojim rozhodnutím nevydať sa za Petra, jej prvú lásku. Možno tú pravú? Obaja nad tým celý život premýšľajú, či by ich životy boli menej prázdne a šťastnejšie byť jeden druhému po boku. Nezobral si ju jej manžel Dalloway len ako prekrytie inej straty? Život je temný a krutý, keď vám všetku nádej zoberú.
Počas celého príbehu je všade motív kvetín a hodín. Hodiny, ktoré odbíjajú na Big Bene a reflektujú plynutie času. Cítiť vplyv feminizmu, otvára tabuizované témy v sexe a náboženstve. Virginia sama seba pretavila do Clarissy a v mužskom rode do role Septima. Nikdy sa nestretnú, no prekvapí ju správa o jeho samovražde. V skutočnom živote aj Virginia odišla dobrovoľne z tohto sveta.
„No a potom zrazu sedím na pohovke a po lícach mi tečú slzy. Nad tým, čo bolo aj čo sa práve deje. Osuším ich vreckovkou, rozdám posledné žiarivé úsmevy svojim hosťom a vkĺznem ticho do letnej noci.“
Jedna z nejlepších knížek, která se mi v poslední době dostala pod ruku. Paní Woolfová mi vždycky sebere pevnou půdu pod nohama tím, jak umí rozvinout maličkost, kmitot křídel motýla či proud vody. Za krátký časový úsek stačila vepsat tak mnoho. Pro to, abyste tuto knihu ocenili, musíte být se spisovatelkou alespoň ze třetinky na stejné notě; být nenapravitelným melancholikem, kterého ani Vánoce tak docela nerozveselí, který hodiny dokáže sledovat padající listí. Pokud se vám toto poštěstí, pak si tuto - a další autorčiny knihy - zamilujete, protože budete nadšení z toho, že někdo dokáže napsat knihu o rozporuplných pocitech, které třeba neumíte ani pojmenovat a uchopit. Pokud takoví nejste, potřebujete v knize děj, jasnou strukturu, hodně přímé řeči, jasné vypravěče, pak se budete u "Paní Dallowayové" velmi trápit a pozvánka na její večírek vás moc nepotěší. Já jsem nadšený! Trochu mě mrzí, jak rychle jsem knihu přečetl...
Tak jsem to dotrápila silou vůle až do konce. Myšlenky, pocity, vzpomínky ve dlouhých souvětích plných závorek a odboček. Pokud to někdo nazývá impresionismem - ok, asi ano, ale tolik úsilí a soustředění na četbu jen pro ten pocit... Nikdy víc.
Je to román o atmosféře. Nic víc, nic míň. Žádného poselství či napínavého děje se v něm nedočkáte. A takto je třeba k němu přistupovat. Nasávat větu po větě, vciťovat se do pocitů postav a prožívat spolu s autorkou náladu červnového Londýna. Nejsem a asi nikdy nebudu cílové čtenářstvo Virginie Woolfové, protože i těch několik málo stran mi dalo poměrně zabrat (a nemohu říct, že bych knihu stoprocentně pochopila... avšak o to možná autorce šlo. Nesnažit se chápat, pouze vnímat), ale rozhodně nemůžu upřít kvality, které toto přelomové dílo má.
Je třeba tam opravdu být a dívat se na letní Londýn očima Clarissy. Přivonět k růžím a zavzpomínat. Myslet červnem roku 1923, cítit slunce hřát a slyšet šustit látku jejích šatů. No a pak najednou sedím na pohovce a po tvářích mi tečou slzy. Nad tím, co bylo i co se právě děje. Osuším je kapesníčkem, pohodím hlavou, rozdám poslední zářivé úsměvy svým hostům a vklouznu tiše do letní noci.
Bohužel to není má krevní skupina, popisné nekončící odstavce a několik stran bez dialogů, myšlenky několika postav najednou, těžkopádné.
Jak je zmíněno níže, na čtení této knihy je zapotřebí naprostý klid a soustředění.
Ani obsahově jsem se příliš nenapasovala do děje.
Ke čtení téhle knihy se člověk musí ztišit a zklidnit. Jinak se ztratí a zřejmě po pár stranách knihu odloží. Podobně jako K majáku nahlížíme události jednoho dne očima řady postav, přičemž autorka prakticky bez přechodu mění postavy jejichž pohledy a myšlenky se dostávají do ohniska vyprávění.
Velice zajímavé čtení, ale K majáku mi přece jen přišlo kompaktnější a propracovanější.
Ze začátku bych asi knihu vyhodila z okna nebo vrátila do knihovny nepřečtenou, protože mě nebavila- příliš dlouhé detailni popisy pocitů hlavních postav , na začátku až moc postav najednou a vlastně.. jak někdo může popsat zážitky z jednoho dne pres 100 stran ? Ale své rozhodnutí rozloučit se s tenkou, ale zatím nepochopitelnou knihou jsem změnila, Když do děje přišli známí lovci duchů manzele Warrenovi. Pěkný příběh. 3/5
Tato knížka pro mě byl trochu oříšek, stejně jako Jákobův pokoj. Na jednu stranu se mi líbí, jak VW rozepisuje myšlenkové pochody postav a vtáhne nás tak do jejich hlav a životů, stejně tak se mi líbí, jak vykresluje atmosféru míst, v nichž se postavy pohybují. Na druhou stranu bylo občas těžké udržet pozornost a musela jsem se o odstavec či stránku vrátit, abych neztratila orientaci. Tudíž si kniha vyžádala sto procent mojí pozornosti, což je nakonec dobře. Vytrhla mě z reality, od každodenních starostí a donutila mě úplně vypnout hlavu.
stejný problém jako u jane austen. vůbec mě nezajímá čím si hlavní hrdinka prochází.
proč nemá rádá svůj parfém?
V minulosti jsem od autorky přečetl knihu JÁKOBŮV POKOJ a bohužel tuto knihu jsem hodnotil negativně. Styl psaní byl pro mě těžkopádný, často jsem se ztrácel v textu a kniha mě moc nebavila. Téměř po 3 letech jsem se rozhodl, že autorce dám ještě jednu šanci a vybral jsem si knihu PANÍ DALLOWAYOVÁ. Tato kniha se mi líbila mnohem více, ačkoliv také nebyla příliš jednoduchá na četbu, protože se v ní vyskytuje hodně myšlenek, které čtenář musí strávit. Musel jsem zvolit pomalejší tempo čtení, abych se pokusil všechno vstřebat. K některým částem jsem se musel znovu vrátit, abych se v tom neztratil. Myslím si, že tuto knihu je lépe si přečíst minimálně dvakrát. Kniha vypráví o paní Dallowayové, která je majetná a má 51 let. Rozhodne se uspořádat večírek. Sledujeme průběh jednoho červnového dne. V knize sledujeme také vyprávění jiných postav. Nejvíce mne zasáhla postava SEPTIMA. V knize se vyskytují témata jako manželství, emancipace žen, stárnutí, víra v Boha, politika aj. Tato kniha není autobiografickým románem v běžném slova smyslu. Tento román lze zařadit do kategorie impresionistický román, jehož cílem bylo zachytit prchavost okamžiku. Knihu hodnotím na 70 %.
Autorka usilovala o umělecké využití PROUDU VĚDOMÍ (vnitřní světy postav zachycuje prostřednictvím jejich monologů – volných asociací myšlenkových postupů). Experimentuje s románem jako takovým, s jeho formou. Rozbíjí jednotu času a používá symboly.
Kdo ještě nečetl žádné knihy od této autorky, může vyzkoušet třeba knihu PANÍ DALLOWAYOVÁ. Jen musí být připravený na to, že bude muset více přemýšlet a bude si muset vyhradit více času na tuto knihu, ačkoliv není příliš dlouhá. Určitě VIRGINIA WOOLFOVÁ není autorka, kterou bych vyhledával. Nicméně plánuji do budoucna si přečíst knihu K MAJÁKU a uvidím, jak se mi kniha bude líbit. Možná časem vyzkouším její další knihy, ale určitě si nechám nějaký časový odstup. Znám čtenáře, kteří mají tuto autorku v oblibě a snad četli většinu jejich knih.
V knize se nachází také DOSLOV, který přibližuje tuto knihu. Doslov napsal Martin Hilský.
Citáty z knihy, které mne oslovily:
Neboť v manželství je zapotřebí trocha tolerance, trocha nezávislosti mezi těmi dvěma, kteří tráví den za dnem společně v jednom domě.
Člověk přece musí trochu něco vydržet, někdy trochu povolit a moc od života nečekat.
Výhodou stárnutí je prostě tohle; vášně zůstávají silné jako dřív, ale člověk už nabyl – konečně! – sílu, která dodává existenci tu skvostnou chuť, sílu zmocňovat se zkušeností a pomalu je nazírat v různém světle.
Jakmile člověk padne, vrhne se na něj lidská přirozenost.
Snažila se ona sama někdy někoho obrátit na víru? Nepřála si pouze to, aby každý byl sám sebou?
Smrt je vzdor. Smrt je pokus cosi sdělit; lidé mají pocit, že nemohou dosáhnout středu, který se jim mysticky vyhýbá; blízký vztah se vzdálí; nadšení vyvane; člověk se octne sám. Ve smrti je objetí.
Došla nakonec k tomu, že to jediné stojí za to – říkat, co člověk cítí.
Chytré řeči jsou pošetilé. Člověk musí prostě říkat, co cítí.
Nečekaně se mi knížka zalíbila. Věděla jsem předem, do čeho jdu, a i když jsem knihu nečetla ze svého podnětu, opravdu se mi ihned zalíbila. Náhled do myšlenek každé z postav, popis rušného života v Londýně a obzvláště smutný osud Septima, mne do knihy zcela pohltily.
A musím uznat, že konec knihy, mě naštval :D
Autorovy další knížky
| 2008 |  Paní Dallowayová |
| 2004 |  K majáku |
| 1994 | Orlando |
| 2006 | Deníky |
| 1998 | Vlastní pokoj |
Mňa osobne táto kniha veľmi bavila. Dej mal svoje osobité tempo. Nikam sa nik nenáhlil, iba ak na oslavu / párty pani Dallowayovej. Resp. to bola taká nejaká udalosť tohto dňa...
Páčilo sa mi opísanie jednotlivých postáv aj celá atmosféra mestečka. Každá postava si žije svoj život a my ako čitatelia sme mali možnosť nahliadnuť do ich dňa a dozvedieť sa aj čo to z minulosti.
Nič nebolo však ohraničené a jasne dané a mňa to bavilo. Jednoducho som si plynula tým dňom spolu s postavami a ich monológmi.
Virginiu ako autorku mám rada.
Táto kniha mi to len potvrdila. Jej denníky, ktoré som počúvala ako audio knihu ma totálne nadchli a chcela som skúsiť aj niečo ďalšie.
A skvelá správa je, že táto kniha (konečne po nejakej dobe) vyšla aj v slovenčine.
Ja som ju teda čítala v češtine, vlastne aj ďalšie Woolfovej knihy - Vlny a K Majáku mám v českom jazyku.