Paní Jitřenka
Ivan Blatný
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/431862/bmid_pani-jitrenka-E6w-431862.jpg
4
25
25
Čtyři knihy série
1. díl >
Básnická prvotina jednoho z velkých českých básníků dvacátého století je podivuhodně zralým souborem veršů, v němž se autor projevuje jako jemný a něžný melancholik, který dokázal čistými čarami vystihnout základní pocity své generace. Jeho poezie dokázala souznít se světem, jenž ho obklopoval, a jako celek vynikla svou podmanivou melodičností. "Psát básně znamená / všimnout si jak zní kroky v parku po dešti", říká básník a tuto lehce posmutnělou náladu přenáší i do dalších textů. I do těch, kde plískanice nahrazuje "sluneční písní" a setkává se při každodenním probuzení s "třpytnou zbrojí" své milé a krásné paní, "hebounké jitřenky, ... hvězdy ranní". Kniha vychází u příležitosti stého výročí narození proslulého básníka.... celý text
Přidat komentář
Mám druhé vydání v Melantrichu 1941. Básníkovi bylo 20, když o rok dříve vyšla!
Jednoho večera jsem naslouchal, jak pije
ze stříbra konviček můj rozčesaný sad,
protože liják je tak krásná scenerie
a mlhu v ulicích mám nade všecko rád.
Blatného poezie je mladá, oslněná životem, plná reflexí, obdivu ke světu kolem něho, vždyť miloval: je tu Zamilovaná báseň, Vítr si (tu) hraje s milostným dopisem, básník opěvuje šumot dívčích podpatků a nad městem se vznáší zlatá monstrance slunce...
Byl šťastnější než jeho souputník Orten, jehož mládí bylo zkaleno nacistickou rasovou nenávistí.
Tato prvotina se opravdu povedla! Dýchá z plných plic! Ale nic netrvá věčně: Nedávno jsem viděl v Objektivu ČT1 i reportáž z Ipswiche, kde byla po Ivanu Blatném slavnostně pojmenována jedna z ulic. Jedná se o ulici v místech, kde se nacházel psychiatrický ústav, v němž český básník strávil devět let svého života. Ne, nebyl v emigraci šťastný, ale do vlasti se v roce 1948 již nevrátil. V českém vysílání londýnského rozhlasu promluvil o potlačování kultury a svobody tvorby v Československu. V Anglii požádal o politický azyl, poštou vrátil průkaz KSČ i Syndikátu československých spisovatelů. V Československu byl označen za zrádce, zbaven majetku a občanských práv a stal se zakázaným básníkem. Ivan Blatný je po Bedřichu Smetanovi, Janu Palachovi, Václavu Hollarovi a Janu Husovi pátým Čechem, po němž je pojmenovaná některá z ulic ve Spojeném království.
Paní Jitřenka je krásnou upomínkou na básníkovo mládí.
Autorovy další knížky
| 1941 |  Melancholické procházky |
| 1947 | Jedna, dvě, tři, čtyři, pět |
| 1947 |  Hledání přítomného času |
| 1945 | Tento večer |
| 1940 | Paní Jitřenka |
Je jedno, kde se Blatného subjekt vyskytne (nebo spíš na co nahlíží); ať už je to podzim či jaro, jitřní čas či večer, hlavní dojem je zřejmý: okouzlení.
Ačkoliv dominují přírodní scenerie, všechny ty mlhy, větry, deště, vycházející slunce i hvězdy, subjekt se nenachází uprostřed toho všeho, ale častěji spíše ze svého pokoje pojímá to, čeho se i přes skelnou plochu dotknou jeho smysly. Co se týče času, dominuje ve sbírce zejména podzim a ráno. Zatímco ráno má nadšený, radostný charakter (ona Jitřenka v názvu odkazuje nejen z časné denní době, ale má i jistý milostný náboj – věnování Miladě), podzimní scenerie se jeví ztišeně, melancholicky, někdy až tíživě. To ale neznačí nějaký pesimismus – naopak v básni Daleko v říjnu Blatný píše: "Radosti, kde jsi?... Tebe slaví / i smutné básně. Právě ty. / Ty, jejichž vlas se sklání, tmavý, / pod hřeben v ruce tesknoty." I smrt je zde přirozená a lehká, Blatný se obejde bez nějakých ponorů do nicoty, elán a vášeň je vždy silnější.
Zajímavé je pozorovat, jak se vyvíjí Blatného časové směřování. Na začátku sbírky, v níž převládá onen nadšený tón, se hojně využívá motivů mytologie – máme zde antické postavy, pohádkové planiny, ale i různé podoby žen jako nymfy či lesní panny. Také se obrací k uměleckým postavám minulého století – subjekt si čte Vrchlického nebo "Debussy v korunách přelévá se". I některé básně už názvem odkazují k bájesloví či k pověstem. Druhá polovina knihy se však nese již v úzkostnější a přítomnější notě. Občas se zableskne ohrožení země okupací, když Praha "čeká a s úzkostí se dívá do daleka". V básni Půvaby jara zase motivy, které byly předtím předmětem uchvácení (keře, zvuky a světlo), souvisí s něčím diametrálně odlišným. "Smrt, zrada, hanba, bolest, ponížení" dodává Blatný na konci každé strofy. Toto naladění však rozráží poslední, sumarizující báseň, v níž se objevují různé podoby města – ať už jsou jakékoliv, subjekt se nad nimi rozplývá.
Tento Blatný je ještě pěkně pravidelný, plný nadšených zvolání a apostrof, vrstvící hromady metafor ("Zlověstná vichřice zatřásla korunami, / tma, křídla zmatku, tma, tma, tlukot na poplach.") a oplývající smyslovými okouzleními, která se mísí ("deštivá vůně slova"). Je to ještě takové hezoučké či jak to říct, prostě pěkný básně, v nichž jde hlavně o to "vdechovat obzor, dýchat, plout" a "všimnout si, jak zní kroky v parku po dešti". Nejvíce se mi do paměti zapsaly ty básně, jejichž ladění se lehce blíží textům Blatného ze sbírky Tento večer, kde se vyjevují nepříjemné detaily, kde se objevuje tajemnost periferie.
Hezká procházka
Zelinářské zahrady v létě navečer,
laskavá voda konví vás tiše oslovuje,
růžice plné úst –
Velmi vás miluji
pro tuto tajemnost kroků a stálého šepotu,
pro tu tajemnost psího zaštěknutí,
venkova na pokraji města.
Ještě slouho mezi domy
táhne se za mnou
dlouho zelenavý pás páry,
závoje vaší bohyně,
Paní králíčků a svítání.
(s. 38)