Pankrác Budecius, kantor
Antonín Sova
https://www.databazeknih.cz/img/books/28_/285356/bmid_pankrac-budecius-kantor-6Au-285356.jpg
3
45
45
Jedná se výjimečné dílo Antonína Sovy, který je znám především svou básnickou tvorbou. Žánrem se jedná o quasilegendu [čti kvazilegendu] - tedy vlastně povídku, která má vypadat jako legenda, ale legendou není, protože hrdina je smyšlenou postavou. Legendy jsou nadto o životě svatých a významných osobností. Knihu psal Sova v době, kdy již byl vážně nemocen (částečně ochrnutý) a vzpomínal (jako mnoho jiných spisovatelů v těžkých chvílích života) na své dětství a svůj rodný kraj. Zatímco například Božena Němcová v Babičce vzpomíná na své dětství v kontextu se členy své rodiny a sousedy, Sova vytvořil postavu kantora Budeciuse, kterého postavil do prostředí mu velmi dobře známém.... celý text
Přidat komentář
Myslím si, že kdyby bylo dílo delší, mělo by větší potenciál, je tam spoustu nedořečeno, nerozvinuto. Ale četlo se to skoro samo. Mám ráda starší díla, jsou laděná úplně jinak než současná literatura a baví mě jejich slovník. Konec nebyl podle mého gusta, ale tak nějak k dílu patřil. Trochu mi tam neseděli sexuální narážky, ale dají se odpustit.
Myslela jsem, že když nejsem schopná soustavně číst Sovovu poesii, snad by mi sedla alespoň jeho próza. A příběh o životě smyšleného jihočeského muzikanta z konce 18. století vypadal lákavě.
Ale nesedla, a navíc mi dělá problém rozklíčovat proč. Mám pocit (možná úplně mylný), že se „Pankrác Budecius“ snaží být velikánským románem, jenže na 84 stránkách kapesního formátu. Na tak malém prostoru působí divně, když se prudce překlápějí vypravěčovy nálady. Příběh je chvíli sentimentální (Budecius jako dědic evangelických tradic), pak humoristický (druhé manželství), vzápětí má být srdceryvně tragický (ztráta syna), načež se vrací k sentimentalitě (putování stárnoucího hrdiny po jižních Čechách) atd. Konec asi vyplývá z nálad a potřeb starého ochrnutého Sovy, což lidsky chápu, ale literárně vzato to neomlouvá jeho, ehm, cukrkandlovitost.
Na druhou stranu se mi líbí, že knížka ukazuje, jak se dějiny odvíjejí v různých překrývajících se vrstvách. Teoreticky se děj odehrává v osvícenství; v závěru se ostatně setkáváme s hudební smetánkou mozartovské Prahy. Na venkově ale ještě panuje baroko, k němuž náleží i sám Budecius se svými sklony k mystice, pokáním za smrt první ženy a životním dílem. Navíc v Budeciově osobnosti (a jeho knihovničce) ještě doznívá tradice humanismu a předbělohorského nekatolictví. — Druhý klad: hrdina není černobílý charakter. A třetí klad: místy překrásné, opravdu básnické věty: „... Byl Budecius sdílný jako překypělý potok v pozdním podzimu. ...“
(SPOILER)
Kniha byla psaná starým jazykem a to je to co se mi hlavně líbilo. Pohrabala jsem se mamce v knihovničce a objevila skryté poklady.
A bylo to takový milý. Z dřívější doby, obráceno k Bohu. O muzikantovi, který učil a hrál na pohřbech, svatbách, v hospodě,... K první ženě se nechoval hezky, poté umřela a on měl výčitky svědomí. Nakonec si vzal druhou ženu, která byla zase metr na něj a zakazovala mu muzicírování. A tak když přišlo období moru, utekl z vesnice a byl potulný hráč a učitel. Na sklonku života znovu vyhledal svého syna, který už měl ženu a ten ho přesvědčil, aby se vrátil zpět do své vesnice. S manželkou se usmířil a umřel pokojně doma.
Není to žádná pecka, někoho by to asi ani nebavilo číst. Já zjišťuji, že postupně přicházím na chuť i starším knihám. Dnešní autor už tu dobu nikdy nemůže tak vystihnout.
Jednoduše: roztomilé! Samozřejmě, budí to dojem, že autorem je někdo minimálně o jednu generaci starší a to ještě ne úplně prvotřídní. Prostě takový lehký nadprůměr na průměrného ruchovce (příp. lumírovce), či májovce, na autora formátu Antonína Sovy je to ovšem lehký podprůměr, naštěstí ale opravdu jen lehký...
Vyposlechnuto v audio podobě pro "čtenářský deník" na stránkách Českého rozhlasu.
Tato kniha mne docela bavila. Možná tomu přispělo to, že jsem knihu poslouchala namluvenou a seděl mi přednes Přemysla Ruta, který se mi líbil hodně.
Jinak celkově mi kniha připadala jako sladkobolné vyprávění s takovou jako "starosvětskou" atmosférou nebo jak to nazvat. Nicméně se mi tento aspekt "starosvětskosti" dost líbil - je to něco, co mám na klasice ráda a umím to ocenit, když na to mám tu "správnou" náladu. Chápu, že toto dílo asi nebude bavit úplně každého, ale mne tyto typy příběhů vždycky tak nějak dojímaly. A stalo se to i tady.
Nevím, jak bych knihu hodnotila, pokud bych ji četla v papírové podobě, ale to provedení pro Český rozhlas se mi zdálo kvalitně zpracované a hezky mi to zpříjemnilo práci. Přišlo mi to jako taková milá jednohubka - na jeden poslech proč ne.
Jednu hvězdu ubírám - ač mne toto dílo bavilo, najdou se klasiky, které mne bavily přece jen o trochu více.
Hodně dlouhé, hodně nudné, místy nelogické - Sova je prostě daleko lepší básník, než prozaik!
Pro mě osobně to tedy výjimečné dílo nebylo, ale nevadí, jiný může mít jiný názor.
Štítky knihy
česká literatura venkov učitelé, učitelky, pedagogové vesnice venkovské povídky novely český venkov fiktivní životopisy, biografieAutorovy další knížky
| 1989 |  Vteřiny duše |
| 1954 | Domove líbezný |
| 2010 |  Z mého kraje |
| 2011 | Květy intimních nálad |
| 1959 | Ještě jednou se vrátíme... |
pribeh ponekud roztristeny, preskakujici z jedne roviny do druhe - chvili frivolni, chvili pateticky, chvili jimavy. Zadna postava prilis sympaticka nebyla. Ale zpracovani CRo s Karlem Hogerem to zajimave sladilo.