Paradoxní štěstí: Esej o hyperkonzumní společnosti

30.10.2021

str. 262 "Upadá víra v to, že budoucnost bude ještě lepší než současnost, a sílí obavy z dneška i zítřka". Tato myšlenka jako by v posledních měsících byla ještě aktuálnější než v době, kdy ji autor napsal.

30.10.2021

Přiznám se, že jsem od této knihy čekal víc. V určitých pasážích mě až nudila, nedokázala mě vtáhnout. Přesto považuji tuto knihu za zajímavé zamyšlení nad dnešním globalizovaných světem, ve kterém většinou až bezohledně konzumujeme tuto planetu. Líbila se mi více druhá část knihy, kde se autor zamýšlí nad člověkem jakožto konzumentem.

12.09.2021

Je to kniha, která velmi přesně popisuje některé problémy konzumu. Musím s ní v hodně věcech souhlasit. Konzum je problém, způsobuje narcismus, individualismus, povrchnost, psychické problémy a nedává nám to pravé štěstí. Přesto ale mě nezaujala tak, jak mohla. Text je pomalý, rozvláčný. Neubránil jsem se tomu, abych mnoho pasáží přeskakoval. Nevím přesně co, ale něco té knize prostě chybí. Je mi celkem líto, že jí snížím hodnocení, ale prostě to není ono.

03.12.2019

Wow. Nemám asi slov,kterými bych popsala, jak je skvělé, že je vývoj konzumismu takto popsán a rozebrán z různých úhlu pohledu. Tato kniha mi pomohla o trochu více vidět společnost takovou, jaká je.

27.04.2018

Pronikavá, myšlenkově hutná, čtivě napsaná, byť některé závěry zbytečně opakující analýza logiky, kterou je na mnoha svých úrovních řízená současná „hyperkonzumní“ a „hyperindividualistická“ společnost (rodina, zaměstnání, vzdělávací systém, profesionální sport). Mimo jiné si díky ní uvědomíte, do jaké míry je narůst depresí zapříčiněn socioekonomickými faktory, destruktivním důrazem na výkonnost, požadavkem plné a nepolevující spokojenosti, povýšením osobního štěstí na normu. Jsme nešťastní a cítíme se provinile, protože nedokážeme být šťastní, jak od nás společnost očekává.

Kupování si životního stylu, luxus pro všechny, touha po rozmanitosti, novinkách, bezprostřednosti a zážitcích (užívat si teď a tady, kdykoliv a odkudkoliv), upřednostnění individuálních přání zákazníka před výrobkem, ale zároveň stavění image značky nad image nás samých, komercionalizace zážitků, ekologicky a společensky uvědomělé utrácení, vnitřní blaho namísto materiálního blahobytu…

Chceme stále víc, potřebujeme neustále uspokojovat své potřeby. Fáze zvýšené potřeby se bulimicky střídají s obdobími šetření (abychom mohli zase utrácet). Nakupování nejenže nahrazuje nedostatek lásky, ale samo nás emocionálně obohacuje. Není důležité, co si koupíme. Důležitý je samotný akt nakupování, účast ve hře, která s sebou nenese žádná rizika. Nakupování pro nakupování samé nás však vzdaluje realitě.

Pod tlakem na to, abychom ze sebe dostali maximum, naplnili svůj individuální potenciál, vynikli a překonali ostatní, stále častěji zažíváme neklid, strach a frustraci. V důsledku postmoderního splývání vysokého a nízkého, kvality a braku, je to jedinec, kdo bez dřívějších opor v podobě různých zvyklostí a řádů rozhoduje (kdo je odsouzený ke svobodné volbě, jak by řekli existencialisté) o tom, čemu náleží hodnota, což může být vzhledem k šíři nabídky velmi stresující.

Mnozí se raději odevzdávají do rukou trhu a značek, nabízejících domnělou záruku kvality. Současně jsme neustále konfrontováni s tím, co si nebudeme moci dovolit, co nestihneme prožít. Pod tlakem reklamy a sociálních sítí (a médií obecně) máme dojem, že druzí vydělávají více, konzumují lépe a žijí plněji. Přitom nám uniká, že skutečný život je jinde a nezávisí na tom, kolik věcí a zážitků si koupíme (naopak spíše na schopnosti něco si odříct).

Abychom své deprimující duševní stavy odvrátili, je také potřeba konzumovat. Pomocí léků regulujeme svou náladu, potlačujeme nepříjemné stavy a zvyšujeme svou efektivitu. Zříkáme se autentických prožitků, plného prožití přítomnosti (se vším dobrým i špatným), neboť kontrolu nad naší únavou, úzkostí nebo bolestí přejímají chemické výrobky. Vyhýbáme se nepříjemnostem a zklamání, chceme pohodlí, které nikdy neskončí, nikoliv pohodlí, ke kterému se je třeba protrpět (o to větší potěšení z něj ovšem následně máte).

Konec konzumní společnosti je v nedohlednu a Lipovetsky po něm svou sérií dialekticky vystavěných (argument, protiargument, co z toho vyplývá), nemoralizujících esejí ani nevolá (resp. nenachází žádnou alternativu, s čímž by se jistě dalo polemizovat). Nejspíš nás čeká budoucnost blízká knize a filmu Ready Player One – kult mládí se stane závaznou společenskou normou (kdo se neorientuje v popkultuře, je odsouzen k selhání) a všichni konzumenti budou zároveň hráči, které úspěch ve virtuální hře bez reálných konsekvencí zajímá víc než skutečný svět, nacházející se v rozkladu.

Vývoj podobným směrem lze přitom pro začátek zpomalit prostým zkvalitněním našich mezilidských vztahů. Nebuďte lhostejní k okolí a zjistíte, že druzí jsou stejně nešťastní jako vy. Společně můžeme začít pracovat na změně a nacházet radost v něčem jiném než v neustálém zvyšování spotřeby. Lipovetsky píše, že „štěstí musíme objevovat stále znovu“. Osobně mám takovou zkušenost, že se zpravidla dostaví až tehdy, když jej hledat přestanete. Sice netrvá dlouho, ale oproti eskapistickým konzumentským rozptýlením je opravdové.

Ve snaze porozumět současné podobě kapitalismu (a cestě, která k němu vedla), můžu kritickým spotřebitelům na základě vlastní četby doporučit ještě Bez loga, V pasti úspěchu, Rovnováha: proč je rovnost výhodná pro každého, Zrod kontrakultury nebo Kup si svou revoltu!

„V epoše, kdy bolest ztratila význam překážky, již nutno překonat, se ujímá obecný požadavek odstranit s pomocí chemie a co nejrychleji obtíže, které nás trápí a jeví se jako pouhá dysfunkce, jako anomálie tím nesnesitelnější, čím zřetelněji se blahobyt a spokojenost prosazují jako hlavní životní ideál.“