Partitúra druhej svetovej vojny

28.02.2022

(SPOILER) Kdybych měl tomuto komentáři dát název, pak nejlepší by byl „Čtěte rychle, než to zakážou. Čtěte a nebudete překvapeni!“
Na konci února 2022 je v Evropě válka. Tak jsem sáhl, mezi sledováním informací z fronty, po knize, kterou jsem koupil a četl před 12 lety, v roce 2010. Zajímám se trochu o dějiny, zvláště ty z doby před druhou světovou válkou a samozřejmě i dějiny této války. Po létech vymývání mozků, školními roky počínaje, sovětskou a komunistickou „historií“, jsem po roce 1989 koupil mnoho knih na toto téma, knih, které teprve tehdy mohly vyjít v češtině (ale mám i některé v němčině a angličtině). Když byla oznámena kniha ruských historiků Partitura druhé světové války, navíc jako dílo, které přináší nové, dosud neznámé či zamlčované dokumenty k historii předcházející vzniku 2. světové války, „aktuální výklad událostí“ z pera „nejznámějších ruských historiků a odborníků na mezinárodní politiku“, tak jsem neváhal a koupil. I když jsem věděl z anotace, že ty „neznámé“ dokumenty pochází ze sovětských archivů (nyní ovšem v ruské správě) a také velmi dobře vím to, co nejlépe vystihuje parafráze výroku anglického diplomata v Petrohradě „ruská historická věda je jedna velká lež“. Řekl to sice o ruské politice v době před rokem 1914, ale myslím, že to přesně vystihuje i ten dějepis, a to i o více než 100 let později.
Když bych měl knihu krátce popsat, pak jde o dílo „kolektivu“ předních ruských historiků v počtu 12, samý doktor a kandidát věd (v krátkých medailoncích na konci je o nich stručná informace). Předmluvu napsal sám pan Lavrov, ministr zahraničí a dnes už usvědčený válečný zločinec a vrah (to jsem tenkrát ovšem nevěděl). Pokud jde o to popsat, o co se kniha doložením „neznámých“ dokumentů z Archivu Ruské federace snaží je přesvědčit čtenáře, že angloameričtí zločinní podporovatelé a vyzbrojovatelé Hitlera se před rokem 1939 pokoušeli obklíčit a zahnat do kouta nebohý Sovětský svaz a dnes některé jeho tehdejší, zcela oprávněné kroky k zajištění vlastní bezpečnosti a míru drze vydávají za jakousi spolupráci SSSR – nacistické Německo a zneužívají k tomu tzv. pakt Molotov-Ribbentrop. Že vám to připomíná, ale do písmene, starou známou „historickou vědu“ sovětských (stalinistických) „historiků“? To by nebylo to nejhorší, ono to totiž připomíná rétoriku, kterou slyší svět právě dnes, v únoru 2022, z nejvyšších míst v Moskvě. Nebudu zde rozebírat „dokumenty“, ty „nové“, „neznámé“, v počtu 35 dokumentů, otištěných na asi 40 stranách knihy. O ruských „dokumentech“ a jejich pravosti už vím dost (namátkou dokumenty o sestřelení různých civilních letadel až po dokumenty o skladištích zbraní kontrarevolucionářů v někdejším Československu v roce 1968 …). Také nemám, nehistorik, žádnou možnost se, studiem někde v archivech, přesvědčovat o pravosti těchto „novinek“. Stačí si ale přečíst jednotlivé statě těch „předních“ ruských historiků, napsané na základě těchto dokumentů. Zde si dovolím pár citátů z textu.
Už v úvodu soudruh Lavrov píše (str.8), že „ponaučení z těch dob (je, že)…. ignorování morálních imperativů v politice … jenom rozžhavuje choutky agresora“ (zlatá slova dnes).
Na str. 204 se třeba dozvíme, že „akce ze 17. září 1939“ (rozuměj vpád do zad zoufale se bránícímu Polsku, tehdejšími „bratry (hitlerovců) ve zbrani“ - „neměla vojenský, nýbrž humanitární charakter“ (!!!). Bylo zachráněno tolik a tolik Židů. O tom, kolik (snad až 30 000) Poláků bylo následně zavražděno v Katyni (zneužívané ovšem dnes Západem, jak je připomenuto mnohde jinde) se v práci historika nepíše. Ani o „výměnách“ vězňů z nacistických koncentráků (uprchlíci z SSSR) a gulagů (uprchlíci z Hitlerova Německa) mezi gestapem a NKVD. O okupaci si pobaltské republiky říkaly (viz stať „Protisovětský flirt autoritářského Lotyšska …“, strana 216 a n.) samy a ostatně, podle mezinárodního (rozuměj ruského) práva, o žádnou okupaci nešlo.
Nejvýživnější je jakýsi ideový závěr celé knihy z pera zřejmě nejpřednějšího historika, jakéhosi M. V. Demurina, „Sovětsko-německé dokumenty ze srpna až září 1939 v kontextu současné politiky“.
Zcela nestoudně zde stojí (str. 302): „Jestli se Západu v letech 1930-1940 nepodařilo nic vytěžit z podpory protisovětského režimu v pohraničí SSSR, pak stejný polský režim a stejní obyvatelé Pobaltí se o to pokouší znovu …“ A str. 310: „V této situaci, kdy v Lotyšsku, Litvě a Estonsku, na Ukrajině, v Gruzii, Moldávii a v některých dalších zemích bylo znevažování ruských dějin a národního cítění Rusů … povýšeno na úroveň státní politiky… pouze pranýřující prohlášení nestačí. Je nezbytné vypracovat komplex opatření …“ A „opatření“ už pracují. Zatím „jen“ na Ukrajině.

V těchto dnech se omluvili (či vymluvili) naši čelní politici: prezident Zeman se omluvil, že nevěřil, exprezident Klaus to označil za „překvapivé“. Kdyby četli Partituru, tak mohli věřit od roku 2010, kdy vyšla česky (rusky o rok dříve) a nepřekvapilo by je to v roce 2022, jako to nepřekvapilo mne. Mnozí často připomínají, že když jiný zločinec, Hitler, napsal svůj Mein Kampf, jeho čtenáři nevěřili, že to myslí vážně. Po nějakých 80 létech jiní se nenamáhali číst Putina (tedy přesněji: Putin bezpochyby není intelektuálně schopen ani nějakou Moju borbu sepsat, ale má na to bandu ruských historiků a odborníků).
Jak to všechno hodnotit? Jako práce historická – odpad. Statě: slabomyslný blábol jako za Stalina, dokumenty (alespoň pro mne) nevěrohodné (nelze se přesvědčit, zda se něco „neztratilo v překladu“, například). Tedy jasně odpad. Ale vzato z hlediska poučení pro dnešek, co někde někdo možná i na nás chystá, jaký komplex opatření a proč – velice dobré si přečíst (a nebýt tudíž „překvapen“). Takže – za průměr: za 3.