Partyzánova dcera
Louis De Bernières
https://www.databazeknih.cz/img/books/14_/14346/bmid_partyzanova-dcera-gRV-14346.jpg
4
97
97
Jako dějiště svého posledního románu si Louis de Bernières netradičně vybral Londýn na sklonku sedmdesátých let a zasadil do něj příběh nešťastně ženatého Chrise a Rozy, mladé Srbky, která se nedávno přistěhovala do hlavního města. Chris si Rozy všimne při cestě autem na rohu ulice a neohrabané oslovení nakonec skončí pozváním kafe. Nezůstane u jednoho setkání a Roza mu začne vyprávět svůj životní příběh od dětství v rodině Titova partyzána až nedávnou barvitou a riskantní minulost v Londýně. Partyzánova dcera je poutavý a dojemný román o moci vyprávění a nepravděpodobné lásce...... celý text
Literatura světová Dobrodružné Romány
Vydáno: 2008 , BB artOriginální název:
A Partisan's Daughter, 2008
více info...
Přidat komentář
Druhá kniha od autora a bola som dosť sklamaná. Taká jednohubka na večer. Ťažko povedať čo naozaj Roza prežila a čo si vymyslela. Ale dám mu šancu, chystám sa na ďalšie, pretože Mandolína ma očarila.
Keby to nebola kniha, bol by to film od Bertolucciho. Starecké slintanie nad mladou holkou, ktorej život spočíval v rôznych druhoch súloží, sa uvedie citátom z Camusoveho Pádu, ktorý v kontexte znie, že bude narážať na politiku, v skutočnosti sa ale autor snaží (dosť neobratne) napodobniť jeho štýl rozprávania, keď po pár kapitolách pohľadu z oboch strán, prejde do plynulého monológu jednej z dvoch hlavných postáv. Tá príbehová línia pôsobí vykonštruovane, kniha prakticky nemá úvod a preto pasívnejšia z postáv (muž) nie je dostatočne charakterizovaná. Všetky jeho vlastnosti by sa dali zhrnúť vetou: Autor v prvej osobe popisuje jednoduchého človeka. Ženská postava tiež nie je úplne uveriteľná, pretože je až do očí bijúce, že obe postavy písal jeden človek a to je presný opak toho, prečo som mal kedysi v puberte tak rád Bernieresovu Mandolínu kapitána Corelliho. Niektoré postrehy fajn, ale celkovo je to strašne odfláknuté.
Tak tohle bylo pro mě docela zklamání.
Celé je to totiž o tom, že čtyřicátník Chris, až po krk v krizi středního věku, totálně propadne exotické emigrantce z Jugoslávie Roze, kterou potkal náhodou na ulici a považoval ji za východoevropskou šlapku. Nejde ale o nějakou sexuální atletiku, většinu času jen prosedí v zaprasené kuchyni londýnského squatu a Roza Chrisovi vypráví to, o čem tvrdí, že je příběh jejího života. Co je z toho pravda a co si vymýšlí, není asi jasné ani jí samé. Nic moc jiného se neděje a pak to celé úplně nečekaným Chrisovým alkoholickým extempore skončí.
Byť je to napsané dobře, na Louise de Bernières mi to přijde dost málo. Třetí hvězda je tam jen tak tak, chtěl jsem napřed dát dvě.
(SPOILER)
Zvažovala jsem i jen tři hvězdy, ale hlavně proto, že mě zklamal konec (jako už tolikrát). Ten opět zůstává bez vysvětlení – bez vysvětlení, na které jsem byla tak zvědavá. Celý příběh je totiž à la Šeherezáda, kdy neznámá dívka láká do svého bytu muže ve středních letech a ovíjí ho příběhy ze svého života. A sem tam se objeví náznak, že vlastně to, co mu vypráví, nemusí být tak úplně pravda. Ke konci jsem už jen čekala, jestli si vymyslela všechno nebo jen něco. Ale konec v tomto smyslu se nekoná, dokonce se vás autor snaží zase přesvědčit, že si nevymýšlela. Takže co? Jak to vlastně s tou holkou bylo? Nevíte. Což mě štve.
Celý příběh je hodně intimní, vlastně jen dvě postavy, které se scházejí ve špinavé místnosti chátrajícího domu, pijí čaj, ona kouří a vypráví o sobě, on poslouchá a je do ní udělaný. Čtenář je tam jako takový malý voyeur. Kromě prostředí jsou neutěšené i jejich životy. Celková atmosféra tedy nic moc. Konec kromě toho, že nic nevysvětluje, je navíc i hloupě banální – Chris všechno "prosere" tím, že se ožere jak prase a udělá scénu. A to navzdory tomu, že v průběhu knihy zdůrazňuje, že nikdy nepije víc než půldruhé skleničky vína, protože jinak se z něj stane zvíře. A tohle pravidlo poruší jen proto, že potká kamaráda a jdou na večeři? Skoro jako by autor nevěděl, jak z toho všeho vybruslit, fakt mi to zakončení přišlo velmi slabé. K tomu navrch jsou obě postavy poměrně nesympatické. Když použiji výrazy z knihy, tak by se daly charakterizovat asi jako "čubka" a "onuce".
Divné mi přišlo opakované sdělování právě probíhajících historických událostí. Jak jsem u Generálovy šťastné smrti měla problém, že jsem nevěděla, do jaké doby a vzájemné časové posloupnosti povídky zařadit, tak tady není pochyb. Skoro v každé kapitole je totiž zmíněno např. že Martina Navrátilová porazila Chris Evertovou, nebo že v Pákistánu oběsili prezidenta Bhutta. Mě to v tak intimním příběhu docela rušilo, ale evidentně to byl autorův záměr.
No jenže přes všechno špatné, knížku napsal Bernières, který prostě psát umí. Opět jsem si užívala hlavně nepatrné postřehy a detaily, jako třeba že Roza se nemohla "nabažit pohledu na tlusté včely, kterým čouhaly ze zvonků huňaté zadečky". Přesně takové detaily vytvářejí při čtení ty správné obrazy a příběh se vám může odehrát před očima naplno. Velká knedlíková šiška nebo eau de děvka zase pobavily. A tak je to přece jen za čtyři hvězdy.
Kniha byla vlastně moc dobrá.
Ale žít nějakou dobu ve lži, a v povídkách, které se mohly, ale nemusely stát, s osobou, kterou myslíte, že znáte..
Vlastně je to příběh k zamyšlení. Jak moc se lidi navzájem znají? Co o sobě mohou říct a je to pravda? Můžete s někým strávit půlku života, moře času, a až na konci se dozvědět, co vše byla pravda, nebo lež.
Hodně k zamyšlení. A moc hezká kniha.
Po všech kapitánech, donech, seňorech konečně ženská. Po skličujících brutálních příbězích v nehostinných krajích konečně civilizace, muž a žena v Londýně, tady a teď, ale nebyl by to Louis De Bernieres, aby se vzdal vyprávění o lásce, která měla či mohla být nebo nebýt, bez bolesti.
Partyzánova dcera vypráví - " Šeherezáda" v režii a moci L.De Berniéra, takže překvapení být musí, jinak by to nebyl on.
Tolik zážitků a postřehů z života rodiny z Jugoslávie před ní i po ní, že se hlava točí a člověku je někdy zatěžko číst dál, pak dojde na revizi citů a v důsledku je nutno uznat, že autor zatraceně umí.
Citace :" Bez vína není žádná civilizace."
" Ježiš, v Biskajským zálivu mi bylo pěkně šoufl. Moře bylo hnusný. Bouře a skály a vraky. Jeli jsme na motor, žádný plachty.F... poslouchal předpovědi počasí v rádiu. Pořád si kreslil čáry do map, víš. Ty vlny byly jako kopce, valily se na tebe z různých směrů a ty jsi do nich musel najíždět přídí, když jsi teda vůbec dostal čas otočit se. Na palubě jsem byla věčně promoklá a zmrzlá na kost, v podpalubí jsem zas zvracela jako alík.Kvůli vlnám jsem chodila přepásaná dlouhým lankem a karabinou a vždycky jsem byla k něčemu přicvaknutá. A pršelo, pršelo, pršelo a vítr řezel jako sklo."
(Zážitek, podobný mám též. Proto ta citace. Teď už jen ten další - trojúhelníková čučka trčící nad hladinou, v dohledu TÉ pláže, nechci, teď mi k tomu bude jen chybět to temné bubnování jako v tom filmu Čelisti, takže zase adrenalin.)
(Je mi s podivem, že když jsem knihu odložila, tak události ( foto z plavby) se vyvíjely a zapletly se mi do komentáře, jako kdybych dostala od této "Šeherezády" podnětně nákažlivý virus.)
Kniha má v sobě pestrý chaos, který je pro temperamentní vypravěčku přirozený, a tak dovídáme drby na politiky, hodnocení národností na Balkáně z pohledu složitého soužití a další příhody z rozčarování politických soubojů a vzrušující příběh s De Berniérovským koncem.
Autor dovede uhranout.
Tak tohle byla pro mě střela vedle. Příběh mě vůbec nezaujal, nedokázala jsem se vžít.
Našla jsem knihu doma, válela se poklidně v knihovně a čekala, až si ji přečtu. Odkládala jsem, protože jsem podle popisu na přebalu knize moc nevěřila.
Kniha mě překvapila. Nečekala jsem, že se mi bude dobře číst vyprávění vyprávěné hlavní postavou, dá-li se to tak nazvat. Kniha je (nebo spíše příběhy v ní) příkladem toho, jak to může dopadnout pokud si člověk nedá pozor a neuváženě a ve značné míře také posilněný alkoholem, vypustí na svět pár nepěkných slov. V tom okamžiku může zničit to, co tak dlouhou dobu budoval, a to v případě Rozy a Chrise znamená celý jejich křehký vztah, který se vyvinul pouze z náhodného setkání.
Příběh byl poutavý, vtipný a v něčem dle mého i poučný. Určitě si přečtu i další autorova díla a doufám, že Roza našla nakonec své štěstí :)
Čím víc nad knihou přemýšlím, tím víc se mi líbí. Hodně mě zaujala Velká knedlíková šiška, škoda, že se o ní nezmínil víc. Jinak mě celou knihu provázela myšlenka na to, že člověk si začne víc vážit lidí a věcí až tehdy, kdy o ně nenávratně přijde.
"Mislila sam da me voliš." Příklad, jak jeden večer dokáže zkazit úplně všechno. Bernières neodsuzuje, nepoučuje, nepatetizuje, ale prostým způsobem vypráví neobyčejné a dojemné příběhy, což je i případ Partyzánovy dcery. Krátké kapitoly hezky odsýpají.
Neviem, neviem, asi to nebola najšťastnejšia voľba od tohto spisovateľa. Kniha je taká nemastná, neslaná a aj ten koniec...čo ja viem...
Ale na druhej strane som to dočítal. Takže tak
Louisi, dík. Jsi jedna z mála jistot v těchhle zvláštních dnech. Nikdy jsi neměl blbý kecy k tomu, jaká jsem a jaká bych měla být, a když šáhnu po některý z tvých knih, vím přesně, co od ní chci, a to taky dostanu. A tak jsem si v době, kdy s občasnou slzou vysávám z ložnice zatraceně dlouhý blond vlasy a jediná hudba, kterou jsem schopná poslouchat, jsou ty nejhorší ruský srdcerváky a Jarkovo Ještě mi scházíš, vybrala jako dárek k svátku tuhle tvoji knihu. A nedokázala jsem se odtrhnout na pár hodin do chvíle, než jsem včera v noci v poslední kapitole pochopila, co a proč.
Už samotné setkání obou hlavních hrdinů mě přesvědčilo, že jsem vybrala dobře. Kdo jiný by dokázal uvěřitelně popsat okamžik, kdy jeden britský čtyřicátník seznámí s dívkou tak, že si ji splete s prostitutkou a celá tato lehce tragikomická chvíle skončí pozváním na kafe. Jenom Louis. Chris je v mnohém typický prototyp Angličana. Navenek a většinou i zevnitř je zdrženlivý, kapku citově vyprahlý, žije klidný a nudný život s manželkou, o níž tvrdí, že je Velkou knedlíkovou šiškou. Dívkou, kterou považoval za prostitutku, je naprosto okouzlen. Je jí kolem dvaceti, jmenuje se Roza, je dcerou jugoslávského partyzána a prožila za svůj krátký život tolik zvratů, událostí a porážek, že by součet životů půlky těch typicky suchopárných ostrovanů nestačil ani na desetinu toho jejího.
Od prvního setkání u kafe začíná Roza Chrisovi vyprávět příběh o svém dětství v Jugoslávii, o životě nenáviděné Srbky na univerzitě v Záhřebu, odkud utekla coby kuchařka na jachtě, a konečně o jejím pobytu v Anglii, kde začínala jako společnice v Kočičím baru. V jejích příbězích si Louis naplno užil magický realismus. Nechybí sex s otcem před tím, než Roza odjíždí studovat, příběhy všech jejich milenců a zvláštní vzpomínky na rodinu a především na otce. Chris okouzleně naslouchá příběhům téhle balkánské Šahrazád a touží po ní stále víc. Roza si však chce jenom povídat. Přestane sice kouřit a pít kafe, ale jenom vypráví. Jednou to Chris po pár panácích už nevydrží a dá jí obálku s pětistovkou liber. Roza mu kdysi řekla, že tolik si účtovala, ale jeho nabídku s pláčem odmítá. Když k ní jde za týden potom, je pryč. Nechala mu jenom lístek bez adresy.
Louisi, ale nádherně jsi vykreslil, jak se člověk dokáže nadchnout vyprávěním, prožít něčí vzpomínky, jako by byly jeho, a uchovává si ještě mnoho let potom, co přátelství nebo láska pominou. Jak pomalu vzniká vztah mezi Chrisem a Rozou, který ale bohužel nabere jiný spád. Jak lze promarnit příležitost i spadnout do kanálu a jít zase dál. Jak si lze vymýšlet, aby byl člověk zajímavější. I o tom, že někdy žena potřebuje vyprávět a nakolik má toto vyprávění léčivou moc. Možná větší než nějaká terapie. No nic, Partyzánovu dceru jsem dočetla, nastavila automatické opakování Jarka a budu se těšit, až se s Ním potkám na další zkoušce. Kurnik, co a komu to tady povídám? Louisi, ty ďáble! Ne, není to taková epochální knížka jako Mandolína nebo Ptáci bez křídel. Ale vzhledem k tomu, že jsem se přistihla, že do recenze ventiluju svoje osobní pocity a sděluju je cizím lidem úplně stejně jako Roza Chrisovi, tak ti tam tu pátou hvězdičku prostě dát musím. Ty víš. 5/5 ... Mislila sam da me voliš..
úryvek:
… To bylo její potěšení, pohoršovat se. Byla prodchnutá náboženským zápalem a mimo jiné mi darovala Bibli. Když jsem se prokousala tak polovinou toho seznamu ukrutností, musela jsem to vzdát. Říkala jsem si: „Ještě snesu, když nějaký politik tvrdí, že musíme jít a zabíjet lidi, ale od Boha to nesnesu. Ten by měl mít víc rozumu…“
Autorovy další knížky
| 2002 |  Mandolína kapitána Corelliho |
| 2005 | Ptáci bez křídel |
| 2001 | Válka o zadnici Dona Emmanuela |
| 2002 | Seňor Vivo a drogový baron |
| 2004 | Nezvladatelné dítko kardinála Guzmána |
Kniha pro mě byla docela zklamáním, i když závěr mě mile překvapil a přidala jsem díky němu jednu hvězdičku v hodnocení. Jinak se kniha četla snadno, občas jsem i dychtila po tom, co bude dál. Hrubé výrazy mi docela vadily, i když se do takovéhoto příběhu vlastně hodily.