Pascalovské meditace
Pierre Bourdieu
Kniha Pascalovské meditace (1997) patří k nejdůležitějším teoretickým pracím francouzského sociologa Pierra Bourdieua (1930–2002). Autor se v ní pokouší pohlédnout z odstupu na celek svého díla a výslovně rozpracovat základní principy, jimiž se ve svém bádání řídil. Východiskem knihy je kritika „scholastického rozumu“, tedy snaha odkrýt sociální podmínky umožňující veškerou intelektuální práci; nejdůležitější z těchto podmínek pak je samotná situace scholé, volného času osvobozeného od praktických tlaků. Profesionální myslitelé v čele s filozofy si však podle Bourdieua podmíněnosti svého postavení obvykle nejsou vědomi, a scholastické vidění světa neoprávněně zobecňují. To vede k řadě iluzí a zkreslení, zejména k nepochopení svébytné logiky praxe a přehnaně intelektualistickému pohledu na lidské bytosti. Bourdieu ve své „negativní filozofii“ tyto filozofické omyly potírá, a nadto předkládá vlastní pojetí člověka, vyplývající z jeho sociologických výzkumů, přičemž se zaměřuje právě na ty aspekty lidské existence, které jsou pro scholastický pohled většinou neviditelné, jako role těla v učení se a poznávání, dějinnost rozumu nebo otázky moci a násilí.... celý text
Literatura naučná Filozofie
Vydáno: 2023 , KarolinumOriginální název:
Méditations pascaliennes, 1997
více info...
Přidat komentář
Autorovy další knížky
1998 | Teorie jednání |
2000 | Nadvláda mužů |
2002 | O televizi |
2010 | Pravidla umění: Vznik a struktura literárního pole |
2012 | Sociologické hledání sebe sama |
Je tomu už nějaký ten pátek, co mi naposledy kniha od Bourdieua prošla rukama. "Ale číst Bourdieua je jako jízda na kole, to se přece nezapomíná", jsem si pomyslel... no není tomu úplně tak , s takovou bych se na tom kole do provozu raději nepouštěl.
A protože jsem již delší dobu nějaký ten obtížnější sociologický/filozofický text nečetl, byl jsem nucen pro mnohý odborný termín sáhnout hodně hluboko do paměti a to trochu "bolelo" .
Ve výsledku tedy byla tahle kniha pro mne kritikou hned dvojí. Kritikou rozumu scholastického, kterou Bourdieu zvládl s intelektuálním odstupem sociologa/filozofa sobě vlastním, a kritikou rozumu mého, který jsem já sám, ze svého scholé, byl nucen uznat za podmíněný spíše nedostatkem odbornosti, než přehnaným intelektualismem.