Past
Fráňa Šrámek
I v posledním románu autora Stříbrného větru naleznou čtenáři a čtenářky mnoho shodných rysů, také zde jde o talentovaného, středoškolského studenta, Ladislava Samce, rovněž nadějného básníka. Otvírá se před ním velká modrá cesta života, plná nadějí, ale i tady hrou zlomyslných náhod, zrazujících okolností, problematickch zázemí, intrik a lží je najednou všechno plné zmaru. Ve chvílích kdy má Ladislav Samec prokázat svou skutečnou erudici a dospělost, podléhá a dostaví se oslabující melancholie. Kde je vlastně vina? V jeho romantickém založení, byl jenom úspěšným snílkem, který nedokázal jít důsledně za svým mladým snem? Proč v mezních okamžicích zklamává, proč se nerozhoduje v souhlasu se svou představou? I zde autor podal působicý obraz ohroženého chlapectví, plného obav, pochyb a nejistot, ale také krásné touhy a nejkrásnější posedlosti láskou, i silného lidského přátelství, jako nejušlechtilejšího projevu a daru.... celý text
Přidat komentář
Autorovy další knížky
| 1985 |  Stříbrný vítr |
| 1911 | Modrý a rudý |
| 1967 | Splav |
| 2006 | Měsíc nad řekou |
| 1990 |  Proč nejsem komunistou |
Z Fráni Šrámka, básnika mladosti a života, hovorí v PASTI staroba a sklamanie. Jeho túžby (resp. jeho hrdinov) sa nezmenili, ale život mu nedoprial naplnenie jeho snov o romantickom ideále... Nuž, život už je taký. Problém je v tom, že sa to v jeho poslednom románe nie odráža, ale je to prevažujúcou témou a náladou. Dávno sú preč prísľuby a nádeje STŘÍBRNÉHO VĚTRU, život prešiel a zostáva horkosť, on sa síce nechce vzdať, ale jeho cit už je vyprahnutý, jeho slová malátne a osudmi jeho postáv aj tónom jeho diela presakuje vedomie zmaru ako spodná voda. Sem-tam ešte prebleskne naozaj krásna metafora, ale tá poézia je už celkovo upachtená a unavená a vedenie príbehu naozaj nemohúce. Pritom tu vytvoril skvelé konflikty, dokonca ich dosť dlho zaujímavo rozvíja, ale pri tých zdĺhavých odbočkách a rozoberaní každého detailu do úmoru je PAST ako celok útrpná a celé to zaujímavo zamotané kolečko vzťahov, nezvládnutých vášní a intríg, vedúcich ku katastrofe, nedokáže doviesť inam ako k tupému zmiereniu alebo vyprchaniu ich sily. Nuž, aj taký je obvykle život. Kým však v mladosti STŘÍBRNĚHO VĚTRU sa dá od všetkého utiecť a hľadať niečo nové, s dôverou hľadieť do diaľok za horizont, iba skrze jeho diela sa zdá, že sám autor už potom v dospelosti nenašiel nič iné, čo by ho uspokojilo, nejakú realitu, ktorou dokáže nahradiť túžbu po ideále. To je smutné, a ja ho ľudsky veľmi dobre chápem, sám mám toho plnú hlavu, srdce aj ústa, ale čítať to ešte v zastaralom jazyku naozaj nemusím...