Pasťák
Karel Misař
V knize autor zkoumá nejen příčiny, které vedou dospívající chlapce ke zločinu, ale i postavení vychovatelů.
Přidat komentář
Příběh o dětech, které končí v takovém zařízení je vždycky smutný a zároveň klade otázku, kdo byl a kdo je zodpovědný za nastalou situaci. Zcela jistě rodiče, kteří se dostatečně svým dětem nevěnují a mají jiné priority v podobě alkoholu, hledání jiných partnerů a podobně. Většina dětí se nedokáže s takovou situací vyrovnat. Ve škole se nudí a daleko víc zážitků jim nabízí pomyslná volnost. Stávají se členy part, kde nacházejí uznání, které se jim nedostává a v tom okamžiku už mají nakročeno do pasťáku. Tam se často naučí, od svých starších a zkušenějších kamarádů to, co ještě neuměli. Takže děti páchají trestnou činnost a pro společnost ve které žijí, se stávají přítěží.Po přečtení Misařovy knihy jsem přemýšlela právě o tom, co dovedlo nezletilé děti do takového zařízení.
Výborná kniha, která bez příkras popisuje krátkou, leč dostatečnou zkušenost s výkonem práce v pasťáku. Zároveň je zde skvěle vyobrazena vbitřní prázdnota vypravěče, který sám nevidí (kromě jednoho) žádný rozdíl mezi svým životem a životy chovanců.
Doporučuji všem pedagogům a pracovníkům s lidmi.
Smutný příběh o dětech z pasťáku, kde nikoho nezajímá co dělají hlavně že pracují a nedělají rozruch.
Krejčí, řezník, voják, obchodní příruční a učitel (což se ukazuje jako nejabsurdnější kvalifikace) mají hlídat padesát "narušených", od kterých se očekává obden otrocká manuální dřina a mezitím celkem nic, jen nesmí narušit pořádek venku, mezi spořádanými občany. Jejich rozkrádání, kouření, alkoholismus a šikana nezajímá ani úřady, natož vychovatele, kterým by navíc mohlo jít o krk, kdyby se moc ozývali. Tím méně někoho zajímá jejich láska k dětským pohádkám a vyprávění smyšlenek o láskyplných rodinách, které na ně někde čekají.
Dokument z pasťáku, zařízení, o kterém se na začátku 60. let nemluvilo nahlas, je zajímavý sám o sobě, ale na vyšší úroveň ho posouvá osobnost vypravěče, mladého muže, který není bez ambic, schopností ani morálky, ale chybí mu vůle k čemukoliv, takže je ve výsledku další ambivalentní postavou. Za jeho snahou o lidskost je stud, leccos si bere osobně, ale při své neukotvenosti umí jen utíkat - z domova, od dívky a nakonec i od pasťáku, ale pocit svobody mu vždycky uletí jako ten pták. Nakonec je to pro mě kniha především o ztrátě (nebo nenalezení) smyslu života a o zhoubné moci víry v predestinaci.
Krátká novela popisující autorovo dvouměsíční působení na pozici vychovatele v domově pro narušenou mládež asi v 60. letech minulého století. Bezútěšnost, stereotyp, nicota, krádeže, rvačky, rum a cigarety, to vše se neustále opakující a s pražádnou vyhlídkou na jakoukoli změnu. Toto celkově depresivní dílo mne ničím neobohatilo.
Pohled do světa nápravného zařízení pro mladistvé, kde se ale nikdo nikoho napravovat nepokouší. Kdokoliv projde branami tohoto ústavu, je už navždy ocejchován jako delikvent. Vždyť i sami chovanci berou své sny o budoucnosti jen jako růžové náplasti, bez kterých už nedokážou být. Snaha mladého vychovatele o změnu je obdivuhodná, ale v boji proti systému předem odsouzená k zániku.
Mládež z Misařova "Pasťáku" je především narušená! Pojem "nonkonformní" se lépe vztahuje k revoltujícím studentům nebo k intelektuálům. Ti hoši jsou narušení emočně, intelektově, vesměs pocházejí z rozvrácených rodin. Pasťák není samozřejmě klasické vězení, spíše je jeho předstupněm. Z každé stránky knihy čiší beznaděj a mladý vychovatel to na konci vzdává. Filmový přepis ( režíroval Hynek Bočan) jsem také viděl, ale neseděl mi ten drastický konec. Misařův závěr je méně dramatický a podle mého názoru lepší.
Útlá knížečka plná zajímavých myšlenek. Jsem fakt ráda, že jsem mohla nahlédnout do světa, který se odehrává za mřížemi (ale pouze jako čtenář). Nepochybuju, že se tam události odehrávají právě takto ne-li ještě hůř.
Jedna z nejlepších knih, co jsem v poslední době četla. Největšími jejími přednostmi jsou: pravdivost, přičemž mírná nadsázka vyjadřuje skutečnost lépe než pouhý popis, čtivost knihy a několik úrovní příběhu: Drsné vnější prostředí, bohatý vnitřní svět vypravěče a za vším nevyslovená filosofická otázka, nakolik je člověk ve svém jednání svobodný. Pomyslný bílý racek, symbol volnosti, v závěru knihy vypravěči odlétá.
Pokud si člověk uvědomí, že novela vychází z autorových zkušeností jako vychovatele, tak z toho má dost nepříjemný pocit, který v něm ještě navíc vyvolává otázku: Změnilo se něco od té doby?
Autorovy další knížky
| 1969 |  Pasťák |
| 1977 |  Periférie |
| 1986 | Plavba na stéble trávy |
| 1964 | U nás je klid |
| 1987 | Smutek a naděje románu |
Jak už název napovídá, autor nás zavede do pasťáku, kde se nedobrovolně zavírají mladiství za různé delikty a zároveň jsou tu nedobrovolně umístěni vychovatelé. Autor se snaží přijít na to, co vede mladé ke zločinu a proč se chovají tak, jak se chovají.
Mám ráda knihy s podobnými tématy, a i když je kniha z roku 1969, je napsaná nadčasově. Spousta situací je stále aktuálních a ani mi nepřišlo že je už více jak padesát let stará.
Autorův styl je zvláštní, chvíli mi trvalo, než jsem se zorientovala, valí se na vás proud slov, nevíte, kdo je kdo, ale po pár stránkách si vše sedlo, začetla jsem se a kniha na mě přenesla smutek a beznaděj.
Pohled na pasťák tu není vylíčen ani negativně ani lítostivě, ale tak nějak lidsky a chápavě. Jsou tu fakta i pocity a celkově to prostě sedí a pro mě to bylo zajímavé i emoční čtení.