Pastva pro oči
Myla Goldberg
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/444512/bmid_pastva-pro-oci-O97-444512.jpeg
4
103
103
Román zachycuje krátký život fiktivní fotografky Lillian Prestonové od počátku 50. do konce 70. let 20. století. Lillian, dívka z konzervativní středozápadní rodiny, přichází přes nesouhlas rodičů do New Yorku studovat fotografii. Poměrně brzy však otěhotní a jakožto svobodná matka se ocitne na okraji společnosti i v tísnivé finanční situaci. Ve svém až sebezničujícím, silně sebestředném zápalu pro umění se neohlíží ani na konvence, ani na svou životní úroveň. Pohybuje se na okraji avantgardních uměleckých kruhů a veškeré síly směřuje k tomu, aby své fotografie mohla vystavit…... celý text
Přidat komentář
Velmi povedená kniha, která nás provede krátkým, ale zajímavým životem fotografky Lilian, žijící v USA. Ta se v padesátých letech minulého století rozhodne vystoupit ze zažitých konvencí své rodiny a odjede do New Yorku dělat to, co ji baví nejvíce, a to je focení. Své vášni přizpůsobuje celý život, překračuje hranice a zároveň se brzy po příjezdu do NY stává svobodnou matkou, která to v té době opravdu nemá lehké. Skrz Lilian sledujeme celou, tehdy ještě ne úplně pokrokovou společnost, jak vnímá např. právě svobodné matky, ale i téma potratů nebo moderní umění.
Kniha mě opravdu bavila, a oceňuji na ní hlavně to, že příběh Lilian je vyprávěn skrz katalog jejích děl, kdy je popis fotky vždy vhodně doplněn osobní vzpomínkou Lilianiny dcery nebo někoho z jejích přátel a k tomu buďto zápisem z deníku, nebo dopisem nějaké osobě s dějem související.
Fiktívny príbeh pozoruhodnej umelkyne menom Lilian Prestonová z obdobia 50-70tych rokoch 20. storočia, ktorej jediným prianím v živote bolo iba fotiť.
Netradičná forma "výstavného katalógu," v ktorom fotografie ožívajú a rozprávajú svoje príbehy a tajomstvá. Dômyselne poprekladané denníkovými zápiskami vytvárajú neobyčajnú kompozíciu, ktorá možno ku koncu už čitateľa unaví, no poskytnee mu nezvyčajný literárny zážitok.
Román otvára rôznorodé témy ako hľadanie svojho ja a umeleckej slobody, postoj k mužom, rodičom a samotnému materstvu. Veľmi intenzivne pôsobia časti o nelegálnom potrate prepojené so spomienkami na súdny spor o hraniciach umeleckého vyjadrenia, v ktorom zohrala úlohu fotografkina dcéra Samantha. Práve kvôli tejto mediálnej kauze, ktorá sa rozpútala po Lilianinej výstave, si Samantha musí vytrpieť množstvo nepríjemností a matkine fotografia poznačia celé jej detstvo a vyústia v traumu.
"Ale co já vlastně vím? Jěště jsem tenkrát nebyla na světě, ačkoli poslední dobou jsem strávila zkoumáním těchhle fotek tolik času, až někdy zapomínám, že jen hádám. Pravda je taková, že dokud jsem se jěště matky mohla zeptat, nechtěla jsem vědět, co se jí honí hlavou. Teď, když jsem připravená, mi zbylo pouze její dílo."
Posadnutosť umením a jej negatívny dopad na život umelca, na jeho vzťahy s rodinou, s priateľmi... Asi to je to hlavné, čo ma v prípade tejto knihy najviac zaujalo. Bolo zaujímavé sledovať, čo všetko dokázala hlavná postava, pouličná fotografka, obetovať pre svoju vášeň !!!
Úprimne ?
Uľavilo sa mi, že to bola iba fikcia, lebo jej počiny som, ako matka vôbec nedokázala pochopiť...
Inak ma zaujala hĺbka postáv, realistická zložitosť ich vzťahov, zápletka so zachyteným plynutím času a najmä spôsob, prerozprávania príbehu formou umeleckého katalógu.
Zajímavá kniha psaná netradiční formou. Líbily by se mi u každé kapitoly fotografie, ale poněvadž to není životopis, jsou fotografie jen v mysli spisovatelky, i když píše, že měla vzor ve skutečných fotografiích (asi by se musela řešit autorská práva), nezbývá nám než si fotografie představovat. Liliana byla fotografováním posedlá, a to se podepsalo i na jejích vztazích s jejími nejbližšími.
Román, ktorý sa pred očami predostrie cez objektív fotoaparátu. Nevšedná kompozícia, ktorá necháva vyniknúť i kvalitnému príbehu. Vzťah matka vs dcéra vs umenie. A oplatí sa prečítať si aj doslov českého prekladu.
(Nedávno som čítala knihu Daisy Jones & The Six a tak som si na ňu viackrát počas čítania spomenula. Tiež pojednáva o umení (hudbe), tiež je písaná zaujímavou formou (ide o rozhovory v časopisoch), príbehovo je ale určená pre širšie publikum. Pastva pro oči je proste literárne trošku vyššie.)
Stejně jako všichni komentující přede mnou musím ocenit tu netradiční formu - román pojatý jako katalog k fotografické výstavě. Bylo to velmi originální. stejně zajímavá byla i mozaika zápisků z deníku hlavní hrdinky, vzpomínky lidí kolem ní apod. Hlavní postava fotografka Lilian byla bezesporu talentovaná, ale tak posedlá svou zálibou, že jí jaksi okolní svět byl téměř přítěží. V době, kdy to bylo nesmírně statečné až pobuřující se rozhodla nechat si nemanželské dítě, ale i když je jasné, že dceru milovala, její "péče" o dítě byla spíše na pováženou. Vnímala jsem jí jako sobeckou a velkou část knihy jsem četla s pocity "chudák holka tj. dcerka". Na konci jsem vlastně ani nebyla moc překvapená jak vlažné vztahy mezi matkou a dcerou zavládly.
Ráda si občas přečtu něco z Odeon řady a téměř vždy mě knihy nadchnou. Zde tomu nebylo jinak, obzvlášť jsem si vychutnala originální formu navázanou na jednotlivé fotografie tvorby (bonusem by byla obrazová část, ale to bych chtěla asi příliš). Vyprávění bylo tak plastické a živé, že jsem chvílemi měla pocit, že jde o skutečnou, nikoli fiktivní postavu.
Zajímavá forma, kterou autorka zvolila, vyžadovala ze začátku soustředění při čtení, ale za chvilku jsem se zorientovala ve vyprávění, postavách, katalogu fotografií. Celé to do sebe zapadlo. Líbilo se mi propojení se světem fotografie.
Tak tahle knížka mě překvapila pojetím, jakým je příběh vyprávěn. A moc se mi líbila!! Příběh fotografky Lillian a její dcery Samanthy Jane se klube útržkovitě z deníkových záznamů a dopisů Lillian, z vyprávění Samanthy Jane a dalších s nimi spřízněných osob. Jsou poskládány pod jednotlivými fotografiemi v katalogu, který S. Jane vytváří pro výstavu matčiných fotografií 20 let po její smrti....
Pěkná kniha, ale na plný počet hvězdiček to u mě není. Ze začátku jsem byl nadšen zvoleným formátem, po čase mě ale začal unavovat a dal bych spíše přednost klasickému vyprávění (až na ty komentáře k fotografiím). Osobně by pro mě – jako nadšeného fanouška fotografie a amatérského fotografa – zvedly hodnotu knihy právě ty fotografie, které autorka popisuje. Jak sama přiznala, každá existuje, jen mají rozličné autory (vlastně autorky) a asi by se moc neslučovalo s autorským právem, kdyby se v knize ocitly. Jinak mě na knize zaujal hlavně psychologický aspekt – výborně vystižený vztah mezi zálibou a prací pohlcenou matkou a její dcerou. Je to zvláštní, ale i z mých vlastních osobních a pracovních zkušeností plyne, že téměř dokonalé, mnohdy doživotní odcizení nebo dokonce nepřátelství vzniká mnohem častěji mezi matkou a dcerou než v jiných rodičovsko-potomkovských konstelacích.
Knihy z odeonské edice Světová knihovna mám ve velké oblibě. Tato kniha se ke mně dostala opět na základě zadání Čtenářské výzvy a je velká škoda, že v přehršli ostatních téměř zapadla, nepovšimnuta. Myla Goldberg je autorkou celkem čtyř knih, u nás je bohužel přeložena zatím jen tato nejnovější, z roku 2019.
Forma vyprávění je nevšední, text je koncipován jako katalog k výstavě fotografky Lilian Prestonové, který dává po její smrti dohromady dcera Samantha Jane. Popisky u jednotlivých fotografií krásně ilustrují fotografčin talent, smysl pro světlo i danou chvíli a provázejí nás stejně naléhavě jejím životem, jako útržky z deníku, dopisů nebo vzpomínky jejích přátel.
Příběh je rozkročen do období 50. - 70. let minulého století, kdy ženy umělkyně neměly zrovna na růžích ustláno, fotografie jako umělecký směr byla „v plenkách“ a nedejbože, aby se žena ještě k tomu všemu rozhodla vychovávat své dítě jako svobodná matka!
Tímto vyprávěním se nám otevírá obraz Ameriky, sešněrovaný konvencemi, kdy Lilian musí utéct z Clevelandu do New Yorku, aby mohla, přes zákaz rodičů, studovat na umělecké škole, až po postupné uvolňování v letech 60. a éru hippies. Je to však i kniha o mateřství, o přátelství a umění, za které musela autorka doslova bojovat a svá díla obhájit před veřejností. Za své dílo byla zavřena v Ženské detenční věznici a postavena před soud.
Pastva pro oči je skvělá kniha! Takže pokud chcete silný příběh, určitě se nechte zlákat!!
Jsem ráda, že jsem se ke knize dostala, když jsem ji po dlouhém váhání koupila do knihovny. Je to působivě a nezvykle poskládaný román, který se čte velmi dobře. Kombinace vzpomínek, deníků a dopisů, a navíc popisů fotografií, které sice přímo nevidíte, ale velmi dobře si je představíte (a jak jsem se dočetla v doslovu, některé opravdu existují, autorka si je "vypůjčila" od různých skutečně existujících fotografek). Je to o fotografování, které se stane vášní až závislostí, a to má pak různé dopady. Poznáváte život a myšlenky hlavní hrdinky Lillian, které fandíte a současně na ni máte často hrozný vztek. Témat k zamyšlení je mnoho, stejně jako pohledů do americké společnosti té doby. Důležité jsou zachycené mezilidské vztahy, ať už přátelské (mezi ženami), rodičovské a partnerské (okrajově), a především vztah matky a dcery (hlavní téma). Je to smutné, ale velmi dobré čtení. (Obálka není špatná, ale k této knize se nehodí - jak mám zelenou barvu ráda, fotografie měla být aspoň černobílá).
Tiché nahlédnutí do temné komory jedné duše lapené ve svém vlastním mnohdy rozpixelovaném světě... sledujeme pohlcující vášeň zachycovat okamžiky žití druhých, která nemilosrdně šlape po nevyvolaných negativech jakékoli blízkosti momentů vlastních... geniálně zpracované vyprávění formou výstavy fotografií... výstavy jednoho víceméně smutného bytí... osvěžující bylo i různé vnímání dění ze stran ostatních zúčastněných... nalaďte se na tento katalog života... stojí totiž za to!
Obálka se nepovedla, s anotací (po přečtení knihy) taky moc nesouzním. Navíc podobně jako Sabča92 jsem zpočátku měla problém se začíst. Ale vytrvala jsem a byla jsem odměněna zajímavým příběhem, který si mě postupně zcela získal.
Postavy Lilian i její dcery mě občas iritovaly, zuřivě jsem se s nimi v duchu přela, ale rozhodně jsem jim nemohla upřít životnost a postupný vývoj. Málo mužských postav, ale spousta zajímavých žen. Humor jen jako koření po dědečkově infarktu. Ale třeba Samův monolog na téma válečné fotografie mě dostal (s.309).
Překlad určitě náročný, ale podle mě vydařený, jazyková redakce na úrovni; Odeon nezklamal. Teď jen kolik našich čtenářů si na tuhle poměrně náročnou četbu troufne.
"Teď mi to připadá hloupé, ale brával jsem si osobně, že jsi na každé křižovatce zvolila právě tu možnost, která se mi nejméně zamlouvala. Jestli mě ten infarkt něčemu naučil, pak tomu, že jsme všichni daleko míň důležití, než si myslíme. Pořád většinu tvých životních rozhodnutí neschvaluju, ale teď už chápu, že to, kým jsi, se mnou nemá vlastně nic společného." (říká otec dceři, se kterou léta nemluvil)
P.S. A zapomněla jsem poděkovat: nebýt skvělé recenze Podlavicí, kniha by mě asi minula, takže veliké díky!
Hodně dobré čtení ,které mě hodně bavilo. Moc se mi líbil popis fotografií, kde si každý čtenář muže udělat vlastní představu o fotkách,a to se mi na této knize líbilo asi nejvíce.
Je to fascinující kniha, která v opravdu nevídané míře ve čtenáři podněcuje obrazotvornost. Velice mě bavilo představovat si jednotlivá díla opisovaná v tomto netradičním výstavním katalogu a postupně (často se zavřenýma očima) dolaďovat jejich atmosféru podle autorčina popisu.
Mám rád fotografii a černobílou obzvlášť, a to je možná jeden z důvodů, proč jsem knihou doslova uhranut. Další příznivou okolností bylo to, že jsem těsně před touto knihou četl vynikající esej O fotografii Susan Sontagové, která mě skvěle naladila.
Avšak i když odhlédnu od všech těchto čistě subjektivních aspektů a zapomenu na chvíli na všechny fotografie světa, pořád v knize zůstává nesmírně zajímavý příběh o ženě, jež oddaností svému dílu překročila hranice představitelného. Inspirující a zároveň tak trochu děsivé.
Co se týče té „nešťastné“ obálky, na kterou už si tady pár lidí stěžovalo, musím s nimi souhlasit. Vypadá to, že její autor knihu nejspíš nečetl (netvrdím, že je to jeho povinnost), minimálně měla být černobílá. Nicméně musím přiznat, že to byla právě obálka, co mě přimělo vzít knihu do ruky a zajímat se o čem je. Jelikož nejsem marketingový stratég a s vědomím, že vydavatelství žije z prodeje knih, připouštím, že i tahle zavádějící obálka mohla splnit účel.
Každopádně se těším na další knihy Myly Goldberg.
Pastva pro oči je román o pozoruhodné fiktivní fotografce Lillian a stejně jako ona je pozoruhodná i originální forma, kterou je příběh sepsán. Je to vlastně výstavní katalog k posmrtné výstavě umělkyně, který uspořádala její dcera. Knihu tvoří komentáře ke snímkům.
Za pomoci vzpomínek samotné fotografky, její dcery a dalších přátel je tu vykreslen neobyčejný životní příběh hlavní hrdinky. Díky fotografiím se dozvídáme jak zajímavý, ale až příliš často také bolestný život Lillian vedla, kolik ze svého soukromí musela a chtěla obětovat na oltář své vášni, své posedlosti. Důležitý je tu i vztah matky a dcery, který nebyl vždy jednoduchý.
Na pozadí příběhu je vykreslen i portrét Spojených států padesátých až sedmdesátých let dvacátého století. Současně je zde otevřeno několik dalších zajímavých až kontroverzních společenských témat té doby.
Příběh sám je skvostný, moc se mi líbil. Jen nedokáži říct, zda zvolená forma byla ta nejlepší. Možná by příběh vyprávěný klasicky byl ještě lepší. Je ale také možné, že by bez této originální formy vyzněl jinak a postrádal by tak tu přitažlivou výjimečnost. V něčem tato forma knize přidává, v něčem možná ubírá... Tady bude hodně záležet na čtenářském vkusu, jak kdo knihu přijme.
V případě této knihy se vyjádřím i k obálce, neboť by si zasloužila mnohem lepší. Je ostuda, že kniha o umělecké fotografce má na obálce tak nevkusnou až kýčovitou fotografii, málem mě odradila od koupě knihy. Po přečtení příběhu jsem zjistila další nedostatek takové fotografie - tak, jak je to na obálce, Lillian nefotila. Měla svůj zvláštní způsob a ten byl pro její tvorbu typický a důležitý. Tady je obálka mimo po všech stránkách.
Příběh určitě doporučím a byla bych moc ráda, kdyby byly přeloženy i ostatní knihy Myly Goldberg.
Netradičně napsané, forma katalogu fotografií, které v knížce nejsou a musíte si je vymyslet. Katalog se zároveň prolíná se vzpomínkami Lilly, tedy fotografky, její dcery, se kterou měla komplikovaný vztah, a nakonec s těmi několika málo lidmi které se s Lilly potkali. Vše na pozadí větších či menších událostí v Americe, které ovlivnili směr a život nejen Lilly a Samanthy.
Určitě zajímavá témata, ale není to čtení pro každého.
" Fotografie mají tu otravnou vlastnost, že rozežírají vaše případné vzpomínky na daný okamžik natolik, až zbyde jen fotka sama, ale v případě Samanthina tetování stále ještě cítím tlak hrotu fixu na břiše. Jsem v kalhotkách, protože je horko. Sedím na gauči vzhůru nohama, protože tak snáz nakreslím příšerku, aby byla správnou stranou nahoru, když se na ní podívám. Pupík má představovat pomrkávající oko. Kalhotky zase čepici.
Lillian mohla záběr oříznout a vznikla by fotka roztomilé holčičky, co si čmárá na bříško, ale o to tu vůbec nejde. "