Patriarchova jeseň
Gabriel García Márquez
https://www.databazeknih.cz/img/books/37_/379666/bmid_patriarchova-jesen-sVV-379666.jpg
4
116
116
Téma samozvaného diktátora je typická, možno obsedantná téma v latinskoamerickej literatúre a objavuje sa v dielach mnohých spisovateľov. Kým niektorí autori si pri jej stvárnení volia presný dobový rámec, Márquez ju spracoval po svojom – využil pritom paródiu a satiru, motívy a symboliku smrti, charakteristické pre barokové obdobie. Charakteristický štýl rozprávania, príznačný pre Sto rokov samoty, je zúžený na niekoľko bizarných motívov zo života dosadeného tyrana. Spisovateľ prekvapí hypertrofiou obrazov a scén, v nových a nových obmenách sa hromadia obludné fikcie, krúžením deja a využívaním anachronizmov sa popiera lineárny čas, v ktorom akoby logika nebola potrebná a skutočnosť sa, obrazne povedané, rozpadá na fragmenty. Autor namiesto klasickej priamej reči prechádza z jednej osoby na druhú, spája postavu rozprávača s inými postavami, a vytvára tak zvláštny obraz „reality“. Zároveň v románe nastoľuje otázku moci všeobecne, výrazne zaznieva aj rozmer existenciálny.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2009 , Ikar (SK)Originální název:
El otoño del patriarca, 1975
více info...
Přidat komentář
Není snadné se do textu začíst. Když se to podaří, vynořují se ostrůvky pestrých obrazů, tu líbivých, jindy smutně groteskních, pak zas zlehčeně drsných, často překrytých vrstvou ironie. Pod všemi těmi přemalbami však prosvítá temný základ reality hrůzovlády.
môj šéf kedysi veľmi rád používal výraz famózny. inak však neviem nazvať tento úžasný román, vďaka ktorému som na pár dní zabudol, v akom marazme žijem. prvýkrát vyšiel na Slovensku v roku 1978 v preklade Petra Brabenca, ktorý sa tiež nedá nazvať inak ako famózny. toto vydanie sa však akosi potichu „vytratilo“, pretože prekladateľ v roku 1981 využil príležitosť a do zhůvěřilého Těžkoslovenska sa zo študijného pobytu vo Francúzsku nevrátil. trochu napovedá aj to, že sa ho od roku 1979 pokášala lámať ŠTB, nezlomila ho, ale aspoň riadne okydala...
pamätám si na sedemstranové vety, s akými som sa dovtedy stretol iba u Hrabala:)
Nicanore zdvihl zrak a zastavil nepřetržitý déšť, shlédl na zem a vypudil mor, položil ruku na malomocné, kteří vzápětí odcházeli nesmrtelní. Rozséval svou vůli, až se před jeho touhami kalo slunce i ostatní hvězdy. Tohle tam, tamto sem. Mávnutím ruky zahnal vichřici, sloní nohou zašlápl do země zbytky nenávisti lidského pokolení. To všechno ze svého paláce samoty. Když tu v denním tisku zjistil, že je bezmocný.
Gabriel García Márquez, ten kolumbijský velvyslanec smrti, je jedním z nejoriginálnějších a nejpodivnějších autorů všech dob. Během čtení se mi několikrát stalo, že jsem se nesoustředila na smysl textu. To ale vůbec nevadilo. U Márqueze tolik nezáleží na tom, co píše, ale JAK to píše. Atmosféra smrti, kruhu a směšnosti moci, proti níž je naturalistický Zola nebo depresivní Dostojevskij pouhým čajovým dýchánkem, čtenáře připoutá a už nepustí. Geniálně tíživý román!
Uchvacoval mě ten všudypřítomný pach konce, smrti, rozkladu. Obdivuhodný je i nekonečný tok vět a myšlenek. Nicméně mám pocit, že jsem pro toto dílo ještě intelektuálně nedozrál.
Podzim patriarchy není jednoduchá četba a ne každému bude stát za to se touto knihou "protrápit" až do konce. Dílo tvoří nesmírně dlouhá souvětí, ve kterých se střídají vypravěči i to, o čem se vypráví, a která jsou navíc plná groteskních a abstraktních obrazů. Bylo pro mě náročné knihu dočíst, ale neustále jsem byla fascinována, jak geniální a originální je každá "věta". Jak neskutečné jsou zdejší popisy, které i přes svou bizarnost dokáží v mysli čtenáře vyvolat reálné obrazy a vytvořit požadovanou atmosféru. Příběh sám není nezajímavý a ačkoliv by v jiné formě byl čitelnější, myslím, že zvolená stylistika se k němu hodí. Za sebe jsem ráda, že jsem se knihou prokousala, protože šlo o netypický čtenářský zážitek, který jen tak nezapomenu.
Velmi zajímavá kniha o odházení velkého vládce země, kterého všichni mají v úctě a nikdo mu z jeho lidí neodporuje.
Márqueze mám hrozně moc ráda, ale tot bylo i na mě moc. 200stránková kniha rozdělena do cca 6 kapitol. Každá kapitola se setávala z pouze 1 odstavce a tečka byla jednou za 2 stránky (v poslední kapitole snad ani to ne). V průběhu té jedné věty se mění vypravěč, kdy pár myšlenek je ze strany patriarchy, pár ze strany jeho podřízených..
Podzim patriarchy je dle mě zatím nejslabší Márquezovo dílo, které jsem četl. Může za to především styl, který mi není moc blízký, chaotické přecházení z ich-formy do er-formy, minimum vět, ale dlouhatánská souvětí utvářející obrazy někdy groteskní, někdy naprosto nesmyslné. Nepopírám, že kniha měla pár silných míst (smrt matky, manželky a syna, prodané moře), přesto však bylo čtení nesnesitelně úmorné a dlouhé jako život pana generála. Možná za nějakých 20 let kvality knihy docením mnohem více, zatím to ale asi nebude můj šálek kávy...
Mám ráda Márqueze, sedí mi jeho styl, zajímají mě jeho témata, nesmírně mě baví drobné epizody v rámci velkých dějů a Podzim patriarchy je nejsilnější extrakt jeho stylu, nejobtížnější text, který jsem od Márqueze zatím četla, s minimem vět (které ale tvoří obrazy víc než cokoliv jiného) a v užším kole než jindy otáčející se opakování, elipsa do vývrtky od chaosu a osamění držených na uzdě zběsilým plýtváním energií po rozklad vnější i vnitřní, v němž uvědomění, byť by i přišlo, nemůže už nikoho spasit, protože není vůle ani paměť, která by ho dokázala zpracovat a využít - což není problém fantaskní, ale velice reálný nejen u veteránů moci. Myslím, že mi ještě dlouho zůstanou v hlavě krávy na schodišti a maják nad měsíční krajinou za oknem, z níž moře odvezli v pytlích.
Další kniha mistra Márqueze, která je zase úplně jiná než ty ostatní (aspoň z těch, které jsem četl), ale která zároveň nese jeho nezaměnitelný rukopis.
V Podzimu patriarchy je snad ještě více unikátních metafor a fantaskních obrazů než jinde v jeho tvorbě. A já zas a znova žasnu a kláním se před tou schopností vytvářet ze slov obrazy a z těch obrazů atmosféru, z které mám pocit, že ji téměř na vlastní kůži cítím.
Ta atmosféra je dekadentně groteskní (v anotaci se také píše o politické satiře, ale ten pocit jsem ze čtení až tak neměl). Márquez se zevrubně věnuje popisu rozkladu. A to jak fyzického (zdravotní stav diktátora a stav jeho paláce), tak psychického (ztráta kontroly nad zemí, nad svým okolím, nad vlastní pamětí). Ten rozklad je popsán dokonale a pro mě je právě tohle nejsilnější prvek celé knihy. A měl jsem tendenci to číst jako alegorii vnitřní prázdnoty ve světě člověka, který přijde o integritu, o ten tzv. vnitřní kompas.
Stejně jako v Kronice ohlášené smrti, i zde začínáme smrtí titulního hrdiny. A vlastně se od jeho smrti nikdy na dlouho nevzdálíme, ale v jakýchsi kruzích a elipsách se kolem ní stále točíme, odbíháme k epizodám z jeho života a vracíme se zpět. A to je právě trochu problém. Protože na rozdíl od Sto roků samoty zde není tolik postav a témat. A na rozdíl od Kroniky ohlášené smrti zde zas chybí ten „myšlenkový přesah“. A tak se mi zdálo, že po čase začala být kniha monotónní a moje nadšení ze čtení opadalo. Řešil jsem to tím, že jsem četl po kouscích (podobným způsobem, jakým jsem zvyklý číst básnické nebo povídkové sbírky), ale stejně jsem se nemohl ubránit pocitu, že novela v druhé polovině ztrácí tempo a že by jí slušelo, kdyby měla o pár desítek stránek méně.
Styl této knihy mě překvapil a zároveň hodně bavil. Četla jsem od tohoto autora již několik knih a každá je psaná jinými prostředky. Zde jsou používány megadlouhé věty se spoustou odboček a dovysvětlení. Čtenář se do toho zcela ponoří, trochu se v tom možná ztratí, ale velice silně pocítí atmosféru právě popisované scény.
Některé části byly na mou ženskou duši příliš syrové a násilné, což mě donutilo knihu aspoň jednou na pár dní odložit a udělat si v čtení pauzu. Tyto pasáže ale do daného tématu dozajista patří. Vždycky jsem se vrátila a knihu dočetla.
Ačkoliv jsem knihu nedočetl, nemohu potlačit lítost a sklonit hlavu nad literárním géniem. Dříve jsem četl 100 roků samoty (nej), Kronika ohlášené smrti (krátké s skvělé) a Láska za časů cholery, která mě zaujala již méně. Toto je brilantně napsané a některé pasáže skutečně nadpozemské. Ale je to na to sednout si někde u krbu a během 5 dnů to přečíst. Ne sem tam vzít a vzpomínat a opět se dostávat do děje a formy. I přesto doufám, že se ke knize až bude čas vrátím a tu genialitu Marquéze si užiju pořádně.
Podzim patriarchy – kniha pro náročnější čtenáře. Márquez v této knize často mění vypravěče i předmět, o kterém se mluví. Text je poměrně jednolitý, složený z dlouhých souvětí a nemá odstavce, je rozdělen do několika kapitol. V knize jsou zaznamenány „podzimní“ okamžiky diktátorova života (hlavně jeho láska k matce Bendición Alvaradové a také k jeho jediné nevěstě Leticii Nazarenové) i jeho vzpomínky na dětství a mládí. Kniha se mi četla opravdu špatně. Na druhou stranu její obtížné čtení a zmatečnost navozovaly ponurou atmosféru, ve které diktátor prožíval svůj konec. Rozhodně to není četba pro masového čtenáře. Tuto kniha asi znovu číst nebudu.
Ak hovoríme o hypertrofií obrazov a scén, je to niekedy až "prehypertrofizované" zahalené do bľabotavého, sentimentálne-halucinačného štýlu, kde sa zdá, že nič nemá hlavu ani pätu. To by mi ani nevadilo, lebo v 100 rokoch samoty to fungovalo. V jeseni patriarchu nenájdeme tú príznačnú tajomnosť a mystickosť, kde je vtip nie je pohoničom príbehu, ale jeho smutným rozprávačom, kde čitateľ skôr zosmutnie nad jeho absurditou. Opätovné prerozprávanie na 4x plné nesúvislosti, ustavičné prehadzovanie rozpravača príbehu - všetko beriem no zosobnenie sa s akoukoľvek postavou nenastalo, preto je to len(?) óda na kryštalizáciu lásky na moc so všetkými možnými nežiadúcimi účinkami.
Poté co jsem před drahnými lety dočetl tuto knihu, dal jsem si na dlouhou dobu oddych od magického realismu. Moc se mi líbila ale čtení to bylo náročné a orientovat se kde se zrovna člověk nachází bylo místy nad mé síly. Ale pokud se to někomu také líbilo, doporučuji doplnit o přečtení knihy od Augusto Roa Bastose "Já nejvyšší" . Obdobné téma psané srovnatelným stylem, možná více z reálného světa, i když z hlediska středoevropana se to obtížně posuzuje. Rozhodně pokud někoho oslovil Márquez, nebude touto knihou zklamán.
Štítky knihy
stáří umírání magický realismus totalitní režimy Karibik kolumbijská literatura hispanoamerická literatura román o diktátorovi
Autorovy další knížky
| 2006 |  Sto roků samoty |
| 2008 | Láska za časů cholery |
| 2005 | Kronika ohlášené smrti |
| 1997 | O lásce a jiných běsech |
| 2005 |  Na paměť mým smutným courám |
Poté, co se kolumbijský spisovatel, nositel Nobelovy ceny za literaturu, Gabriel García Márquez (1927 - 2014) celosvětově proslavil románem Sto roků samoty (1967), museli si čtenáři na jeho další román počkat dlouhých osm let. Podzim patriarchy (1975) ještě obsahuje prvky magického realismu, v Márquezově díle naposledy. Latinská Amerika má bohaté zkušenosti s diktátorskými režimy a tak není divu, že se zde zrodil přímo žánr románů o diktátorech, mezi něž Podzim patriarchy patří. Četl jsem několik takových děl - Pan president (1946) Miguela Ángela Asturiase, Náprava dle metody (1974) Aleja Carpentiera, Já nejvyšší (1974) Augusta Roy Bastose, Kozlova slavnost (2000) Maria Vargase Llosy -, ale právě Podzim patriarchy se mi z nich líbí nejvíc. A nic na tom nezměnila ani třetí četba po letech.
García Márquez zvolil trochu jiný přístup než většina dalších autorů románů o diktátorech, ten jeho je inspirován několika diktátory a román se odehrává ve fiktivní nejmenované zemi a vlastně i v jakémsi bezčasí. Márquezův tyran vládne nesmírně dlouho, slaví se tu sté výročí jeho vlády a diktátor umírá ve věku více než dvě stě let, osamělý, neboť největší samota je samota moci. Už z toho je patrné, že Márquez se vydal cestou parodie, satiry, frašky, "barokní hypertrofie obrazů a scén" ze života vládce a že skládá jakési "burleskní rekviem nad ohyzdnou figurou latinskoamerického diktátora" (citáty jsou z doslovu Josefa Forbelského k prvnímu českému vydání, Odeon, 1978).
Román je rozdělen do šesti oddílů, ale jinak text plyne bez dalšího členění v dlouhých souvětích, nejednou i přes několik stran, a bez rozlišení přímé řeči, autor přechází z jedné mluvnické osoby na druhou, z er formy k ich formě v jedné větě. Není to četba nijak lehká, je možné se v takovém textu i ztratit, ale je to ztrácení, které mám rád: v bezbřehé obraznosti, která někdy obchází logiku, rozum i věrohodnost, aby představila snad vše, co si s postavou totalitního vládce spojujeme, a to včetně korupce, kultu osobnosti a zločinů, ale i matky, kterou chtěl svatořečit, lásek, které ztrácel, přisluhovačů i odpůrců.